Texty: RICHTER, Luděk: Svitavy, Dětská scéna 2012 - Recenze - Pošťácká pohádka. Deník Dětské scény, č. 4., str. 90, 12.6.2012.

Hop-Hop, ZUŠ Ostrov: Pošťácká pohádka
Třináct nejmladších dětí se hned napoprvé dostalo se svou Pošťáckou pohádkou opravdu daleko. Inscenace pracující jen s několika rekvizitami (štokrdle, fungující i jako volant, pár dopisů a peleríny, proměňující se v domy či krajinu) je stylově čistá, s pomocí živé hudby (klavír, dvoje housle a bubínky) drží temporytmus a z těl malých herců vytváří nápadité obrazy, jimiž je děj vyšperkován. Schopnosti a zkušenosti Ireny Konývkové se prostě nezapřou.
Chybí-li něco z jiskry, na kterou jsme u jejích inscenací zvyklí, pramení to nejspíš z nejistoty, zda má jít o hru (hravost) nebo o sdělování tvarem. Hravost, jež zřejmě dala vzniknout oněm obrazům, však dnes nahradila snaha co nejpečlivěji je předvést, a pro předání sdělení zatím chybí schopnost naplnit vztahy a jednání z nich plynoucí emotivním účinem. Není to ani hraní, ani hra, ale spíš předvádění.
Na začátku se poměrně dlouho exponuje práce pošťáka (a to ještě v nezdůvodněně negativním světle – listonoš je nevítaným roznašečem složenek a nepříjemných zpráv) a pak i poštovních šotků, ale přesto mám problémy orientovat se v tom, kdo je pošťák a kdo šotek, kdy jde jen o jejich představení a kdy už se začíná skutečně řešit problém dopisu, na němž závisí štěstí dvou zamilovaných lidí. O to míň času pak zbude na toto řešení, jež má podobu mechanické zkratky, z níž vymizela pošťákova nutkavá potřeba něco tak cenného zachránit.
Inscenace je evidentně chytře vyřešena – ale něco přeci jen chybí: emotivní naplnění, které by přineslo divákovo ztotožnění s pošťákovým úsilím a závěrečnou katarzi. Místo nich dostáváme věcné informace o ději. Asi je těžké žádat to od takto malých dětí, ale mluvíme-li o optimálním tvaru, zprostředkujícím účinné sdělení, je poctivé si to říci: divadlo bez emocí může být chytré, ale ne účinné.
Takže: všechna čest pedagogické práci a těším se, že příště přinese i zážitek.