Texty: AS 2001, č. 6, s. 7 - 8, Petr Kolínský.

Aktuální stav scénografie v amatérských divadlech

Krakonošův Divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou byl letos poprvé obohacený o kurs scénografie. 32. Přehlídka venkovských divadelních souborů se tak stala jakýmsi zrcadlem pro zhodnocení stavu scénografie v českých venkovských amatérských divadelních souborech. Účastníci kurzu měli sice svůj nezávislý program, ale zároveň jako diváci přehlídky se vyjadřovali k jednotlivým představením. Můžeme tedy konstatovat, že atmosféra a zázemí přehlídky, přestože je statutem vymezené spektrum jejích účastníků, odráží jisté objektivizující hledisko.
Podívejme se nyní trochu podrobněji na scénografickou problematiku devíti soutěžních inscenací (přičemž budu vycházet jak z názoru poroty, tak z „půdičkových“ glos kurzů režie a scénografie).
Betlémská hvězda divadelního souboru Makov scénograficky vycházela z klišé symetrických a v plánech rozvržených betlémů. Stereotypnosti prostoru odpovídala jednoduchá režie. V okamžicích snahy o reálné oživení děje se však praktikáblové vrstvení scény stávalo překážkou. Alobalový symbol hvězdy na horizontu podtrhoval naivistickou polohu herectví. Jednoduchá barevnost kostýmů se někdy dostávala do rozporu s tradiční symbolikou.
Klíčovou dírkou předvedl divadelní spolek MSKS z Velkých Opatovic. Inscenaci v zásadě uškodila nedůslednost respektování autorských poznámek. Chybí-li ve zvoleném žánru jedny dveře, pak nelze pointy završovat přesně. Rovněž reálný pravoúhlý půdorys, přenesený do kukátkového divadla, třetinu diváků ochudil o podstatné vizuální informace. Tím často docházelo k odtržení děje od scénického dění.
Úklady lásky se divadelní spolek J.K. Tyl z Brodku u Přerova snažil až jednostranně realisticky popsat příběh. Inscenace ukázala, že to však není pro divadlo ten nejdůležitější cil. A tak realistické vybavení spíš měšťanského pokoje než předepsaného houseboatu zůstávalo čnít v černém horizontu a upozorňovalo na svou nepotřebnost ve chvílích nevyjasněného jednání interpretek.
Dlouhý, Široký a Krátkozraký – notoricky známá inscenace v podání Žlutického Žlutičanu byla modelovým příkladem klasického lidového divadla. Co divák zná, se neinterpretuje, ale traduje. Tradice byla s velkým vnitřním nasazením přenesena, nikoli imitována. Pevné scénografické principy, dané autory, byly ve stejném duchu citlivě a s velkou mírou vlastního humoru předvedeny s důsledným pochopením vztahů mezi jevištěm a hledištěm.
Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, uvedená domácím divadelním spolkem Krakonoš, se ve scénografickém řešení vypořádala úspěšně s problémem přestaveb. Čtyři aktovky používají z „divadelního haraburdí“ vždy jen ty nejpotřebnější předměty, které jsou po skončení obřadně vynášeny z jeviště. Tím je vyjádřeno vyznění celé inscenace: v poslední sekvenci se historické téma promění ve filozofické, kdy už není zapotřebí žádných věcí, hrdina se ocitá na prázdném jevišti. Příliš historický a esteticky laděný kostým představitelky ženských rolí ale ubíral dramatickému vyznění vztahů a situací.
Pohádku Slavík předvedl dětský divadelní soubor Hudradlo ze Zlivi jako jedinou z přehlídky v netradičním divadelním prostoru. Téměř arénová scéna byla režisérem plně využita ke střídání prostředí, žánrů i hereckého projevu. Důsledná příprava dovolila dětským představitelům, aby všech prostředků – kostýmů, rekvizit, loutek, scénických prvků i celého prostoru využili ke hře, která je uvěřitelná.
Ten, kdo utře nos, bouřlivá fraška, byla dílem ochotníků z Horšovského Týna. Pro přísně předepsaný půdorys vypointované konverzačky režie se scénografií zvolili funkční variabilní prostor, který se vtipným technickým trikem proměňoval ve tři různé interiéry s odlišnou hierarchií vytváření mizanscén. Náhrada dveří za závěsy opustila možnost reálného otvírání, zato naplnila jednání postav neočekávanou dynamikou. Spolu s využitím opony v intermezzu se tak jeviště rozehrálo až za hranice viděného. Celý prostor divadla se naplnil atmosférou komedie, kde každý detail, byť jen ozdoba na klobouku nebo špatně zapnutý knoflík, má přesné načasování a účinek.
Motýl…motýl… zahrála Scéna z Libochovic. V této inscenaci se projevila nedůslednost respektování textu, včetně autorských poznámek. Důležité bylo situováno dozadu, předměty nakupené ve středu scény spíš překážely. Jejich naturalistický účinek byl podtržen naturalistickým předváděním situací. Divadelní tragikomická nadsázka se tak vytratila a věci i lidé často pozbývali dramatických schopností.
Pygmalion aneb My Fair Lady ze Zelňáku předvedl soubor z Boleradic. Brněnská úprava byla režisérkou situována do 20. let a tento posun byl poučeně respektován i ve scénografickém řešení. Funkční architektonické řešení, doplněné projekcí, odpovídalo muzikálovému řádu. Jednotlivá prostředí se v téměř filmovém sestřihu v hudebních předělech prolínaly s divadelní samozřejmostí. Dramatická rafinovanost a materiálová zkušenost se projevila i v kostýmním řešení.
Každý soutěžící soubor má svou tradici, svou poetiku i své vlastní cíle, a tak jednotlivá řešení měla různou úroveň. Obecně nelze ale upřít jedno společné: ochotnické venkovské divadlo nepostrádá jistý stupeň poučenosti a značný stupeň vědomého zájmu o danou problematiku. 32. přehlídka ukázala, že největší problém leží v důsledném rozkrytí dramatického textu a v jasném stanovení inscenačního záměru. Ono PROČ jsme si text vybrali, PROČ ho chceme inscenovat. Tato otázka směřuje ještě hlouběji: PROČ se zabýváme divadlem, CO chceme ostatním sdělit. Jakmile si začneme odpovídat na tyto otázky, stanou se i další otázky řešitelné.
KDE se co odehrává a v ČEM, to jsou otázky, které náleží scénografii. Ale vždy se jedná o provázanost se základním inscenačním záměrem, který leckdy může scéna nejen podporovat, ale i doplňovat nebo další novou formou sdělovat (jak ukázal Pygmalion, Slavík nebo Ten, který utřel nos).
Scénografické úsilí na přehlídce šlo dvěma cestami. Buď se výtvarnými prostředky snažilo doplnit nebo upřesnit základní informace z textu nebo se stalo svébytnou součástí inscenačního plánu. Další dvě nesoutěžní představení jakoby odrážejí oba dva zmíněné přístupy.
Šípková Růženka Divadélka na Peróně z Prahy se cílevědomě seznámila s nejrůznějšími scénografickými postupy od barokních malovaných kulis až po luminiscenční technologii černého divadla.Ve snaze všechny inspirační zdroje investovat do představení nezvládla však tolik úkolů najednou. Představení potvrdilo, že i pohádka musí nalézt stylovou a inscenační jednotu. Spolehnout se na televizní syndrom zahlcenosti je pro divadlo neadekvátní úkol.
Mnohem přesvědčivěji zapůsobil druhý host, Velmi amatérské divadlo z Kladna se svými Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Reálné, až naturalistické detaily zubařské ordinace dovolily situace rozehrát až do absurdní roviny. Tak se celý prostor jeviště i hlediště pozvolna stává hřištěm pro nakročenou hru a zároveň nás diváky usvědčuje z naší vlastní záliby v hravosti.
Díky scénografickému kurzu se v každodenním hodnocení kurzu praktické režie objevovaly tu glosy, tu souhlasné nebo kontrastní názory s porotou přehlídky. Je jen dobře, že podmínky přehlídky konfrontaci tohoto charakteru umožnily a podpořily. Největší překvapení však přinesla návštěva scénografického kurzu samotného. Paralelně vznikla velmi plodná dílna, která otevřela prostor pro systematickou proměnu amatérské scénografie. Je jistě jen organizačním detailem, aby výsledky této práce bylo možno představit všem účastníkům přehlídky, například formou „komentované minivernisáže“ nebo „otevřením dveří ateliéru“. Režiséři z kurzu praktické režie, ale i přítomné soubory, by tak měli možnost nahlédnout do základů scénografické tvorby v procesu vzniku.
Petr Kolínský