Texty: Brno, Jiří Pavloušek - nekrolog Odešel tvůrce provokující Thalie, autor Vít Závodský

Odešel tvůrce provokující Thálie


11. září 2014 se brněnská veřejnost rozloučila s Jiřím Pavlouškem (1946–2014), talentovaným výtvarníkem, scenáristou, režisérem a také svérázným bohémem, který zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století nezaměnitelným experimentujícím přínosem obohatil nejen divadelní kulturu našeho města, ale vynikl také v celostátním měřítku a zapsal se i do tehdejšího mezinárodního kontextu.

Jak známo, v onom nostalgicky připomínaném období postupného uvolňování společenských poměrů objevila se u nás celá vlna tzv. divadel malých forem, v níž Brno rozhodně nezůstávalo pozadu. V této kypivé atmosféře hledání nových možností i prostředků sebevyjádření mladé generace založil teprve sedmnáctiletý Jiří Pavloušek divadlo Konvence (1963), na něž v personální i programové rovině zakrátko volně navázal zhruba desetičlenný soubor s latinským názvem Quidam (= někdo, kdosi). Vznikl v červnu 1966 pod egidou Vysokoškolského výboru ČSM a jeho hlavním působištěm se stalo známé centrum rozličných nonkonformních snah Vysokoškolský klub na Gorkého ulici. Jakožto všestranně inspirativní spiritus agens v něm J. Pavloušek působil ve funkci dramaturga, autora, režiséra i scénografa. Coby herecký protagonista a také fundovaný vykladač jeho koncepcí se brzy připojil student divadelní vědy Petr Oslzlý, pozdější klíčová postava Divadla Husa na provázku a dnešní ředitel Centra experimentálního divadla.

Působení Quidamu (1966–1972) nemělo bohužel příliš dlouhé trvání, a nadto se do značné míry odehrávalo spíše na zahraničních festivalech. Nicméně se mu již za svých fakultních studií i poté věnovalo několik pamětníků i mladších teatrologů (Petra Kohutová, Martin Pšenička aj.). Na jejich odborná hodnocení můžeme odkázat a připomenout zde jen základní mezníky a obrysy Pavlouškových aktivit.

Úvodní kratší etapa hledání sebe sama (1966–1967) vycházela z pokusů zmíněné party ironicky nazvané Konvence a snažila se jevištně aplikovat poetiku meziválečného surrealismu. Podkladem se staly již v Osvobozeném divadle inscenované opusy Vítězslava Nezvala Vězeň a Modrý jelen, s nimiž se kolektiv zúčastnil 6. Mezinárodního festivalu studentských divadel v Záhřebu. Jistým dozvukem byla pak trojice „černých“ hříček Jacquese Préverta pod souhrnným titulem Pozlacené hnojiště pana Préverta, zčásti předvedená (spolu s Panem Pelikánem od Raymonda Radigueta) na dalším ročníku záhřebské přehlídky.

Nejpřínosnější (a zároveň poslední) „postmodernistické“ období ambiciózního souboru se datuje roky 1968–1972, tedy několikaměsíčním národním vzepětím, srpnovou intervencí a rychle utužovanou husákovskou normalizací. Ve čtyřech originálních nastudováních prezentoval Quidam své pojetí oficiální místa provokujících autorských vystoupení na pomezí divadla a performance. Při minimalistické textové komponentě se vynalézavě pracovalo jak s výraznou vizualitou představení, tak především s extrémně vypjatou pohybovou a syrovou „tělesnou“ složkou (obdobné principy extatického fyzického divadla souběžně rozvíjelo např. pražské Bílé divadlo). Ve zprostředkovaném poučení o Artaudově „divadle krutosti“ a v paralelním, tehdy ještě přímo nepoznaným směřováním Grotowského Divadla laboratoře nebo Living Theatre navštěvovalo generačně a pocitově spřízněné studentské obecenstvo v Brně dosud nespatřené experimenty: nabité drastickými, bezmála sadisticky či masochisticky krvavými, animálními, pudově sexuálními momenty, které obnažovaly lidskou fyzis i psyché až na samu jejich dřeň a tak měly přivést všechny účastníky ke společné katarzi. Pomalu se vytrácející pamětníci si někdejší, slovy stěží popsatelné, natožpak racionálně dešifrovatelné metafory, alegorie a své šokující zážitky z těchto intelektuálně náročných, nekonvenčních, bezvýchodně až depresivně vyznívajících artefaktů, kolektivně utvářených na obětavých zkouškách, patrně vybavují dodnes.

Ještě do kukátkového prostoru byl situován Archimimus (= prvotní herec), nejprve premiérovaný – a rovněž oceněný – počátkem září 1968 opět na festivalu v Záhřebu, v prosinci uváděný během třítýdenního hostování ansámblu v Londýně; domácí publikum jej zhlédlo až na jaře 1970 ve Studiu Marta. Úděsné výjevy týrání titulní figury (P. Oslzlý) dvěma muži a Chórem demonstrovaly nadčasový konflikt nonkonformního jednotlivce s okolní společností, v zahraničí však byly chápány i jako aktuální obraz okupací znásilněného Československa. Na anglickém zájezdu byl poprvé předveden – a televizí BBC pohotově natočen – Osmihran (1968), Pavlouškův modelový biblický tragický apokryf na podkladě příběhu o Kainu a Ábelovi. Kromě syžetových konotací reflektoval název okolnost, že se vystoupení osmi aktérů odehrávalo v prostoru uzavřeném přesně osmi panely okolo nevelké skupiny stojících diváků a muselo trvat sotva půlhodinku (přesto v klaustrofobickém dusnu jedna divačka omdlela). Zatímco Archimimus je pokládán za vrcholnou inscenaci celého působení Quidamu, Osmihran (v domácím prostředí ostatně vůbec nereprízovaný) má pověst experimentu nejkrajnějšího. Soubor ještě stačil zajet na dubnovou přehlídku Generace ´70 do Ostravy; lákavé zahraniční nabídky (dokonce do Argentiny a na Nový Zéland) už využít nemohl, patřil však k několika málo českým studentským divadlům, jimž se ve své době právě v cizině dostalo významné a empatické publicistické pozornosti.

Charakter solitérní provokace měl happening Tápající apostata – fyziologické vademecum pro horní a dolní údy (1970), předváděný u příležitosti vernisáže výstav fotografií Petra Jera v Blansku a v Krnově. Scénář byl napsán v esperantu a archetypální příběh člověka od narození po smrt údajně završil pánský striptýz a sekvence naznačující kolektivní kopulaci, do níž byli podle quidamovských zvyklostí vtahováni i návštěvníci. Definitivně konečným nastudováním Quidamu se stala (s názvem takřka symbolickým) rituálově pojatá Poslední bitva krále Sardanapala (1972), inspirovaná vyprávěním o asyrském vládci a známým Delacroixovým obrazem. Znovu se demonstrovala živočišná podstata lidské bytosti, zpočátku orgasticky adorované a nakonec jako ulovená zvěř na tyči odnášené.

Po návratu z Anglie práce skupiny, v níž docházelo ke vzájemnému pnutí (nadto někteří členové odešli do emigrace), z objektivních i subjektivních příčin postupně utichá. J. Pavloušek se pokusil v budově kina Radost na Cejlu založit uměleckou agenturu, která by umožnila úsilí Quidamu profesionalizovat. Po dílčích zákazech a závěrečném „sardanapalovském“ vzepětí (z plánovaného titulu Tristan a Izolda zůstal jen bodový scénář) byla na podzim r. 1972 pod normalizačním tlakem Krajského výboru KSČ jeho činnost zastavena.

Teprve šestadvacetiletý Jiří Pavloušek snažil se prosadit jakožto scenárista v brněnské televizi (později v součinnosti s píšícím přítelem Jaroslavem Štěpaníkem). V osmdesátých letech spoluzakládal Divadlo v kavárně, které jistý čas působilo v Savarinu na Pekařské ulici a v souladu s názvem i komorním prostředím nabízelo scénograficky jednoduché a divácky přístupné předlohy s nevelkým hereckým obsazením. S proměnou společenské a kulturní situace v polistopadovém období však i tyto aktivity zanikly. Stopa, kterou Jiří Pavloušek a jeho expresivní studentský Quidam v naší amatérské Thálii zanechali, však zůstává trvalá a dosud inspirující.

VÍT ZÁVODSKÝ



Více zde: http://www.brnozurnal.cz/rozhovory-vzpominky-medailonky/odesel-tvurce-provokujici-thalie/