Texty: Slaný, Dividýlko, STROTZER, Milan: Dividýlko Slaný (včetně bibliografie)

DIVIDÝLKO SLANÝ

Dividýlko Slaný je jeden ze dvou souborů tzv. malých jevištních forem, který se stal stálicí na více jak 30 let a jeho existence trvá. Tím druhým je Divadlo Schod ve Valašském Meziříčí v čele s Josefem Fabiánem.
Počátek historie souboru spadá do roku 1971, kdy několik lyrických duší z čirého pocitu, že se konečně musí něco dít, dalo ve Slaném vzniknout HloDoStaSáHoVu divadlu poezie. Název byl dán začátečními písmeny příjmení členů uskupení: Jaroslav Hložek, Libor Dobner, Jana Staňková, Radek Sábl, Václav Holeček a Olga Vomastková. První poetické večery byly věnovány jednak autorům renomovaným (F. Villon, J. Wolker, V. Nezval), jednak básnickým zelenáčům z nejbližšího okolí. Přes veškerou snahu hráli protagonisté proti publiku vesměs v početní převaze. Vlastní vznik Dividýlka inicioval boom divadel malých jevištních forem v předchozím desetiletí. Inspirací tu bylo především pražské Divadlo Semafor s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem a zprostředkovaně celá paleta malých scén (většinou naživo nespatřených) včetně „klasiků“ V W. Svoji nemalou roli tu dozajista sehrálo klima Šrámkova Písku, přehlídky divadel malých jevištních forem. Výmluvně to dokládá zamyšlení Jaroslava Hložka, jednoho z těch, kdo Dividýlko založil, utvářel a ono jeho:

„Pouhý rok poté, kdy jsem s několika podobně postiženými výstředníky založil postpubertální spolek recitátorů, narukoval jsem do Písku na vojnu. Pro nepamětníky podotýkám, že za ,železnou oponou harašili zbraněmi imperialisté´, takže permanentně bojově připravení vojclové mohli na vycházku tak jednou za měsíc. A právě z tříště vzpomínek na totální pakárnu jasně září osudový okamžik - ,satori u nebeské brány´. V rámci kult-polit-propag práce jsem byl uvolněn na Šrámkův Písek. Stačilo přejít nejstarší most přes Otavu a byl jsem v jiné galaxii. Místo degenerovaných feldkurátů mladí oslňující intelektuálové s řídkým vousem a nezbytnou dýmkou. Místo buzeroidních kaprálů, vítajících den řevem co ptáci zpěvem, krásné slečny v minisukních. Rudou Pévéesku nahradila na tři dny scéna se štaflemi a s krabicemi, průvodní to znak byvší avantgardy. A já sál s rozšířenými nozdrami tu nádherně divadelní (a civilní) atmosféru plnou jiskření i pseudointelektuálních plků jako ťava vodu po cestě Saharou. A záviděl. Jak já jim záviděl. Snažil jsem se ,ohřát alespoň dva prstíčky´, ale Smolíčkové mezi sebe khaki jeskyňku nepustili a Hlodostosáhovo divadlo poezie nikomu nic neříkalo. A tak (přátelé odpusťte) vzniklo Dividýlko. Z touhy být taky na druhé straně forbíny a ukázat jim, že... Toliko tedy o závisti.
A pak šly roky (zajímavé, že už se nedodává kam) a s nimi přicházeli a odcházeli spolutragédi a spolumimové. A lepší hry. Závratná světská sláva překročila hranice města, okresu, Zeměkoule (z tebe taky). Pychli jsme, usínali na vavřínech, vstávali z popela. Jo, a taky se konečně dostali na Šrámkův Písek. A bylo nám tleskáno, spíláno, zakazováno i doporučováno. Oslňující intelektuálové, již vesměs bezvousí a bezdýmkoví (móda se mění), se zlobně tázali, zda kostýmy jsou stylotvorné a zda paradigma v meziscéně je spíše ontologická či analogická. Ale už jsme byli jaksi za horizontem závisti a těšilo nás víc, že se lidé smějí a dvě hodiny se přestávají bát. Škoda jen těch hezkých slečen v minisukních. Toliko tedy o stárnutí a změnách motivace.“

Po zmíněném iniciačním období došlo v roce 1973 k příchodu nových členů. Především je třeba jmenovat Jiřího Šímu, strojního inženýra a pedagoga Střední průmyslové školy, který se stal autorem, scénáristou, interpretem etc., ale hlavně oporou souboru a partnerem Jaroslavu Hložkovi, tč. knihkupci, nyní místostarostovi Slaného, který je po celou dobu existence Dividýlka jeho principálem. Postupně přicházeli další inženýři a techničtí kádři, např. Jan Holub, Oldřich Javořík, plemenář Milan David, rozhlasový žurnalista Stanislav Berkovec, který měl kromě hraní většinou na starosti scénografii. Soubor získal i schopné hudebníky Karola Hevessyho a Karla Dandu a představitelky něžného pohlaví Milenu Merklovou, Alenu Neumannovou a Hanu Šímovou atd. atd. Uvést všechny členy souboru by vydalo na dlouhý seznam cca stovky jmen a nejrůznějších civilních zaměstnání, mezi nimiž nechyběly zdravotní sestry, ale i dělnické profese.
Čerstvé síly, především příchod Jiřího Šímy znamenaly „kýžené přehození výhybky na kolej humoru a vlastních dramatických textů“. Soubor se v roce 1974 přejmenoval na Dividýlko. Nově nastoupená cesta a její první pořady, převážně textappealového charakteru s vlastní písňovou tvorbou, přilákaly nové posily jak na jeviště, tak do hlediště. Za prvních dvanáct let trvání Dividýlka vznikly více než čtyři desítky pořadů a inscenací, přestala být nouze o diváky, ba naopak poptávka převýšila nabídku.

Repertoár v divadelních sezónách 1973 – 1985
(Sezóna 1973/74 ještě pod názvem Hlodostasáhovo divadlo)
Večery poezie – Fraçois Villon, Jiří Wolker, Vítězslav Nezval (1973/74)
J.R. Pick: Ruce vzhůru, boys (1973/74)
Trampská romance (1973/74)
Autorský večer poezie (1974/75)
Štěpán Ščipačev: Sloky lásky (1974/75)
Bez pudru (1974/75)
Co jsme Vám namleli (1974/75)
Před štědrým večerem (1974/75)
Pod klenbou / Groggy (1974/75)
Škola, mé štěstí (1975/76)
František Hrubín (1975/76)
Miroslav Florián: Lípy (1975/76)
Vánoce v klubu (1975/76)
Jan Neruda: Písně kosmické (1975/76)
Jiří Karen: Řekni mi něco hezkého (1975/76)
Jak se chodí za holkama (1975/76)
Šš – čača – uhh – áhh (1975/76)
V. Lucemburský: Netoužím po ráji (1976/77)
Jiří Suchý: Blues o živé vodě (1976/77)
J. Kos: Černošská poezie (1976/77)
Žena, delfín, muž (1976/77)
Don Šajn (1976/77)
Sněžení (1977/78)
I. Koulová: Sklerotická historie (1977/78)
Jiří Šíma: Elektrická sesle (1977/78, premiéra 31.3.1978)
Občerstvení zdarma (1977/78)
MUDr. Urban: Brevíř lásky (1978/79)
Npor. Dočekal: Kdo je vinen? (1978/79)
J. Fingerhut, J. Šíma: Běsové mořských hlubin (1978/79, premiéra 22.12.1978)
Jan Neruda: Kytka za klobouk (1978/79)
Textappeal (1978/79)
JUDr. Cingroš: Potyčky s paragrafem (1979/80)
Jiří Šíma: Z pohádky do pohádky aneb Byli jednou dva (1979/80, premiéra 22.12.1979)
Dividýlko comp.: (Ne)smysl pro humor (1979/80)
Jiří Suchý, W V: Přepadení centrální banky (1980/81, premiéra 28.1.1980)
Patrick Ryan, Jiří Šíma: Jak jsem vyhrál válku (1981/82, premiéra 19.12.1981)
Povidla z Dividla (1981/82)
Dividýlko comp.: Večeře s Thálií (1982/83, premiéra 24.9.1982)
Fráňa Šrámek: Ten čas se vrací (1982/83)
Jiří Šíma: Status quo (1982/83, premiéra 27.5.1983)
Zúčtování (1983/84)
Pel – mel (1984/85)

Po určité fázi existence Dividýlka, tak asi v roce 1977, se jeho „otec zakladatel“ a režisér J. Hložek spolu s J. Šímou a dalšími kmenovými členy souboru zamýšleli nad tím jak jinak, jak dál. Zamyšlení vyústilo v pokus o autorské divadlo. Uvedení Sklerotické historie, vaudevillové Elektrické sesle, potencionálního horroru Běsové mořských hlubin, pohádkové revue Z pohádky do pohádky aneb Byli jednou dva a kabaretu Večeře s Thálií bylo nejen vykročením na výsostnou půdu autorského divadla, ale současně prověrkou schopností a snahou nalezení svébytné tváře souboru a jeho osobitého stylu. Ruku v ruce s tím také usilováním o povznesení se na vyšší úroveň autorskou i interpretační. Někteří členové souboru absolvovali koncem 70. let Kurz LK SKKS věnovaný autorskému divadlu, vedený Jarmilou Černíkovou-Drobnou, s lektory Pavlem Fialou, Leou Janečkovou, Veronikou Matějovou a dal.
Takto napřené úsilí přineslo své ovoce. Nepochybně se to projevilo v sezóně 1981/82, kdy také došlo k razantnějšímu vykročení za hranice místa působení souboru, a sice s Šímovou dramatizací románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku (premiéra 19.12.1981). Samo o sobě bylo uvedení tohoto titulu husarským kouskem. Hned v další divadelní sezóně už Dividýlko nenechalo divadelní veřejnost, a to ani odbornou, na pochybách o tom, že je tu nepřehlédnutelný a slibný ansámbl, od kterého se dá ledacos zajímavého očekávat. Uvedlo tehdy hru z vlastní autorské dílny Status quo, napsanou Jiřím Šímou. Stanulo s ní v roce 1983 poprvé na jevišti poděbradského FEMADu, což bylo v té době pro mnohé soubory víc, než účast na Jiráskově Hronově. Objevilo se na FEMADu vedle ústecké Felzmannovy a zelenečské Bednárikovy Matky Kuráže, po boku vodňanské Šupiny a její Markéty Lazarové, spolu s Adamem stvořitelem pražského Anebdivadla a s brněnskou X-kou a její haškovskou inscenací Velitelem města Bugulmy. Nebylo to naposled. V roce 1986 se zúčastnilo FEMADu podruhé s inscenací nazvanou Hostina kanibalů. Téhož roku přivedla tato úspěšná inscenace Dividýlko také poprvé na Šrámkův Písek, kam ho souborové srdce táhlo snad úplně nejvíce. J. Šímovi se stala kostrou k napsání původní nové hry Nestroyova fraška Náčelník Večerní Vánek, jejíž děj je situován na ostrov nedotčený civilizací a obydlený kanibaly. Bylo to v té době odvážné, neboť diváci rychle pochopili o jakém ostrově a kanibalech se hraje (premiéra 27.9.1985). Nestroyův příběh byl J. Šímovi a Dividýlku jen odrazovým můstkem pro bohatý sled odboček, které si téměř po vzoru scholy ludus kladly za cíl poučit diváky hrou. Základním principem tohoto „výchovně vzdělávacího“ pořadu, jak hru autor sám v podtitulku označil, byla spontánní tvořivá kolektivní hra. Dividýlku se podařilo vytvořit optimální hrací prostor, v němž ústřední mnohovýznamovou rekvizitou a scénickým objektem zároveň byla duše z traktorové pneumatiky. Scénografii utvářela i herecká pohybová složka. Inscenace byla plná originálních nápadů, působících jakoby se právě v hracím prostoru zrodily. Hostinou kanibalů se Dividýlko nepochybně dobralo osobitého stylu, charakterizovaného značnou mírou tvořivé hravosti, schopnosti nadsázky, humorného a ironického pohledu na soudobé poměry.
Z takto nastoupené cesty Dividýlko neslevilo nic ani v dalších inscenacích. V sezóně 1989/90 následovala hra s názvem Vyšetřování případu podvodného revizora (premiéra 23.2.1990). Šímovo výrazné přepracování Gogolova Revizora bylo založeno na vyšetřování – rekonstrukci případu podvodného revizora. Otevřelo prostor pro vlastní textové a situační variace Gogolovy fabule, ale i mimo ni. Dalo příležitost k uplatnění gejzírů slovních hříček a kalambúrů, ale také nápadů k akční scénografii, jež vyvrcholily ve scéně oslavné jízdy revizora městem. L. Richter označil inscenaci ve své recenzi za překypující hrnec přesně zacílené srandy. V roce 1990 se soubor dočkal s Vyšetřováním případu podvodného revizora prvního vystoupení na Jiráskově Hronově. Inscenace patřila k tomu nejlepšímu, co mohl hronovský festival svým návštěvníkům nabídnout.
13.3.1992 uvedlo Dividýlko premiéru původní hry J. Šímy Na jedné lodi. Hra s humorem a satirickým ostřím postihovala soudobou společenskou situaci na půdorysu biblického příběhu o potopě světa a Noemově arše. Soubor se s ní podruhé zúčastnil Šrámkova Písku (1992).
Další inscenace byla vykročením na půdu nonverbálního divadla. Pod titulem Periféerie aneb Veselé obrázky z bahna velkoměsta (premiéra 31.10.1992) soubor přichází s nonverbální koláží nápaditých etud a black-outů. Úspěšně s ní vystoupil na Jiráskově Hronově 1993.
Do třetice se Dividýlko prezentovalo na Šrámkově Písku v r. 2004 autorským počinem Milana Davida 0,1 kg meronu aneb Kšeft umírající matky češtiny. Inscenaci vévodil humor, vyvěrající z hraní si se slovy a slovními spojeními a jejich významy, odkazující k poetismu a dadaismu.
Vedle inscenací vzpomenutých výše v souvislosti s účastí na vrcholových divadelních přehlídkách, vytvořilo Dividýlko v sezóně 1990/91 scénickou koláž nazvanou 100 zvířat v nočním městě, v sezóně 1993/94 obnovenou premiéru hry Jak jsem vyhrál válku a Šímův jevištní přepis sedmi povídek izraelského humoristy Ephraima Kishona pod názvem Židovský poker, který Dividýlko připravilo jako poeticko-satirický kabaret o tom, že hrát si na něco, čím nejsme, blufovat sebe a své okolí, vede vždycky k prohře (premiéra 19.3.1994). V sezóně 2001/02 uvedlo hru J. Šímy na motivy Woody Allena Bedřich raději jódluje, jíž charakterizovaly vodopády slovních spojení, překvapivých situací a gagů, tvořivá práce scénografická, v níž hra (hravost) byla prostředkem i tématem. Soubor ji uvedl na Divadelní Třebíči v r. 2002.
Úspěšná hronovská představení otevřela Dividýlku cestu na zahraniční festivaly. První účast na prestižní divadelní akci v cizině a také velký úspěch na mezinárodním fóru soubor zaznamenal na Světovém festivalu amatérského divadla v norském Haldenu v roce 1991 s inscenací Vyšetřování případu podvodného revizora. Následovala pak neméně úspěšná účast na dalších mezinárodních festivalech: v Belgii na Estivades ´91 a znovu tamtéž v roce 1994, na přehlídce v belgickém Liège v roce 1992, dále pak v německém Korbachu na Theater Woche ´93 a ´95, ve francouzském Saint-Louis na Theatra ´93, v rakouském Heidenreichsteinu na festivalu mladých divadel v  roce 1996. S inscenací Periféerie Dividýlko reprezentovalo české amatérské divadlo v roce 1997 na festivalu Divadlo bez hranic ve Weidhofenu nad Thayou v Rakousku.
Svá představení Dividýlko, krom již jmenovaných, uvedlo na řadě divadelních přehlídek tuzemských, např. na MADIMu v Mostě, Slovenských gagoch v Kremnici, Kopřivnické kopřivě aj., přičemž téměř všechny jeho inscenace počínaje rokem 1986 „startovaly“ na středočeské přehlídce Wintrův Rakovník. Nejedna inscenace se dočkala obdivuhodného počtu repríz. Hostina kanibalů se hrála cca 90 x, Vyšetřování případu podvodného revizora a Jak jsem vyhrál válku mají cca 70 repríz, Periféerie cca 45, 0,1 kg meronu cca 40, Status quo a Židovský poker cca 25.
Soubor natočil s režisérem Petrem Skálou v sezóně 1984/85 krátký film, monotematicky zaměřený filmový týdeník, nazvaný Dividýlko. Některé členy souboru lze vidět v epizodních rolích ve filmech Jana Švankmajera Otesánek, Lekce Faust a Šílení. V roce 2003 Dividýlko vydalo CD s písničkami ze svých inscenací z let 1973 – 2003.
Vitalita a výdrž Dividýlka vysvětluje Jaroslav Hložek, maje přitom na mysli Jiřího Šímu, v rozhovoru pro AS 6/1998: „Největší zásluhu si ale přičítáme za to, že když jednomu začne docházet síla a chuť pokračovat, ten druhý bývá zrovna ,ve formě´ a přenese to nakažlivě zpátky na prvního. A tak to na střídačku táhneme dál…“
Dividýlko mělo domovskou scénu téměř po celou dobu své existence v prostorách někdejšího ZK ROH na dnešním Masarykově náměstí ve Slaném. Po 26 letech bylo nuceno své působiště opustit. Původně se zdálo, že natrvalo, neboť objekt bývalého kulturního domu se město rozhodlo prodat. Situace se však vyřešila prodejem s břemenem. Nicméně, po dobu rekonstrukce budovy na nynější hotel Hejtmanský dvůr, musel soubor objekt na čas opustit. Po cca dvouletém působení v náhradních prostorách v nevyužívané budově bývalého hotelu Pošta na témže náměstí se Dividýlko vrátilo do místa, které pro něj i jeho diváky mělo a má nepostradatelný genius loci.

Bibliografie
60. JH. (Podepsáno O.SM.) Expres 14.8.1990.
BENDA, Ondřej: Na jedné lodi. Dividýlko Slaný. (Divácký dojem seminaristy.) Zpravodaj Šrámkova Písku 1992, č. 5, s. 6.
BENEŠOVÁ, Věra: Všichni pro všechny a pro každého něco. Zemědělské noviny, únor 1979.
CESTY českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha, IPOS-ARTAMA 1998, s. 317 a 355. 1 foto.
CÍSAŘ, Jan: Vážený pane Šímo... AS 2002, č. 4, s. 28.
ČEJKOVÁ, Kateřina: Víkend s divadlem. Svobodné slovo 24.11.1986.
ČERNÍKOVÁ, Jarmila: Na jedné lodi. Dividýlko. Zpravodaj Šrámkova Písku 1992, č. 4, s. 5.
ČEST a sláva vyznamenaným. Kladenská záře 3.3.1982.
DIVIDÝLKO a BERKOVEC, Stanislav: Dividýlko 1973/74 – 1993/94. Almanach k 20. výročí založení souboru. Dividýlko Slaný 1994. Fota.
DIVIDÝLKO Slaný, Masarykovo náměstí 114, 274 01 Slaný, Czech republic. Propagační brožura souboru v čtyřjazyčné verzi. Nedatováno, asi 1995 – 1997. 4 fota.
DROBNÁ, Jarmila a KODEŠ, Jaroslav: XV. Wintrův Rakovník. AS 1991, č. 7, s. 18. 1 foto.
FELZMANN, Rudolf: Dva víkendy v Rakovníku. AS 1990, č. 7, s. 5. 2 fota.
FENCLOVÁ, Marie: Řekni mi něco hezkého. Kladenská záře 11.2.1976.
FIKRLOVÁ, Olga: Soubor Dividýlko se bojí, že přijde o střechu nad hlavou. AS 1999, č. 6, s. 20.
FIXOVÁ, Kateřina, SCHEJBAL, Milan, EXNAROVÁ, Alena: Bez komentáře aneb O představení Dividýlka Slaný Bedřich raději jódluje napsali. AS 2002, č. 4, s. 27.
GREGOROVÁ, Irena: Poděbrady znovu divadelní. Svobodné slovo 13.3.1983.
GRIMMOVÁ, Michaela: Paleta žánrů – společný jmenovatel. Poděbrady FEMAD 1983. AS 1983, č. 12, s. 4.
HLEDÁNÍ vlastní tváře? (Podepsáno sch.) AS 1986, č. 6, s. 13.
HRAŠE, Jiří: Ještě ohlédnutí. Několik volných glos ze zážitku Jiráskova Hronova. AS 1993, č. 10, s. 18. 1 foto.
HULEC, Vladimír: Té lidské řeky proud. 43. Šrámkův Písek. AS 2004, č. 3, s. 18. 1 foto.
CHUCHMA, Josef: Dividýlko. Mladý svět 1986, č. 46.
JANATA, Michal: ...litoval, že stvořil člověka. Kladenské noviny 29.4.1992.
JANOUŠKOVÁ, Marcela: Máte rádi poezii? Kladenská záře, podzim 1974.
JUST, Vladimír: Osvěžení nebo průšvih. J. Šíma: Hostina kanibalů. Zpravodaj ŠP 1986, č. 5. 1 foto.
KABÍČEK, Jaroslav: Cílem je repertoárová kvalita a společenský dosah. Rozhovor s J. Šímou a dal. AS 1981, č. 4, s. 12. 2 fota.
KLUSÁKOVÁ, Jana: Revizor ze Slaného. Mladý svět 1990, č. 18.
MÍSTOPIS českého amatérského divadla. II. díl N – Ž. Praha, IPOS-ARTAMA 2002, s. 451 - 452. 2 fota.
MLADÍ zvou. (Podepsáno mj.) Kladenská záře 15.2.1974.
PAVLOVSKÝ, Petr: Divadelní Chodovraty 86. Tvorba 18.6.1986, č.24.
PAVLOVSKÝ, Petr: Myslet za sebe. Tvorba 15.4.1987, č. 15.
PAVLOVSKÝ, Petr: Tipy na Bílou vránu. Divadlo. Mladý svět 1986, č. 37.
POKORNÝ, Jiří: Z festivalového deníčku aneb Jak doutnal spor o Hronov budoucnosti. AS 1990, č. 11, s. 4. 1 foto.
PROGRAMOVÁ brožura 11. FEMAD Poděbrady 1983, s. 30. 1 foto.
PROGRAMOVÁ brožura 14. FEMAD Poděbrady 1986, s. 40. 1 foto.
PROGRAMOVÁ brožura FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíče 2002. 1 foto.
PROGRAMOVÉ brožury a Zpravodaje Wintrova Rakovníka 1986, 1990, 1991, 1992, 1993, 1994, 1995, 2002, 2004. Fota.
PROGRAMOVÉ brožury Jiráskova Hronova 1990 a 1993. Fota.
RICHTER, Luděk: Vyšetřování případu podvodného revizora. Zpravodaj JH 1990, č. 4, s. 3.
SCHEJBAL, Milan: Wintrův Rakovník po šestadvacáté. AS 2002, č. 2, s. 6. 1 foto.
SCHEJBAL, Milan: Wintrův Rakovník ve znamení komedií. AS 2004, č. 2, s. 10. 2 fota.
SCHNERCH, Jaroslav: Dividýlko v Haldenu. AS 1991, č. 12, s. 4. 1 foto.
STROTZER, Milan a HLOŽEK, Jaroslav: První a poslední k 25. narozeninám Dividýlka ze Slaného. AS 1998, č. 6, s. 23. 3 fota.
STROTZER, Milan: Středočeské divadelní jubileum. AS 1986, č. 6, s. 4. 1 foto.
STROTZER, Milan: Wintrův Rakovník ´93. AS 1993, č. 5, s. 13. 1 foto.
STROTZER, Milan: Wintrův Rakovník 1995. AS 1995, č. 2, s. 7.
ŠIKTANCOVÁ, Jarka: Na jedné lodi. Dividýlko zeSlaného. Zpravodaj Šrámkova Písku 1992, č. 5, s. 4.
ŠÍMA, Jiří: Otevřený dopis Jiřího Šímy ze slánského Dividýlka. AS 2002, č. 4, s. 27.
ŠVÁCHA, Jan: Wintrův Rakovník po šestnácté. (Přehlídka sedmi statečných). AS 1992, č. 6, s. 12. 1 foto.
ULLRICHOVÁ, Daria: Dividýlko Slaný- Dividýlko comp. Periféerie. Zpravodaj JH 1993, č. 7, s. 2. 1 foto.
VEČEŘOVÁ, Alena: Periferie na Ostrově. Lidové noviny 3.8.1993.
VERNER, Pavel: Divadlo poezie mladých. Mladý svět 29.7.1975, č. 31.
VIDIMSKÝ, Karel: Deset let Dividýlka. Slánský kulturní zpravodaj, listopad 1983.
VONDRÁKOVÁ, Lída: Dividýlko baví diváky již třicet let. MF DNES, Střední Čechy, 10.11.2003, s. D/4. 1 foto.

Milan Strotzer