Texty: AS 2001, č. 5, s. 36, LL.

ZA ALEŠEM NĚMEČKEM

Ta zpráva přišla jako blesk z jasného nebe. Tak absurdní byla. Aleš Němeček z Luže odešel necelý měsíc před oslavami 200. výročí ochotnického divadla v Luži, které spolu s dalšími členy a radnicí připravoval řadu měsíců. Nedočkal se ani vydání své knížky. Věnoval jí spoustu času, energie, dokonce se kvůli tomu ve svém věku naučil pracovat s počítačem.
Aleš byl aktivním členem spolku Jaroslav v Luži od r. 1942 jako kronikář, jednatel a také výtvarník. V roli kronikáře navázal na svého otce. Mimochodem, do této kroniky psal už jeho dědeček (otec jeho matky) Emanuel Veselský, starosta Luže a podle tehdejší terminologie ředitel ochotnického divadla. Sám se nepovažoval za herce, odehrál vlastně jen několik dětských rolí a pár studentských, byť jeho matka ztvárnila 154 postav. Byl však talentovaným scénografem. Za období let 1947 - 2000 vytvořil 43 návrhy pro soubory převážně z východních Čech a 117 pro vlastní soubor. Vystavoval na Pražském quadriennale (1983) a na scénografické výstavě v rámci 58. Jiráskova Hronova (1988). Za scénografii k inscenaci hry J. Šotoly Možná je na střeše kůň získal v r. 1983 Cenu na Národní přehlídce zemědělských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim ne Vysokém n. J. Je autorem dvou dramatizací, šesti hudebních a literárních pásem a devíti zábavných pořadů. Patřil k okruhu spolupracovníků projektu zpracování a vydání Cest českého amatérského divadla, zejména části třetí, tj. Místopisu. Spolupracoval s Katedrou literatury PF Univerzity v Hradci Králové a švédskou sekcí Unima. Podílel se na přípravě divadelních přehlídek v Luži (od r. 1962) a Lužsko-kušumberských hrátek na nádvoří slavatovského hradu Košumberk. Neuvěřitelným dílem je kronika a archiv souboru Jaroslav. Osobní statečnost za druhé světové války i v letech tuhého komunistického režimu a nezměrná pracovitost a obětavost vytvořily dokument bez začerněných míst a škrtů, v němž např. přes sto let nechybí plakát žádné inscenace a evidenční listy nastudovaných her sahají do r. 1893. Není divu, že o něj projevilo zájem Národní muzeum v Praze. O kroniku i archiv opřel A. Němeček svou práci „200 let ochotnického divadla v Luži“, připravovanou rovněž ke zmiňovaným oslavám.
Aleš byl však nejen pracovitý, ale také člověk optimistický, kterého neporazila ani nepřízeň úřadů v husákovské normalizaci. Musel v r. 1974 opustit učitelské povolání. Napřed byl pouhým pomocným dělníkem stavební čety, pak se díky výtvarným schopnostem dostal na místo samostatného výtvarníka v dělnické profesi v Botaně Skuteč. Jak sám řekl, z největší šlamastyky jeho života mu pomohla právě divadelní výtvarná zkušenost. Myslím si, že by souhlasil s tím, že díky rodině a divadlu prožil pěkný život. Všem, kteří jsme ho znali, je líto, že musíme použít minulý čas.
LL