Texty: Strýčice, Stritschitz, Strýčická hra o narození Jezulátka, část textu

MARGARETE KNOFOVÁ: Strýčická hra o narození Jezulátka (Vzpomínky)

Brzy po vyhnání německých obyvatel někdejšího jazykového ostrova (v originále jsou zváni "Sprachinslern"! - pozn. překl.) byla strýčická vánoční hra (zaznamenal ji celou ve zvláštní odborné práci Alois Ernst Milz, zastoupený jinak rovněž na těchto internetových stranách - pozn. překl.) v letech 1947 a 1948 poprvé a nadlouho i naposledy hrána v Německu.
Chtěla bych o ni něco poznamenat už proto, že po celé generace předtím byla tradice jejího uvádění živá v našem domově v Čechách ("in unserer böhmischen Heimat").
Hra o Jezulátku má následující části:
"Zvěstování" (Die Verkündigung") - "Hledání noclehu" ("Die Herbergsuche") - "Pastýřská hra" ("Das Hirtenspiel") - "Hra o Třech králích" ("Dreikönigsspiel") - "Hra o králi Herodovi" ("Herodesspiel").
K provedení je žádoucích 18 herců:
Maria, Josef, anděl, Kaifáš, vypravěč, 3 pastýři, 1 sedlák, 3 králové, prvý a druhý hospodský, čert, Herodes, voják (drabant), 2 Židé.
Při nedostatku herců či místa některé postavy odpadají či je jich hned několik obsazeno jediným hercem. Všichni představitelé jednotlivých rolí postupně vcházejí jeden po druhém a usedají na připravených židlích.
Strýčická vánoční hra o Jezulátku není nijaké opravdové divadlo s okázalou výpravou. Jde spíše o zbožnou hodinku (Andachtsstunde) s mnoha humornými vložkami.
Obzvláštní dojem na mě kdysi učinila "pastýřská hra", když jsem v roce 1947 směla tenkrát desetiletá zažít její provedení. Franz Blahusch ("po chalupě" Unterbeck) ze Záboří hrál pastýře a taky sedláka, abych jmenovala jen jediného z účinkujících. Oběma rolím dal nelíčenou živost. Zejména sedlák se povedl natolik, že obecenstvo nejednou propukalo ve smích, neberoucí konce. Náš krajan si posloužil nejen mnoha českými výrazy a úslovími, nýbrž dal na sobě znát i vliv nově osvojeného prastarého nářečí svého čerstvě nabytého domova v severobavorských Dolních Frankách. Tak si Šumavané dokázali získat srdce obyvatel Spessartu a Rhönu (nízká pohoří severního Bavorska - pozn. překl.). Ještě dnes vyprávějí mnozí., když přijdu tam, kde jsme tenkrát bydleli: "Jak jen to bylo pěkné, když Tvůj tatínek a všichni ti tenkrát zrovna vyhnaní o Vánocích spolu hrávali!"
Nakonec malý úryvek ze zmíněné "pastýřské hry":
Dva pastýři se pokoušejí třetího probudit a tančí k tomu šlapák na notu písně, jejíž text následuje, holemi přitom bušíce do taktu. Potom strčí své hole tomu třetími do podpaží a zvednou ho nahoru.

Lous, lous, liaber Hiasl und loß dir wos sogn
wos sich hot do drunten für Wunder zuatrogn

dort drunten im Feldla bei meiniger Herd
habns pfiffen, habns gsungen hob d' Heibam
schlogn ghört

do bin i holt gstondn und hab so a gschaut
do kam halt a Schlaferl, dos hätt mir schier taugt

do geh i hult eini ein Stündlein zuadeckt
do kam hult der Engel und hätt mi afgweckt

do kam hult der Engel sprach: Hirt auf, auf
tuat euch nicht verweilen, nach Bthlehem lauf

Jesus ist geboren, das liebreiche Kind
tuat die Straf nachlassen, verzeiht uns die Sünd.

Und ei du mei Hiasl wei stehst denn nit auf
Liegst drin in der Kammer und schlofst hult,
drauf, drauf

Ei host denn kann Koupf nit, dass thuast
so hort hörn
wort, wort, i werd schauen werd nehma d' Latern

und ei du mei Friedrich, jetzt loß ehm an Fried
er is voller schlafri, zum gehen is er nit.

Er is voller schlafri, voll Schlof is sei Koupf
koann Stecka nit nehma, weil er hot koan Knoupf

Jetzt geh nur mei Jogl und wem mrn aufheben
s' Nachbaurn sei Steafl der geht uns scho gegn

jetzt geh nur mei Jogl und Hiasl all zwei
jetzt wer mr gonz longsoum in Stoll einigehn

derfst nit long umgoffen, fallst nieder auf d' Erd
Der liebreiche Jesu is olles wohl wert
Hej, Matěji, nech si co povědět,
div stal se tam dole, co neviděl svět,

tam dole v poli, kde stádo mý je,
se píská a zpívá, do bubnů bije,


tak stojim a co můj zrak to shlíží,
najednou málem sen ho klíží,

hodinku přikryt tam si sním v tý zimě,
až přiletí anděl a probudí mě,

anděl, co poví: Pastýři, vstát
máte, spěšně se k Betlému dát:

Dítě se zrodilo, sám Boží Syn,
odpustí hříchy nám, zbaví nás vin.

A ty tu, Matěji, ležíš a spíš,
v komoře nic tak neuslyšíš,


když nezvedneš hlavu, nemůžeš jít
na cestu se mnou lucernu vzít.


Bedřichu, nech jej tak v tom lebedění,
jen spal by a spal, vůbec k cestě není.

Jen spal by a spal, hlavu položenu,
ani hůl vzít nemá tu žádnou cenu.

Kubo, ty pojď, už zvedneme se,
Štefl naproti nám tam se nese,

Kubo, ty pojď a s ním teď i Matěji,
k tý stáji kýž nám nohy spějí,

padni k zemi tam, nevokouněj,
Jezulátku všecku poklonu vzdej.

Glaube und Heimat, 2003, č. 1, s. 48-49

P.S. Ano, to oni sami, to oni všichni se zvedli k Betlému, stali se součástí té hry a jsou jí dál. V roce 2003 uspořádala 55 let poté, co farář Josef Ryba (i on byl mezi německými vyhnanci) a její otec Jakob Seemann (ročník 1901) naposledy už po odsunu uvedli strýčickou hru, jak ji podle zápisu Franze Woitsche ze Záboří s doplňky Johanna Reicharta a Franze Böhma z Lipanovic v roce 1939 i knižně vydal Alois Ernst Milz(podle jeho transkripce byly provedeny i v našem textu drobné opravy), Margarete Knofová v Bad Kissingen výstavu o ní, doprovozenou dvěma brožurami, mší s kázáním duchovního poradce Ackermann Gemeinde a besedou se dvěma dosud žijícími herci zmíněné inscenace z roku 1948.

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2014
Ex: http://kohoutikriz.org/
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko