Texty: Choceň, Miloslav Ropek - Koutek loutek: Jak jsme loutkařili

JAK JSME LOUTKAŘILI

Již devatenáct let uplynulo od chvíle, kdy na scéně loutkového divadla KOTEK LOUTEK v Chocni skončilo poslední představení se závěsnými loutkami (marionetami). Byla to hra Čertův hrad od Fr. Čecha v režii Vládi Kutrvašla. Opona se po posledním jednání zavřela a bohužel tím skončila doba 75 ti leté činnosti marionetových představení.
V době aktivní činnosti souboru se začínala opona otvírat po třetím úderu do staré činele. Tomuto aktu předcházelo velké napětí. Sejdou se všichni loutkoherci? Přijdou děti a obsadí všech 140 sedadel v hledištii? Režisér nahlíží do sálu, kde to žije štěbetáním dětí, napnutých na příští zážitek, kde se bude bojovat, jako obyčejně, mezi zlem a dobrem. „Ještě pět minut počkáme, přicházejí poslední opozdilci“, oznamuje rejža. A taky ještě chybí herci – Jirka Vach a Honza Černý. Nevadí, oni jsou až ve druhém jednání. „Jedem, všichni na svá místa!“ je očekávaný povel.Mluviči jsou v „kecadle“ pod portálem, mikrofony v ruce a s otevřenými knížkami na první stránce. Vodiči na lávce nad jevištěmi mají rozbalené loutky z ochranných obalů, loutky drží předepsané rekvizity. Incipientka Eva Šotková usměrňuje loutky na správná místa, odkud budou přicházet. Tři rány do činele, děti i jejich dospělý doprovod se pomalu utišují. Honza Vaniš už zesiluje hudební podmalování, které správně navodí náladu na první obraz. Franta Majzner už má nasvícené jeviště pomocí tahového stavědla, zhasíná světla v sále, kde už je hluboké ticho. Pomocník, který nemá právě co dělat, otáčí klikou sametové opony, ta se otvírá a na scéně oživnou loutkové postavy. Nejen se pohybují, ale i mluví. Někdy se vodiči nedaří, loutka létá nad podlahou, nebo klesá do kolen, jakoby únavou. Stane se někdy, že se podaří zamotat končetiny loutky do některé z devíti nití, na kterých visí. Děti to jistě vždy odpustily. Mluviči se snaží vžít do role, najít k loutce správný způsob řeči.
První jednání zdařile pokračuje do konce, opona se zavírá, rozsvítí se sál, je přestávka. Celá parta, kromě Ládi Březiny a Pepi Richtera, kteří připravují scénu na druhé jednání, se sejde v klubovně a rozpovídá o tom, co se povedlo a co se nepovedlo a bude se muset docvičit. Ta chvilka, využitá třeba i na jednu cigaretu končí, a představení pokračuje druhým a třetím jednáním. Na scéně vždy zvítězilo dobro nad zlem (kdyby to tak bylo i v životě!), drak byl poražen, princezna osvobozena, sousedé se usmířili, čerti se vrátili tam, odkud přišli – do pekla, čarodějnice se za zahřmění a kouře propadla do nenávratna. Kašpárek si se všemi nebezpečími poradil, vyzrál nad úklady, osvobodil princeznu.
Hra končí, opona se zavírá a potlesk dětí (jediná hřejivá odměna loutkářům) svědčí, že se dobře bavily a jsou spokojeny. Malí diváci opouštějí hlediště, plni dojmů se svěřují ze svých zážitků.
Zatím v klubovně se schází realizátoři představení, režisér děkuje všem, že přišli, i když by doma měli co na práci. Principál Míla Ropek zve na zítřejší pracovní schůzku. U dveří vzniká tlačenice, protože poslední zamyká a musí vrátit klíče sokolníkovi. Za Sokolovnou se udělá fotka na památku a do archivu souboru.
Pondělní a čtvrteční večery jsou vyplněny prací na přípravě scény na další představení. Tomu předchází schůzka dramaturgické rady, která vždy na výroční schůzi v prosinci určí plán her na celý rok, včetně obsazení režisérů, kteří mají za úkol hru realizovat.
V dílně se připravuje scéna. Tu má již Láďa Březina do detailů promyšlenou. Vyřezává s pomocníky z kartonu kulisy, míchá barvy, maluje, větší plochy nechá barvit pomocníkům, jen upozorňuje, že v barvě je latex, a tím když se zamaže oděv, skvrna zmizí jedině vystřižením. Pepa Richter zase připravuje rekvizity a různé fígle, například aby se čarodějnici zakouřilo z kotle, když vaří kouzelné nápoje. Vodiči navazují loutky na kříže, nebo opravují pocuchané nítě při poslední hře. Mluviči za dohledu režiséra mají čtenou zkoušku v klubovně. Je sestaveno obsazení další hry. Je osvědčeno, že Kašpárka mluví Majda Březinová, za jeho nítě tahá Míla Ropek, princezny mluví nejmladší členky souboru, Škrholu nejlépe zvládne Vláďa Kutlvašr, pana krále zase Jarda Březina, na čarodějnici je osvědčená Jára Ropková.

Když se zdá, že by se hra mohla bez potíží v termínu hrát, namaluje se plakát a vylepí na stojan, který se postaví doprostřed náměstí. Tajemník Domu odborů Olda Šprinc rozveze na svém Pionýru plakáty po Chocni i po okolních vesnicích.
Musíme také vzpomenout na veselé zážitky při početných vystoupeních s maňáskovým repertoárem. Šikovné ruce technické části souboru za vedení Pepi Richtera vyrobili přenosnou maňáskovou scénu. S touto scénou jsme absolvovali mnoho let předvánoční představení pro děti zaměstnanců různých choceňských podniků. Pravidelnou odměnou byl párek s čajem. Nezapomenutelné byly zájezdy šajtavským autobuskem se šoférem Jardou Šedou za choceňskými i mimochoceňskými dětmi, které se rekreovaly v šajtavských chalupách.
Mezi léty 1960 až 1982 bylo uskutečněno 15 autobusových, poznávacích zájezdů po celé republice s rodinnými příslušníky souboru. Na mnohé zážitky se vzpomíná dodnes.
A tak začínal a končil bohatý program, který naši generaci od roku 1955 vydržel mnoho let, a navázal tak na pokolení loutkářů před námi. Bohužel i z naší generace odešli do loutkářského nebe ti nejobětavější a nejdůležitější: Franta Majzner, Pepa Richter, Jirka Polanský, Josef Kolář (zakladatel sokolského odboru KOUTEK LOUTEK), Anička Dvořáčková, Láďa Havlík, Majda Havlíková, Láďa Březina a další. Nových zájemců o loutkařinu přicházelo málo, a tak se hraní stávalo čím dál obtížnější. Přesto se hrálo i s potížemi, způsobené požárem sokolovny v prosinci 1994, kdy došlo k očazení kulis ve skladu na půdě. Nešťastná pro loutkové prostory byla přístavba k zadnímu traktu sokolovny, kterou si vymyslel a nedokonal Jan Černý. Další těžká a nenahraditelná rána pod pás přichází při stavebních úpravách odcizením velké části sady loutek z Výstavnictví, ale i zachovalých historických loutek. Zmizel magnetofon, mixážní stůl a další technické zařízení. V roce 2010 byly prostory loutkového divadla úplně vyklizeny, a zbylé věci byly odvezeny do městského muzea, nebo k dalšímu použití pro děti ve školce. Tak byla znehodnocena práce všech, co vybavili holé zdi, které jsme převzali, zařízením potřebným k hraní (ocelová konstrukce lávek, šikmé hlediště a ostatní technická vybavení).
Odměnou za nevyčíslitelné hodiny strávené prací ve prospěch divadla bylo předání každý rok třem členům souboru odměny - většinou nějakou knihou.
Ale že kolektiv loutkářů nebyl a není jen tak ledajakou skupinou lidiček, ale opravdu dobrou vzájemně se tolerující partou, dosvědčuje skutečnost, že se dodnes zbytek souboru (kolem 13 členů) schází při příležitostech Silvestra, čarodějnic, svátků, kulatých narozenin, ale i opékání buřtů, nebo jen tak na popovídání.
Nevíme, kolik dnes již dospělých spoluobčanů vzpomene na chvíle, kdy se jako malí diváci zúčastnili představení loutkového divadla KOUTEK LOUTEK. Jistě jich bylo hodně a mají krásné vzpomínky stejné, jako máme na tyto odešlé časy i my.


Od roku 2004 do roku 2008 zbytek souboru sehrál několik maňáskových představeni na přenosné scéně. Byly to pohádky: Puňťovy vánoce, Bílé ouško a Perniková chaloupka.

Leden 2014 Miloslav Ropek



Roku 2004, k výročí 75 let od založení odboru KOUTEK LOUTEK byla vydána publikce „Historie divadla KOUTEK LOUTEK Choceň". Zájemci se zde mohou dočíst podrobnosti o činnosti. Knížka je v prodeji v Informačním středisku na náměstí v Chocni, nebo v městském muzeu.