Texty: Kardašova Řečice, Zdeněk Mráz: Spolek divadelních ochotníků – http://www.kardasova-recice.cz/kultura/ochotnicky-soubor-j-k-tyl/historie/, staženo 8. 6. 2012

Zdeněk Mráz
Spolek divadelních ochotníků



Počátky ochotnického divadla v našem městě spadají do třicátých let minulého století. Již roku 1832 uspořádali studenti, mezi nimi i rodák a pozdější básník Boleslav Jablonský, několik divadelních představení v hostinci u Nekutů.

Pravděpodobně v r. 1870 byl založen Spolek divadelních ochotníků, i když zatím bez řádných stanov, ty byly schváleny až roku 1873. Spolek divadelních ochotníků od samých počátků své existence vyvíjel intenzivní činnost. Měl velice propracovaný organizační systém, funkci ředitele spolku, jednatele, pokladníka, režiséra a další funkcionáře, kteří byli voleni na valných hromadách pro jednoleté funkční období.

Uváděné inscenace odpovídaly tehdejšímu dobovému vkusu, a tak se hrály např. hry Husička z Podháje, Žena Putifarova, Z dvorní etikety aj. V r. 1883 se objevuje na repertoáru Stroupežnického Zvíkovský rarášek. Z bohaté inscenační činnosti roku 1884 byl dramaturgicky nejcennějším Tylův Strakonický dudák. V r. 1890 se objevil vedle průměrného repertoáru Klicperův Divotvorný klobouk, při příležitosti otevření nového jeviště 27. září 1891 Jiráskova Vojnarka. To jistě svědčí o vyspělosti tehdejšího režiséra Františka Březiny. V r. 1893 byl inscenován Strakonický dudák; oblíbenou hrou byl tehdy Václav Hrobčický z Hrobčic, v Řečici byl inscenován r. 1894. Pro rok 1898, kdy výbor konal sice velký počet schůzí (celkem 17), ale byly uvedeny pouze tři inscenace, vybral režisér F. Březina dvě hodnotné hry: Jiráskova Emigranta a Klicperova Zlého jelena.

Spolek divadelních ochotníků se ovšem neomezoval jen na inscenační činnost. Žil intenzivním spolkovým životem, jak bylo pro spolky té doby příznačné. Pořádal alespoň jednou v roce zahradní slavnosti či výlet do okolí města, mnohdy obojí. Velmi často pořádal plesy. V r. 1887 byla založena ochotnická čítárna.

Mezi první členy spolku, ještě před rokem 1873 patřili paní Herrmanová, Fr. Hejda, Václav Špera, Karel Petr, Jakub Březina, Petruše Chmelařová, slečny Vodrážkovy, Bedřich Lukášovský.

Rok 1900 byl pro řečické ochotníky jubilejním. Připomněli si v něm třicetileté trvání spolku. Na paměť i připomenutí jubilea bylo 2. prosince uvedeno slavností představení Palackého třída 27.

Repertoár prvního dvacetiletí nového století se jako v minulých letech pohyboval v hranicích tehdejší konvence; z klasiky byl uveden J. K. Tyl: Jiříkovo viděníl, ze současných dramatiků Alois Jirásek a bratři Mrštíkové. V r. 1910 byla sehrána Jiráskova Samota, v r. 1911 Kolébka. Nejbohatším rokem na českou hodnotnou dramatiku byl rok 1912, kdy tři ze šesti inscenací roku tvořily Hilbertova Vina, Jiráskova Vojnarka a Stroupežnického Naši furianti. V průběhu prvního dvacetiletí byly obvykle ročně uvedeny čtyři až šest inscenací.

Výbor spolku se scházel často k výborovým schůzím. Řediteli spolku byli Fr. Březina (1900-1902, 1905, 1916-1919). Fr. Špera (1903), Václav Vopálka (1904), Jan Skalník (1906-1911). Jan Hlávka (1920).

V r. 1909 bylo započato s budováním nového jeviště; práce byly dokončeny v r. 1911. Zahajovacím a slavnostním představením na novém jevišti byli Pasekáři, kteří byli sehráni 17. dubna 1911. V r. 1920 dovršil spolek svého padesátiletého trvání. Slavnostní schůze k tomuto jubileu se uskutečnila 12. září. Čestné předsednictvo tvořili Fr. Březina, Fr. Špera, Jan Skalník, Fr. Hejda, Jos. Seidl, Jos. Boček, Ludvik Veselý a R. Kulha - všichni zasloužilí členové a obětaví funkcionáři spolku. Ředitel spolku Jan Hlávka nastínil obraz padesátileté činnosti spolku. Ve svém referátu mimo jiné uvedl, že za uplynulých padesát let bylo sehráno 232 her, na dobročinné účely bylo věnováno před 5000 předválečných korun, knihovna vzrostla na 1 162 svazky.

Rokem 1921 vstoupil spolek divadelních ochotníků do druhého padesátiletí. Charakteristickým rysem dvacátých a třicátých let bylo především zvýšené úsilí inscenační; v letech 1921-1939 bylo nastudováno 163 inscenací. Na řečickou scénu se vraceli Al. Jirásek, Lad. Stroupežnický, bratři Mrštíkové, postupem času byly inscenovány hry Fr. Langra a Karla Čapka.

Rokem 1926 nastalo pro ochotnický spolek značné omezení v inscenační činnosti tím, že tělocvičná jednota Sokol zřídila biograf. Spolku zůstalo pro tento rok a další léta pouze deset volných dní pro deset představení v roce. Vedle her lehčího žánru byli uvedeni Naši furianti, Maryša, Paní mincmistrová, Babička, Jiráskův Otec, Čapkovo RUR. Wolkerův večer v r. 1934 připravený Fr. Suchanem, jeho režie hry Lidé na kře (1936), Bílá nemoc, Maturita (1937) patři k tomu dobrému, co bylo v těch letech inscenováno. Za připomenutí stojí i inscenace hry Král Svatopluk (režie E. Kordule), Čapkova Matka (režie G. Dvořák), Noc na Karlštejně (režie E. Kordule).

Dlouholetým ředitelem spolku byl Jan Hlávka (1921-1928), v roce 1929 přejímá funkci ředitele Rudolf Kulha. Na valné hromadě v květnu 1921 byla schválena smlouva s tělocvičnou jednotou Sokol o pronájmu sokolovny na deset let. Také v letech po r. 1921 vstupovali do spolku další řečičtí občané.

Je to snad trochu paradox, ale okupační a válečná léta přála více než kdy předtím ochotnickému divadlu - anebo snad právě proto: politický život byl zcela utlumen, v národním souručenství se jen málokdo chtěl dobrovolně angažovat, společenský život byl značně okleštěn. A tak to bylo vlastně jen ochotnické divadlo, které mohlo na malém městě naplnit tužby jeho obyvatel po kultuře a společenském životě.

Repertoár tohoto období lze těžko kriticky hodnotit, protože dramaturgové a režiséři, obvykle v jedné osobě, museli při výběru her vycházet ne z toho, co chtěli, ale co mohli. Každá připravovaná hra musela být schválena oberlandratem a i při vší obezřetnosti se stalo, že několikrát byla hra i tak zakázána. Navzdory přísným cenzurním omezením se podařilo za čtyři a půl roku, od počátku roku 1940 do srpna 1944, kdy byla zakázána všechna ochotnická přestavení, nastudovat padesát inscenací, z nichž mnohé byly i několikrát reprizovány.

V roce 1940 dovršili divadelní ochotníci sedmdesát let trvání spolku. Během roku bylo uvedeno sedm inscenací, z nichž opereta Kolíne, Kolíne byla sehrána s velkým úspěchem celkem třikrát.

Na oslavu sedmdesátiletého trvání ochotnického spolku bylo 14. a 15. září 1940 sehráno slavnostní představení Pasekář . Jan Hlávka při té příležitosti vydal publikaci Sto let divadelní činnosti v Kardašově Řečici, v níž dovedl historii ochotnického divadla v Řečici od jeho počátků do r. 1932.

Mimořádnou událostí v řečickém divadelním životě bylo uvedení operety řečických autorů Marie Kafuňkové a Franty Čecha Los štěstí. Opereta byla uvedena celkem třikrát. Na vánoce měla být sehrána Jiráskova Lucerna, avšak přišel zákaz jejího uvedení.

Jestliže už rok 1941 naznačil, že události války a okupace budou rušivě zasahovat do života spolku a divadelního života, pak rok 1942 (na jeho počátku měl spolek 116 členů) tyto skutečnosti jen potvrdil. Detektivní hra B. Poláka Vrah jsem já, uvedená v pracovní den 27. května 1942 s velkým úspěchem, nesměla být reprizována 31. května odpoledne, protože bylo vyhlášeno stanné právo v důsledku atentátu na R. Heydricha. Pak nastaly kruté represe pro český národ, popravy, vyhlazení Lidic a Ležáků. Hra mohla být uvedena až 29. července.

I když rok 1942 byl rokem velice bouřlivým, soubor v něm z období let 1940-1944 nastudoval nejvíce inscenací, čtrnáct, z nichž tři byly reprizovány.

Divadelní rok 1943 byl zarámován dvěma hudebními veselohrami řečického skladatele Franty Čecha. V polovině ledna byla uvedena jeho opereta Mládenci z pece ohnivé a na závěr roku 25. prosince Když bůh se směje. V průběhu roku 1943 bylo uvedeno dalších jedenáct inscenací.

Na 16. květen připravila režisérka M. Kafuňková veselohru V. Wernera Právo na hřích. Dne 3. června byla hra opakována. Představení bylo hráno za mimořádné situace, týž den byl zatčen gestapem E. Kordule, manžel představitelky hlavní role.

Operetou Franty Čecha Když bůh se směje, jíž se uzavíral rok 1943, se zahajoval i rok 1944; 2. ledna odpoledne a večer byla reprízována.

Na 12. březen byla připravena hra Přítelkyně. Tento den byl však vyhlášen za svátek "německých hrdinů" a žádné koncerty, divadelní představení nesměla být pořádána, stejně jako nesměly být promítány filmy. A tak byla uvedena až 9. dubna. V sobotu a v neděli 8. a 9. července odpoledne a večer sehráli mladí ochotníci za režie Josefa Mixy veselohru V.K. Klicpery Divotvorný klobouk. Nikdo tehdy ještě netušil, že je to vlastně poslední představení v době okupace a války. Od září 1944 byla totiž zakázána všechna ochotnická představení.

A tak teprve s příchodem svobody začíná znovu pracovat ochotnický spolek. Z koncentračního tábora se vracejí členové spolku Emanuel Kordule a Josef Český. Při první schůzi výboru spolku bylo vzpomenuto památky řídícího učitele, ochotníka a organizátora, Františka Kadlece, který se z koncentračního tábora nevrátil.

Důstojně byl přivítán Emanuel Kordule, který se ujal, ač vyčerpán, nastudování Jiráskovy Lucerny, která byla uvedena jako první inscenace po osvobození v našem městě 28., 29. a 30. července 1945. Do konce roku bylo sehráno ještě pět inscenací.

Rok 1946 byl rokem velké divadelní aktivity. Téměř na každý měsíc připadlo uvedení jedné inscenace. Následující roky až do roku 1950 nepřinesly žádné mimořádné události v životě spolku, hrálo se obvykle jedno představení měsíčně, repertoár se nevyznačoval žádnými průbojnými činy. K již osvědčeným režisérům se postupně přidružovali další, velmi aktivními se projevili zejména František Brož a Karel Polák.

V r. 1947 bylo nastudováno osm inscenací, v r. 1948 rovněž osm her, jež byly uvedeny v jedenácti představeních. Po devíti letech byl na konci ledna 1949 uspořádán divadelní ples. Také v r. 1949 bylo nastudováno osm her, z toho dvě pro děti, celkem bylo sehráno třináct představení.

Řečický divadelní život si udržoval svůj standard, úroveň představení byla dobrá, některé inscenace byly reprizovány.

S takovými devízami vstupovali řečičtí ochotníci do roku 1950, v němž uplynulo osmdesát let od založení spolku. Za devět měsíců roku bylo uvedeno pět inscenací.V jubilejním roce 1950 došlo k vážné organizační změně v dosavadním životě spolku. Na mimořádné členské schůzi 19. října v sokolovně bylo rozhodnuto, aby Spolek divadelních ochotníků přestal existovat jako samostatná instituce a působil v rámci Osvětové besedy. Divadelní činnost měla být rozvíjena v rámci tohoto zařízení pod názvem Divadelní kroužek.

Opatření z roku 1950, z dánlivě organizačního charakteru, mělo dalekosáhlejší důsledky, než by se dalo očekávat. Zrušení ochotnického spolku, který měl již osmdesátiletou tradici, se negativně odrazilo zejména u příslušníků starší a střední generace, kteří svůj dosavadní divadelní život spojili s tímto spolkem a jen pozvolna se přizpůsobovali nově vzniklé situaci. To se projevilo již v r. 1951, kdy více jak tři měsíce trvalo, než byla uvedena první inscenace roku. Byla jí hra Fr. Sokola-Tůmy Pasekáři.

Řečické ochotnické divadlo začalo po řadě úspěšných let prožívat své černé dny. Zájem o divadlo opadl zejména u starších herců, stejně tak i u osvědčených režisérů. V té době vedle Stanislava Slámy udržovala tradici ochotnického divadla Marie Kafuňková.

Rok 1952 byl svým způsobem rozporný: na jedné straně přinesl souboru úspěch vítězstvím v okresní soutěži Můj syn, na druhé straně byl rokem vleklé krize souboru. V r. 1953 byly sehrány tři inscenace, Ostrovského Pozdní láska, Třicet stříbrných a Tylův Strakonický dudák.

Dne 27. a 28. března 1954 byla uvedena veselohra K. Macháčka Ženichové v režii Jana Měrtla. Na květnové dny připravila M. Kafuňková veselohru A. Jiráska Kolébka a v říjnu uvedla Moliérova Tartuffa. Snad pří této příležitosti je na místě říci, že režisérka Marie Kafuňková měla vytříbený vkus a že neváhala předstupovat před řečické publikum s divácky náročnějšími inscenacemi světové klasiky i soudobé moderní dramatické tvorby. Jedinou inscenací roku 1955 byla veselohra O. Šafránka Kudy kam.

Rok 1956 znamenal v činnosti řečického ochotnického divadla radikální obrat k lepšímu. Již 7. a 8. ledna byla uvedena dramatizace Babičky B. Němcové. Divadelní kroužek Osvětové besedy sehrál v červenci Ibsenovu Noru. Jestliže před rokem ochotnické divadlo v Řečici spělo téměř k zániku, objevily se v r. 1956 postupně čtyři divadelní soubory: Divadelní kroužek n.p. Logarex, Divadelní kroužek Osvětové besedy, Dětský divadelní soubor pod vedením J. Skočdopolové a soubor Baráčníků, i když mnozí herci hráli s tím i oním souborem. Na říjen nacvičovala Jarmila Skočdopolová Zeyerovu hru Radúz a Mahulena, po ní v listopadu uvedla hru Děravá škorně M. Kafuňková. na počátku prosince Rudolf Adámek hru pro děti Jak Kašpárek a Šmidra chytili kouzelníka - a konečně po dlouhé době se v r. 1956 hrálo o vánocích, Stanislav Sláma nastudoval Lucernu, většinou se začínajícími herci Divadelního kroužku ZVROH Logarex.

V r. 1956 bylo uvedeno celkem deset premiér, a byly to z hlediska dramaturgického hry velmi hodnotné: Babička, Maryša. Nora, Šípková Růženka, Ženský zákon, Děravá škorně, Radúz a Mahulena, Lucerna.

Také rok 1957 začal velikou aktivitou ochotnického divadla. Hned na 3. leden připravil R. Adámek Tylovu Paní Marjánku, matku pluku. V listopadu sehráli členové Rudého koutku při ZV ROH Logarex v režii St. Slámy hru M. Kubátové Jak přišla basa do nebe. Tato inscenace měla mimořádný úspěch, 16. února 1958 ji opět hráli, tentokrát již po šesté.

Dne 13. března 1958 došlo na členské schůzi Divadelního kroužku ZV ROH Logarex a Divadelního kroužku při Osvětové besedě ke sloučení pod názvem Soubor divadelních ochotníků J. K. Tyl při ZV ROH n.p. Logarex.

Do roku 1959 vstoupili ochotnici novou inscenací již v lednu. M. Kafuňková nacvičila hru Ráj v Tichomoří. Na 29. březen připravila Jarmila Skočdopolová hru Trojané. Soubor byl s inscenací doporučen k účasti na celostátní přehlídce mládežnických divadelních souborů - Šrámkův Písek, která se konala 12. června 1959. Soubor získal pohár ministerstva školství a kultury, knihu a obraz od patronátního závodu Elektro-Praga Písek.

V r. 1961 se pohádkovou komedií S. Lichého Cínový vojáček v režii J. Skočdopolové soubor zúčastnil divadelního festivalu v Táboře, .když v okresní soutěži se umístil na prvním místě.

Během roku 1962 byla uvedena jediná inscenace - v režii J. Skočdopolové Drdovy Dalskabáty, hříšná ves. Připravila ji opět M. Kafuňková.

V jubilejním roce 1965, kdy uplynulo už 95 let od založení spolku, nebyla uvedena na řečické scéně ani jediná divadelní hra.

Je sice pravda, že už 27. února 1966 uvedl Frant. Brož pohádku J. Smutného Kouzelný koberec, ale bylo to zároveň poslední a první představení roku a poslední divadelní představení, které bylo sehráno v sokolovně.

Ani rok 1967 nepřinesl žádnou divadelní inscenaci řečických ochotníků. Je pravda, že v novém kulturním domě, který byl otevřen na sklonku léta 1967, nebylo dosud zařízeno jeviště, ale příčina malého zájmu o provozování ochotnického divadla tkvěla někde jinde. Zřejmě ve změněné společenské situaci a novém životním stylu i obyvatel na malém městě.

Prvním ochotnickým představením v novém kulturním domě byl Tajovského ženský zákon, uvedený pod hlavičkou místních baráčníků a v režii M. Kafuňkové.

V roce 1970 uplynulo 100 let od založení spolku, ale nenašel se vůbec nikdo, kdo by nacvičil hru k tomuto jubileu, nebo alespoň zorganizoval slavnostní shromáždění, na němž by bylo stoleté výročí připomenuto.

Rok 1971 začal radostněji; již 2. ledna sehrál ochotnický soubor hru V. Wernera Právo na hřích v režii M. Kafuňkové, v květnu byla uvedena dramatizace románu A. Zápotockého Vstanou noví bojovníci v režii D. Smítkové. V listopadu pak ještě G. Dvořák inscenoval Kouzelný koberec.

Byl to opět Gustav Dvořák, který nacvičil s žáky 8. a 9. tříd pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků a uvedl ji 16. června 1972. Dobr. Smítková pak uprostřed prosince téhož roku uvedla hru Severní záře od N. Nikitina.

Trvalo celý rok, než Marie Kafuňková uvedla 15. prosince 1975 Goldoniho Lháře.

Několik nadšenců zorganizovalo na 17. duben 1976 přátelské setkání řečických divadelních ochotníků, kterého se zúčastnilo 65 osob, příslušníků několika generací. Nicméně ani ono nebylo podnětem k aktivizaci spolku, takže v tomto roce, podobně jako v letech 1977 a 1978 nebylo sehráno ani jediné ochotnické představení.
V polovině prosince 1979 uvedla J. Skočdopolová pohádkovou hru O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, ale pak přišly opět další tři roky mlčení.
Až 7. ledna 1983 byla uvedena Lucerna, tedy inscenace, která se obvykle uváděla ve významných obdobích řečického divadla; jí se zahajovala éra po osvobození 1945, snad i tentokrát mohla symbolizovat začátek lepších časů řečického ochotnického divadla. Režie se ujala Věra Žižková, scénu realizovali Fr. Žižka a Boh. Kubů, světla Vl. Frait, masky St. Sláma. Lucerna byla sehrána 7. ledna 1983 dopoledne pro děti, večer pro dospělé, 8. ledna v sobotu jako hlavní představení, opakována byla v pátek 21. ledna a 5. února odpoledne - a vždy bylo vyprodáno. To vše bylo jistě tím nejkrásnějším dokladem toho, že tradice ochotnického divadla i přes léta zlá v Řečici stále žije.

V r. 1984 uvedl soubor pod režijním vedením Věry Žižkové a na scéně Frant. Žižky komedii V a W Slaměný klobouk. Na domácím jevišti byla tato komedie sehrána dvakrát; třetí představení se uskutečnilo v Českých Velenicích.

V r. 1985 si soubor připomněl 40. výročí osvobození ČSR hrou Karla Čapka Matka. Kromě jejího uvedení na domácí scéně ji zhlédli diváci v Deštné, Blažejově, Suchdole nad Lužnicí., na soutěžní přehlídce v Nové Včelnici a na přehlídce vesnických divadelních souborů ve Volyni. Na těchto přehlídkách ji poroty vyhodnotily v Nové Včelnici na 2. místě, ve Volyni na 1. místě. Zdena Kubíčková, představitelka titulní role, obdržela od obou porot cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Režii měla Věra Žižková, scénu vytvořili Frant. Žižka a Bohuslav Kubů, světla obstaral Vlastimil Frait, zvukové efekty Frant. Beneš a masky Hana Staňková.

K 40. výročí osvobození byla svolána schůzka všech řečických ochotníků, při níž obdrželi knižní dar nejstarší členové souboru paní Kafuňková, Kubíčková, Mašková, Dvořáková, Pecharová a pan Sláma a Turek. Na schůzi byl zvolen nový výbor ve složení: Jan Skočdopole (předseda). Věra Žižková a Václav Roubík (režisér) a členové Stanislav v Červenka, Josef Mikeš, Ota Tyslbret a František Žižka.

V r. 1986 nastudoval Václav Roubík báchorku Marie Kubátové Jak přišla basa do nebe. S velkým úspěchem byla uvedena čtyřikrát na domácí scéně, dále pak v Českých Velenicích, Volyni a Kunžaku. Hlavní úlohu Tuláčka si po 28 letech zdařile zopakoval Stanislav Červenka.

V srpnu 1986 se podařilo uskutečnit přátelské setkání s manžely Janou a Viktorem Preissovými, kteří hovořili o své práci v divadle, filmu a televizi. Velký sál společenského domu byl zcela naplněn vděčnými posluchači.

V r. 1987 byly uvedeny dvě premiéry. Václav Roubík nacvičil pohádku Popelka, kterou vedle tří představení v K. Řečici zhlédli diváci v Jindřichově Hradci, v Českých Velenicích a na soutěžní přehlídce her pro děti a mládež ve Velešíně. Věra Žižková se ujala režijního zpracování hudební komedie V a W Nebe na zemi. K velkému divadelnímu úspěchu přispěli hudebníci, z nichž většina dojížděla na zkoušky do Řečice z různých míst jindřichohradeckého okresu. Hra byla uvedena čtyřikrát na domácí scéně a pak v Soběslavi, Bechyni, Volyni a v Nové Včelnici. Na volyňské přehlídce byla porotou vyhodnocena na 1. místě a Josef Mikeš obdržel cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Stejného ocenění' se dostalo Otu Tyslbretovi od poroty v Nové Včelnici.

O prázdninách vystoupily na našem jevišti paní Ljuba Herrmannová a Zdena Procházková. V zábavném programu se střídaly vzpomínky na divadelní zážitky se známými písničkami. Na sobotu 10. října soubor připravil oslavu 100 let železnice Veselí nad Lužnicí - Jihlava. Od radnice vyšel krojovaný průvod s řečickým purkmistrem a hraběcí rodinou Paarů. Na místním nádraží byl slavnostně přivítán inspektor c. a k. státních drah baron Czedik (Jan Kubíček). Celá tato akce se těšila velkému zájmu řečických občanů a objevila se i v televizi.

V r. 1988 nebyla nacvičena žádná premiéra. Na řečickém jevišti uvítali řečičtí bývalého člena souboru pana Josefa Mixu ve hře Oči ze všech nejkrásnější.

V r. 1989 nacvičila Věra Žižková komedii Carla Goldoniho Poprask na laguně. Na řečickém jevišti byla sehrána třikrát. Viděli ji diváci v Bechyni, na přehlídce ve Volyni a na soutěžní přehlídce v Jilmu. Volyňská porota ocenila scénu Františka Žižky. V Jilmu obdrželi od poroty cenu za nejlepší herecký výkon Stanislav Červenka a Lenka Prokešová. Porota rovněž ocenila režisérskou práci Věry Žižkové. Tuto inscenaci, stejně jako obě dvě předchozí v r. 1987 a všechny další po stránce technické zabezpečovali Frant. Žižka a Karel Staněk (scéna), Vlastimil Frait (světla). Hana Staňková (masky), Frant. Beneš a Jaroslav Pfauser (zvuk), Marie Pličková (kostýmy).

V r. 1990 bylo připomenuto 120. výročí založení Spolku divadelních ochotníků v Kardašově Řečici několika akcemi. 2. března byl uspořádán slavnostní večer věnovaný 140. výročí narození prvního prezidenta ČSR T.G. Masaryka. O jeho životě a díle promluvil vedoucí souboru Jan Skočdopole. Program slavnostního večera vyplnil symfonický orchestr z Třeboně.

Na konci března byla uvedena hra J.K. Tyla Strakonický dudák. Před slavnostní premiérou předali vedoucí souboru a předseda MNV zasloužilým členům souboru knižní dar od ONV a upomínkové plakety. Josef Mixa, který zde před 36 lety hrál postavu Švandy, přivezl blahopřání od ministra kultury. Hra v režii Věry Žižkové byla sehrána třikrát. Na 12. června připravilo vedení souboru pro děti setkání s panem Tau. Herec Městských divadel pražských Oto Šimánek odpovídal na jejich četné dotazy.

Dne 15. září se uskutečnila schůzka řečických ochotníků současných i bývalých. Z 200 pozvaných ze všech končin vlasti se jí zúčastnilo 87 osob. Vedoucí souboru v krátkém projevu připomněl historii souboru a podtrhl jeho přínos v kulturním životě města. Zástupci ministerstva kultury předali zlatý odznak J.K. Tyla dvěma nejstarším a nejzasloužilejším členům, paní Marii Kafuňkové a Stanislavu Slámovi. V přátelské zábavě zavzpomínali bývalí starší členové na svou divadelní činnost v Řečici a netajili se radostí ze setkání s přáteli, s nimiž se někteří viděli naposled před několika desítkami let. V následujících dvou letech se nepodařilo uvést ani jednu premiéru.

V minulých letech byl obnoven dětský školní divadelní kroužek, který uvedl výběr z několika pohádek i na soutěžních přehlídkách. V současné době se představil pohádkou na motivy Josefa Lady Bubáci a hastrmani, kterou s úspěchem uvedl na našem jevišti 12. února 1993. Soubor byl pozván do Francie, kde ji předvede na počátku června. Lze si jen přát, aby se jeho členové později objevili i v souboru dospělých, aby bohatá divadelní činnost v našem městě měla zajištěno své pokračování.



Prameny a literatura:

Hlávka J., Sto let divadelní činnosti v Kardašově Řečici (1940)

Kroniky Spolku divadelních ochotníků v Kardašově Řečici (vedl Stanislav Sláma)

Mráz Z., Z historie ochotnického divadla v Kardašově Řečici (1984)

Zápisky předsedy spolku J. Skočdopoleho z let 1984-1993