Texty: Kolárová, Jaromíra: Táta a ochotnické divadlo, ze vzpomínkové prózy Náš malý, maličký svět (Pavel Setnička, Domovina, Holešovice)

Táta a ochotnické divadlo

Ztracených sedm let (vojny a války) a zmrzačená noha se nedala nahradit žádnými penězi. Nikdy o tom nemluvil a nedovolil to nikomu připomínat, sám věděl, jak to zhatilo jeho plány. Trval-li tak tvrdošíjně na tom, že zůstane dělníkem, vycházelo to z vědomí, že nemůže být hercem. Divadlo bylo jeho velká láska a bolest, léčil se z ní šachovou vášní, ale ta pominula. Divadlo bylo silnější.
Nemohu posoudit, měl-li táta skutečně talent, v dospělosti jsem ho neviděla hrát, převzal už režii ochotnického představení.
Maminku do divadla nikdo nedostal, tak jí je táta znechutil. Z herců uznávala jen Vojana a ten už nežil.
„Vojan, to byl Francek, ale dneska? Copak dneska někdo zahraje Francka? Copak dneska jsou nějací herci?“
Ale jednou se ve své slabé chvíli přiznala, že Vojana viděla jen jednou a ještě z druhé galerie.
„A ještě k tomu postranní, to naše Mařka koupila takový lístky, kdyby jen na bidýlku, ale ještě po straně, povídám, holka, vždyť jsi mrňavá, když vytáhnou tu oponu, neuvidíš lautr nic. A taky jo, čuměly jsme hercům akorát na špičky bot.“
„Takže jsi toho svého Vojana ani neviděla.“
„Neviděla, neviděla. Nepotřebovala jsem ho vidět. Ale jak von zavolal to, vokolo, Vávro, vokolo, hergot, to bys musela slyšet, co v tom všecko bylo, v tom byl celej život. Ježíšmarjá, když já si vzpomenu na to – vokolo, Vávro, vokolo, – copak to dneska někdo může zahrát?“
Na tátu se podívat nešla. Nedala se přemluvit. Nikdy jsem se nedopátrala příčiny, snad ji sama sobě nechtěla přiznat.
„Prosím tě, vždyť je všechny znám, koukat na ně, jak se pitvořej, můžou se převlíknout, jak chtějí, pořád jim trčej z kostýmů ty mozolnatý pazoury.“
Ale pravděpodobně se nemohla odhodlat, aby se koukala na tátu, jak kulhá po jevišti. Příliš hluboce by ji to zraňovalo, brala by smích obecenstva za výsměch. A snad také nechtěla vidět ve světle reflektorů, jak se změnil její veselý pierot.
Obecenstvo bylo domácí, všichni si na tátovu vadu tak zvykli, že ji ani nevnímali. A na jevišti si vybíral role, kde se to ztratilo. Ale proč by nemohl první milovník kulhat? Což takoví lidé nemilují?
Táta byl ochoten pro divadlo udělat víc než pro nás, nedá se spočítat, kolik hodin strávil nejen pročítáním divadelních her, přípravou, zkouškami, ale i fyzickou prací. Dovedl si se vším poradit, se světly, s kulisami, s oponou. A co se natahal do divadla věcí, ručníků, prostěradel, nádobí, s mnohým už se maminka neshledala. Vypůjčil si dvoukolák a odvezl na představení kostýmy, postel, skříně. Jednou našla maminka všecko nádobí na zemi, naše stará kredenc zatoužila po divadelní slávě.
Maminka ztrácela v těchto případech smysl pro humor, divadlo se stávalo předmětem sporů, každodenních šarvátek i trýznivých hádek.
„Kam jdeš?“ začínala máma. „Zase do Domoviny?“
„Jo,“ utrousil táta a oblékal se.
„To nemůžeš jeden večer zůstat doma?“
„Vždyť pojď se mnou.“
„To víš. To zrovna. A co bych tam tak dělala?“
„No co, posedíš, podíváš se…“
„To bych měla na co!“
Nikdy s tátou nešla a on nikdy nezůstal doma, byla to věčná, nerozhodná bitva, v níž nikdo neustoupil. Maminka útočila, otec většinou mlčel, ale oblékl se a šel.
Mezi ochotníky kvetou stejné intriky jako v profesionálním divadle, herci se urážejí za kritiku, cítí se být zneuznáni, chtějí se blýsknout ve velké roli, odmítají štěky, uchylují se k pomluvám, k anonymním dopisům.
„To máš za svou obětavost,“ říkala vítězoslavně máma, když pokládala tátovi takový výtvor na stůl zároveň s polévkou, „když je někdo takovej vůl, že jim věnuje všechen svůj čas, ještě také dvoukolák, kdybych ti tak řekla já, abys mi přivez almaru, nejmíň pět ručníků v tom tyátru zůstalo, tak to máš za všecko, kdybys udělal tolik práce za peníze jako zadarmo, tak bys mohl žrát koňský vejce, a ne bramboračku.“
Táta přečetl dopis, vyslechl maminku, nehnul brvou, nabíral lžící polévku, a když dojedl, vstal a hodil papír do kamen.
Maminka nikdy neuvěřila obsahu, dotýkala se jí lidská špatnost, zlobilo ji, že táta tolik obětuje lidem, kteří to nedovedou ocenit. Připustil, že má pravdu, večer se však začal opět oblékat. Jako by se nechumelilo, zlobila se máma.
Jednou jsem tátu potkala s dvoukolákem, vlekl nějaký nábytek, pomohla jsem mu strkat vzadu.
„Ale tohle by, tati, mohl opravdu dělat někdo jinej.“
Táta se zastavil. Zapálil si cigaretu, vyfoukl kouř, utřel si čelo a pomalu řekl:
„Když si myslíš, že se má nějaká práce udělat, nikdy se neptej ani po uznání, ani po penězích. Buď je to potřeba udělat, nebo ne a na ničem jiným nesejde.“
Byla jsem už dost veliká, abych si uvědomila, že to není zásada do vlčí smečky velikého světa a že s ní nemůže nic dokázat. Ale pochopila jsem, že by jinak nemohl žít, že by tíhu zklamání neunesl.

(Ukázka ze vzpomínkové prózy Jaromíry Kolárové Náš malý, maličký svět)
Pro DČAD KOLÁR, Vladimír, PhDr., literární kritik, vnuk Pavla Setničky: Heslo Pavel Setnička, pro DČAD říjen 2014.