Texty: AS 2001, č. 6, s. 10 - 11, Dušan Zakopal.

Je subjektivita měřitelná ?
Divadelní proces je výsostně subjektivní záležitost. Jedni lidé divadlo dělají o jiných a jiným to předvádějí. Přesvědčujeme se o tom nejen jako tvůrci, ale zvláště je-li naše práce - představení hodnoceno. Mám to „štěstí“, že sedávám často na obou stranách hodnotitelské barikády. Letos na národní přehlídce venkovských souborů na Krakonošově divadelním podzimu jsem pracoval v porotě a byly mně shodou okolností přiděleny dvě frašky. Já jsem si vzpomněl na své statistiky představení ořechovských, když hráli o obléhání Brna Švédy a zkusil jsem něco podobného udělat pro obě frašky.
V úvodu musím přiznat, že mne vždycky okouzluje, ba přímo fascinuje, co se to neviditelného děje mezi jevištěm a hledištěm. Je to kolektivní magie mezi tvůrci a dívajícími se, anebo naopak ti přihlížející vnáší nehmatatelnou energii na hrající? Na toto téma jsem již kdysi napsal do Amatérské scény článeček o tzv. třebíčských undulencích. O magickém neviditelném vlnění jak prochází obousměrně mezi jevištěm a hledištěm a co to dělá, když po cestě narazí na neproniknutelnou překážku - zapčchlého, nekomunikativního vnímatele. A naopak co to dělá, když je tam divák vstřícný, jak se undulence znásobují, prolínají a šíří hledištěm. Tento stav, myslím, Jan Werich označil, že se dostavil Pan Publikum. V takovém okamžiku dochází k jedinečnému stavu obapolného tvoření, k malému zázraku, kdy dílo přesně najde svého adresáta. A tomuto jsme ve Vysokém nad Jizerou v jednom případě byli přítomni.
Ale nejprve k tomu, co jsem to tam prováděl.
Jak výše uvedeno, jak to subjektivní a neuchopitelné jakýmsi způsobem kvantifikovat a kvalifikovat? Vždyť přece diváci reagují zvláště v rovině akustické! Různé potleskoměry a smíchoměry jsou specialitou různých mediálních zábav. Ve Vysokém n. J. říci technice, která dělá nemožné, by nebyl problém něco takového instalovat. Jenže muselo by jít o záležitost nenápadnou, a ne zjevnou. Tak jsem se rozhodl pro vlastní zaznamenávání reakcí publika, které jsem u obou frašek předpokládal. Jako porotce chodím na obě představení, takže se naskytla možnost srovnání reakcí odpoledního a večerního publika, či respektive získat výpověď, samozřejmě zjednodušenou, o obou představeních nebo také o inscenaci.
Metodika sledování spočívala v tom, že jsem sledoval dobu hraní jednotlivých částí, ojedinělé smíchy, hurónský řev, potlesky na otevřené scéně či jiné projevy spontánnosti publika (ty se však nedostavily - jako např. radostné objímání a odnášení účinkujících). Získanou kvantitu v počtu smíchů a reakcí jsem vyhodnocením proměnil v kvalitativní, jednicové ukazatele, které jsem zpodobnil následně do grafů - viz Graf č. 1 a 2. (Touto cestou se omlouvám velkoopatovickým, že oni ho vidí poprvé, protože na hodnocení jsem nebyl ještě tak „vybaven“, jako tomu bylo v případě hodnocení Horšovského Týna - ti graf ode mne na památku obdrželi.) Takže z hlediska kvality mě zajímala frekvence smíchu, nebo také „hustota“ smíchových reakcí za jednotku času. Jinak řečeno, jak často lidé reagovali v jednotlivých částech představení - vyjádřeno počtem vteřin mezi jednotlivými smíchy. Reakce večer a odpoledne jsem poměřoval tzv. indexem: „i“ poměr večer ku odpoledne. Vedle hodnot z jednotlivých částí, mě zajímaly i průměrné hodnoty za celek představení. Zajímaly mně i děkovačky, ale protože by v daném případě problém víc rozšiřovaly a písemně by můj článek mohl být méně čtivější, tak jsem o nich při hodnocení představení jen mluvil, do grafů nezapracoval.
Celým tím zjednodušeným kvalitativně kvantifikovaným hodnocením jsem sledoval rozdílnost obou představení (soutěžní bylo večerní), určitý temporytmus, stabilitu výkonů, bezprostřednost působení a kontakt s divákem. V žádném případě to však nesloužilo k vzájemnému porovnání obou zkoumaných inscenací.
Komentář ke grafu č. 1 - představení Velkých Opatovic hry Joe Ortona Klíčkovou dírkou, hrané na KDP dne 13.10.2001 odpoledně a večer. Délka jednotlivých částí odpoledne i večer. Délka jednotlivých částí odpoledne i večer byla shodná. „Smíchová frekvence“ svědčila o stabilitě inscenace, o načasování jednotlivých gagů a o větší živosti reakce publika večer. V tomto směru temporytmus či také „nasazení“ byly jen mírné (viz „i“ = 1,06 v průměru za celé představení, a to „díky“ intenzivnější rytmizaci II. části večer: počet smíchů vzrostl ze 43 na 51 s frekvencí smíchu co 47 vteřin a promítnuto do „i“ to představuje „nasazení“ vyšší o cca 20%. Graf svědčí o dobře připraveném spádu inscenace a že inscenátoři s časem, ve svém úsilí po sdělnosti a kontaktu, neumdlévají. Takto nějak se dají číst čísla a grafy mnou zhmotnělé jako jistá výpověď o jedné divadelní zprávě sdělené v daném okamžiku.
Komentář ke grafu č. 2 - představení Horšovského Týna Georgese Feydeau Ten, kdo utře nos, hrané na KDP dne 17.10.2001 odpoledne i večer.
Představení bylo o třech částech, které byly časově stejné i přes rozdílné reakce publika odpoledne a večer. Přes podstatně kratší frekvenční smích večer (v průměru 46,2 vteřiny - oproti 1'48'' odpol.) a tedy častější reakce publika, udrželi horšovskotýnečtí přímku z I. části do III. části a frekvence smíchu 51 - 47 - 39 vteřin). Při odpoledním představení „něco“ scházelo, hlavně nefungoval rozjezd, kontakt na diváka (viz rozdíly ve frekvencích smíchu a zlomová přímka mezi I. a II. částí a stabilita ve III. části). Projevovalo se to na jevišti i snahou po přehrávání a tak se do toho trochu „šlapalo“.
A večer se stal ten zázrak, o jakém se zmiňuji na začátku. Došlo k té zvláštní symbióze diváka a herců. Dostavil se Pan Publikum. Temporytmus dostal ty správné hodnoty a chytli se všichni. Neutuchající reakce byly korunovány i jedním hurónským řevem a dvěma potlesky na otevřené scéně již v I. části. Také „nasazení“ oproti odpolednímu bylo podstatně vyšší (viz „i“ v průměru 2,33, ale zvláště 3,0 v I. části!, prostě hrálo se přesněji, protože divák byl divadlamilovnější, s potřebnou krevní skupinou!). A já jako jediný, nejen, že jsem to mohl prožít, protože jsem byl jak odpoledne, tak večer, ale hlavně jsem to mohl zdokumentovat! Zdá se, že i některé, subjektivní jevy, přece jen lze dokladovat!
Závěrem chci zdůraznit, že uvedená metoda je možná snad jediná, a já jsem asi jediný, který si s tím tak hraje, ale „cosi na tom bude“. Začalo to kdysi, když jsem z recese zmapoval Peškovy režijní výboje s ořechovskými. Netušil jsem, že to budu někdy písemně dokladovat. No a stalo se!
Dovolím si zakončit svým oblíbeným citátem režiséra Jana Grossmanna: „Divadlo se nemá brát příliš vážně, ale musí se dělat pořádně.“
Dušan Zakopal