Texty: CÍSAŘ, Jan: Paměť divadla 10. 70. a 80. léta 20. století - kritika, Amatérská scéna

Paměť divadla X

Jan Císař

K té velké a dnes už legendární éře českého divadla šedesátých let 20. století patřila i tehdejší teatrologie – to jest myšlení a psaní o divadle. Vydalo by to na dlouhou kapitolu, kdybych se touto problematikou zabýval ve všech směrech a aspektech. Spokojím se jen s jednou složkou teatrologie – kriticko-teoretickým uvažováním. Ten pojem kriticko-teoretický chce obsáhnout to, že význam a smysl uvažování o divadle se zvyšoval a nabýval svou váhu proto, že v něm sílil proud, jejž tvořili lidé, kteří byli teoreticky fundovaní a tím schopní psát články, které obzíraly dané téma v širších souvislostech. Hlavní síla tohoto proudu byla ovšem v tom, že opouštěl ideologická kritéria a soustřeďoval se na otázky estetické; zkoumal a analyzoval divadlo jako fenomén umělecký. Od druhé poloviny padesátých let se tento proud čím dále tím více soustřeďoval kolem časopisu Divadlo. V jeho čele od roku 1956 stál dnes už zapomenutý Vojtěch Cach. Předpokládám, že se od něho jako předního a uznávaného autora propagandistického socialisticko-realistického dramatu očekávalo něco jiného než to, že otevře dveře tomuto proudu. Ale stalo se něco jiného. Šlo to tak daleko, že v rámci kampaně proti liberalismu a revizionismu, jež nastoupila po krátkém období uvolnění, byl časopis Divadlo označen za jedno z ohnisek těchto tendencí a hrozila mu likvidace. Cach však obhájil nejenom jeho existenci, ale i pokračování v nastoupeném směru, jenž byl zajisté spojen s působením Jaroslava Vostrého v redakci Divadla. Nastoupil do ní jako redaktor už v roce 1957 a od roku 1960 fakticky vykonával funkci šéfredaktora. De jure jím byl Vojtěch Cach až do ledna 1961, kdy jím byl Vostrý jmenován oficiálně.
Měl jsem to štěstí, že s nástupem Vostrého jsem se vedle Milana Lukeše stal redaktorem Divadla, jež se vyhraňovalo teoretickým směrem a divadlo nahlíželo v širokém kontextu jiných umění i myšlenkových disciplín: estetiky filozofie, sociologie, psychologie atd. Mohlo si to dovolit i proto, že od roku 1957 existoval čtrnáctideník Divadelní noviny, jenž se soustřeďoval na aktuální zpravodajství z divadla a na kritiku. V redakci tohoto časopisu – rozšířeného později na Divadelní a filmové noviny – jsem pracoval v letech 1963–1966 jako šéfredaktor. Což všechno uvádím proto, abych připomněl celou, stále více se tehdy košatící rozlohu té sféry, která se podílela na reflexi divadelního vývoje od konce padesátých let minulého století a zároveň se včleňovala do toho intelektuálního kvasu, jenž především v letech 1962–1967 byl nositelem systematického neumdlévajícího tlaku zpochybňujícího jednolitý model světa budovaného oficiální ideologií a politickou praxí.
Nebylo proto divu, že tzv. normalizace brutálně a radikálně zasáhla i na tomto poli. Oba divadelní časopisy – samozřejmě stejně jako jiná kulturní a kulturně-politická i politická periodika – byly zlikvidovány. Když k tomu připočteme nucený a někdy i dobrovolný odchod drtivé většiny divadelních kritiků z redakcí denního tisku, nastala najednou počátkem 70. let kriticko-teoretická publikační poušť. Zůstaly jen dva divadelní časopisy: Amatérská scéna a Československý loutkář. Upřímně řečeno: o obou jsem toho moc nevěděl, nečetl jsem je systematicky a ani do nich nepsal. Jistě, tu a tam jsem na ně narazil, ale zřídka a nahodile. Jenže osud tomu chtěl, abych s oběma na dlouhá léta spojil svou kritickou a teoretickou aktivitu.
Stalo se tak jistě především díky tomu, že existovala ta publikační poušť. Ale také díky třem lidem, kteří byli dostatečně osvícení a věděli, že mají-li možnost, musí se snažit zachránit alespoň něco z toho, co vyrostlo a rozvinulo se v šedesátých letech ve sféře divadelní teorie a kritiky. Byli to Miroslav Česal, Jiří Beneš a Pavel Bošek. O Mirkovi Česalovi teď nebudu psát, ponechám si to pro kapitolu věnovanou amatérskému loutkovému divadlu. Jirka Beneš a Pavel Bošek jsou ovšem jména, která na stránkách Amatérské scény musí nutně figurovat jako první. Byl to Jirka, kdo nejdříve přišel s nabídkou, jestli nechci něco napsat do AS. Nevím přesně, kdy to bylo. Ale nepochybně v době, kdy mne Jirka pozval do hronovské poroty – tedy někdy na počátku 70. let, nejspíše v roce 1971. Vím, že ta nabídka skutečně zněla tak, že bych mohl pro AS napsat něco, co bych chtěl a co by mne zajímalo. A tak jsem napsal – a uvízl od té doby až po dnes. Postupně se ovšem ukázalo, že stránky AS lze otevírat i jiným kritikům a teoretikům, kteří přišli o možnost publikovat. Jirka s tím začal a Pavel Bošek velkoryse pokračoval.
Mezi oběma těmito pány byl rozdíl. Jirka miloval celým srdcem amatérské divadlo, především činoherní. Věnoval se mu oddaně, trpělivě, s láskou, rozuměl mu dokonale a znal je do posledního detailu. Vždycky jsem tvrdil, že kdyby v nejzapadlejší vesničce, která ani není na mapě, v naprosto neznámém amatérském souboru, o němž nikdo nikdy neslyšel a nikdo jej nikdy neviděl vznikla dobrá inscenace, tak Jirka tam nějak dorazí, uvidí ji a bude ji propagovat. Pro mne byla setkání s Jirkou na amatérském poli první školou poznávání a uvědomování si specifičnosti amatérského divadla. Pavel byl jiný. Od roku 1963 redigoval Repertoár malé scény, který – tuším – založil. Tenhle doktor obojího práva, JUDr. Pavel Bošek, měl eminentní a vyhraněný zájem o jev, jenž se ocitl v titulu tohoto nového periodika. Byl v tomto směru osobností inspirativní. Koneckonců: i jeho povídková tvorba měla toto ladění. Když po smrti Jirky Beneše stanul v čele Amatérské scény, ujal se amatérského divadla v celé šíři – i když jej jako jeho předchůdce ve funkci šéfredaktora nic nehnalo k tomu, aby byl jeho nadšeným souputníkem v celé šíři a každým okamžikem. Zůstával věrný svým malým scénám. Několikrát mně např. říkal, že přijede na Jiráskův Hronov – nikdy jsme se tam nesetkali. Zato mne překvapil, když mě pozval, abych s ním jel do České Třebové na jakousi přehlídku železničářské amatérské aktivity, což byla podivuhodná až absurdní směs nejrůznějších produkcí; dokonce jsme tam spolu porotovali amatérské kouzelníky. Možná, že to vyhovovalo Pavlovu smyslu pro humor. A samozřejmě byl tu FEMAD, tvář Pavla Boška se právem po léta objevovala na obálce programové brožury tohoto poděbradského festivalu mladého amatérského divadla. Ale zase: když jsem za ním na tento festival odmítnutých přijel, tak mne ze všeho nejdříve odvedl do snack baru na Jízdárně a s náležitým komentářem zdůraznil, že tohle je jeho tusculum, kam chodí většinou sám, nebo jen s těmi, s nimiž nemá povinnost bavit se o divadle.
Prostě si od své činnosti v amatérském divadle udržoval jistý odstup a bral celé „hnutí“ s humorem a ironií, které mu byly vlastní. Měl jsem pro tento jeho postoj hluboké pochopení. A díky jemu jsme se takto lehce přenášeli přes problémy, které v nelehké době doprovázely vydávání AS. Pavel Bošek mi např. jednou oznámil, že musí mít redakční radu a že mne někam někomu nahlásil jako jejího předsedu. Její zasedání pak vypadala tak, že pravidelně začátkem září jsme se sešli ve Slavii, kdy mne Pavel informoval, jaké zásadní materiály přesahující dimenze amatérského divadla vyjdou a asi dvakrát nebo třikrát mně dal přečíst nějaký návrh nebo nějakou hotovou stať a chtěl, abych se vyjádřil, jestli se ten návrh má rozvinout v nějaký projekt nebo jestli se ta stať má tisknout. Pak jsem dostal stručný zápis závěrů redakční rady, jejž Pavel napsal a zřejmě zase někam někomu poslal. Dodnes nevím, jestli v té redakční radě ještě někdo alespoň ryze formálně byl.
To ovšem neznamenalo, že by Pavel nějak snižoval rozsah zájmů AS. Měl dost známých a známostí, aby na jejich stránkách zaznamenal všechno, co bylo potřeba. A navíc: byl dostatečně verzírovaný, zběhlý v širokých rozlohách nejen divadelního života, aby se mohl zasvěceně orientovat v hodnotě osobností, jež chtěl přivést k publikování v AS. V tom byl – jak jsem už napsal – vskutku velkorysý a také cílevědomý; bezpečně v rámci možností, které měl, udržoval kontinuitu s předešlým vývojem a nabízel myšlení, které nikde jinde v této době nemohlo spatřit světlo světa.
Tak se Amatérská scéna na jistý čas stala díky všem okolnostem – samozřejmě v míře omezené podmínkami normalizace – časopisem, jenž udržoval pro divadelní veřejnost povědomí o určitých divadelních hodnotách a ukazoval možnosti přemýšlení o divadle. Pro ty, kteří to potřebovali a měli o to zájem, to byl časopis velmi žádoucí a žádaný. Jednou jsem seděl na lavičce v Liberci s Milošem Horanským, jenž mne důtklivě žádal, abych pomohl pro něho zajistit AS, protože jisté skupině lidí, kteří ji čtou, dochází jediný výtisk a dlouho to trvá, než se dostane ke všem. Myslím si, že tímto způsobem AS nutně rozšiřovala svůj záběr, své zaměření. A potkávala se s tou částí amatérů, kteří se zajímali o hlubší, citelnější podněty pro skutečné uvažování o divadle. To slovo skutečné chce postihnout, že v tomto udržování kontinuity bylo také to, co onen na začátku vzpomínaný divadelně kriticko-teoretický proud šedesátých let ustavovalo v konečných důsledcích jako politickou skutečnost, která se vzpírala oficiální ideologii a politice. Neboť i na stránkách AS byla řeč o divadle jako o umění, jehož smysl je zcela někde jinde než v propagandě a agitaci. V tomto duchu a na této bázi nabízela AS i myšlení o možnostech a podobách amatérského divadla.

Paměť divadla X. Jan Císař. AS 2008/5, s. 67.