Texty: Tišnov, vzpomínky Elišky Menšíkové na divadelníky a činnost sokolského divadla.

Jan Kalendovský: Úryvek ze vzpomínek mé pratety, choti c.k. okresního školního inspektora, Elišky Menšíkové:

„V té době (kolem roku 1900 – pozn. JK) se Tišnov stával vyhledávaným letoviskem. Byly zde lesy v bezprostřední blízkosti města, bylo tu přírodní koupaliště v nehluboké a čisté Svratce a v Loučce pod Květnicí. ........ Zvláště když MUDr. František Kuthan vystavěl pod Klucaninou vodoléčebný ústav, sjížděli se do Tišnova letní hosté jmenovitě z Brna rodiny středoškolských i vysokoškolských (tehdy jen technika) profesorů, zemských i městských úředníků i zámožnějších živnostníků a obchodníků. Také z Prahy se zatoulal nějaký letní host do Tišnova. Z brněnského Národního divadla bývali v Tišnově o prázdninách manželé Ladislav a Emma Pechovi s dceruškou Mařenkou (dnes Waltrovou) a synkem Ládíčkem - dnešním známým pražským hercem Ladislavem Peškem. Jednou zavítali do Tišnova i slavní bratři Burianové, Karel a Emil, který zpíval v Hubičce part Matouše v sokolském ochotnickém představení. - Blízko Tišnova u Žďárce v lesnatém a tehdy úplně od světa odloučeném kraji v tichu lesní samoty se usadila paní Anna Pamrová, která si dopisovala s básníkem Otakarem Březinou.
V blízkosti Žďárce si postavil "Havlov" inženýr Havel z Prahy, kterému později patřila pražská Lucerna a Barrandov. Paní Havlová měla v Tišnově matku. Učila se v Praze modistkou a že byla velmi hezká, zamiloval se do ní ing. Havel a vzal si ji. Oni k sobě zvávali pražské herce a zpěváky z Národního divadla. Do Tišnova jezdili Havlovi nakupovat. První automobil, který jsem vůbec viděla, patřil Havlům. Když tehdy jeli Tišnovem, stál před našimi na náměstí u statue -"štátoje" venkovský pantáta a ohromený údivem povídá: "Šákra! Žádný voje, žádný koně a přeci to jede!" - I z Vídně přijížděly české rodiny i jednotlivci na prázdninový pobyt do Tišnova. Ve městě kypěl rušný kulturní život. Za vedení JUDr. Jos. Drbala, koncipienta říšského poslance Dra Václava Šíleného, vzkvétal Sokol a panovalo v něm tenkrát opravdové bratrství: advokát, krejčí, švec, stolař, pozlacovač, obchodník - všichni si byli rovni. Dr. Drbal byl všestranně nadaný, energický, neúnavně a nezištně činný, osobně sympatický držel pohromadě celou jednotu sokolskou a vedl ji nejkrásnějším směrem. Jako znamenitý hudebník a zpěvák pustil se do odvážných podniků a všechny se mu zdařily. Z jeho iniciativy vznikl sokolský orchestr ze samých ochotníků, většinou řemeslníků. Potom byl zřízen mužský a později i ženský sbor Sokola. Pořádány koncerty a když se našli mezi členy obou sborů dobří zpěváci a zpěvačky, začal Dr. Drbal uskutečňovat svůj velký program: seznámit Tišnov s význačnými operami českých skladatelů. První byla Smetanova Prodaná nevěsta. Mařenku zpívala Verunka Borovičková, provdaná později Svobodová. Jeníka zpíval Toníček Zelinka, Kecala sám dr. Drbal, Hátu Jožka Čížková, později Hliněnská. Představení mělo dobrou úroveň a úspěch byl nevídaný. V nové sokolovně na poměrně velkém jevišti dopadlo dobře nacvičené představení znamenitě a musilo být několikrát opakováno. Sokolovnu si Sokol postavil svépomocí z dobrovolných příspěvků a z milodarů. Všichni členové i členky pracovali obětavě večer po svém zaměstnání a brzy ráno před odchodem do zaměstnání. Když pak sokolovna byla dostavěna, sokolky společně vydrhly a vyleštily parkety a umyly okna, že zářila jako křišťál. Jeviště mělo krásnou oponu, kterou navrhl slovácký malíř Cyril Mandel, vrstevník Joži Úprky, který však nebyl tak šťastný jako Uprka a poměrně mlád zemřel na turberkulosu. Za vedení Mandelova podíleli se na malování opony a divadelnách dekorací členové Sokola, zvláště pak odborný učitel Rostislav Krkoška, výtečný borec, který dobře doplňoval Dra. Drbala. - Po Prodané nevěstě následoval Dalibor, něžná Hubička, pak Bendlova opera V studni a Nešverův Lesní vzduch. Dokud jsem byla malou školačkou, běhávala jsem s ostatními dětmi večer před sokolovnu, odkud se otevřenými okny linuly krásné melodie Smetanovy. Od těch dob znám Prodanou velmi dobře. Marie a Karel zpívali ve sboru. Za Mandelova pobytu v Tišnově učarovaly mu pomněnkové oči naší Marie, ale byla to beznadějná touha, neměl jisté postavení - umělci byli v těch dobách chudáci - a nadto byl, chudák, nevyléčitelně nemocen - asi z bídy.“