Texty: Praha, Národní divadlo, Hynais, Valadonová, čl. Instinkt 2009, č. 25

25.06.2009, Instinkt č. 25/09, autor: Zora Wildová
Suzanne Valadon:
Kráska z opony
Předlohou pro okřídlenou krasavici, kterou Vojtěch Hynais namaloval na oponu Národního divadla, nebyla žádná kyprá Češka, ale ryzí Francouzka. Drobná kráska s nepřehlédnutelným talentem, která se sama stala výbornou malířkou, také matkou slavného a vynikajícího malíře Maurice Utrilla, milenkou Toulouse Lautreca... Začínala dramaticky: u valchy v prádelně své matky.
Kdyby nebylo dobrodružné odvahy její matky, zůstalo by to tak, jak začalo. Holčička se narodila 23. září 1865 v Bessines-sur-Gartempe, zapadlém městečku poblíž Limoges, chudé pradleně, která do dceřina rodného listu nechala zapsat: otec neznámý. Matce však bídný život nestačil. Téhle negramotné venkovance bylo skoro čtyřicet, když se vydala se čtyřletou dcerou do Paříže. Bez vindry v kapse, bez jakékoliv pomoci.
Obě Valadonky zakotvily na Montmartru. Poklidný pařížský vršek začal ztrácet svůj vesnický ráz, když po prusko-francouzské válce přitáhl spoustu přistěhovalců, hlučných a neortodoxních kumštýřů, drzých hospodských povalečů a jejich povětrných družek. Malá dívka je brzy poznávala u necek své matky, kde si loretky, svobodomyslné děvy, které utekly od svých spořádaných měšťanských rodičů, nechávaly vyprat špinavé prádlo.
Jakmile Marie Clémentine (tak byla pokřtěna a tak se jmenovala, než si zvolila pseudonym Suzanne)zvládla základní školu, okusila pár nádenických zaměstnání, až ji zlákal cirkus. Nadějnou kariéru krasojezdkyně nebo akrobatky však zhatil úraz při tréninku. Mohla ji čekat kariéra švadleny, Či pradleny po matce... nic dobrého pro krásnou dívku. Stala se modelkou četným zdejším malířům. Pohádka začíná.
Renoir a Hynais
Jejím prvním chlebodárcem se stal roku 188O Pierre Puvis de Chavannes, šlechtic, kultivovaný člověk, ceněný malíř symbolista. O čtyřicet let starší než Marie. Podle ní namaloval do svých nejvýznačnějších obrazů nejen řadu děvčat, ale i chlapců. Vzápětí Marii objevil Auguste Renoir. Údajně přímo na náměstí Pigalle, kde se adeptky této frivolní profese obvykle srocovaly. Zpodobnil ji obzvlášť lichotivě ve scénách Tanec v Bougivalu a Tanec v městě. Proměnil ji v půvabnou zrzku, ačkoliv měla hnědé vlasy a tvář s velkýma modrýma očima a výrazným obočím spíš zajímavou než krásnou. Na dalším Renoirově obraze, Koupající se ženy, je Marie předobrazem rozkošného žabce po kolena ve vodě, který se chystá zkropit své kamarádky na břehu. Věrohodněji se mu povedla v portrétu Cop.
Pravděpodobně velmi podobně jako Renoir potkal Marii český malíř Vojtěch Hynais. Bydlel také na
Montmartru, když dostal velkolepou nabídku, aby namaloval novou oponu vyhořelého pražského Národního divadla. S vlasteneckým nadšením ji přijal a hledal modely pro ženské postavy. Jeho kamarád Puvis de Chavannes ho seznámil s Marií. Vojtěch Hynais této 154 centimetrů vysoké a útlé dívce svěřil v zamýšleném výjevu mimořádnou roli: roli Génia vznášejícího se na andělských perutích a pozdvihujícího vavřínový věnec a prapor Čechů do výšin slávy. Národní divadlo v Praze se podruhé a definitivně otevřelo 18. listopadu 1883 a Marie 26. prosince téhož roku porodila v Paříži syna Maurice. Nemanželského. Kdo je jeho otec, se nikdy nikomu nepochlubila. Nejspíš si sama nebyla jistá.
Do osmnácti vystřídala milenců nespočítaně.
Henri Toulouse-Lautrec pochopil
K Vojtěchu Hynaisovi Marie docházela ještě dalších deset let. Mezitím se sblížila s nešťastným hrabětem a malířem Henrim Toulouse-Lautrecem. Absolutně nemajetná holka z ulice s pečlivě stavovsky vychovaným příslušníkem kdysi mocného a stále ještě pohádkově bohatého rodu. Lautrec Marii maloval i miloval. Maloval ji bez jakýchkoliv skrupulí a miloval ji plaše a trpělivě. A Marie? Té natolik imponoval, že na jeho tělesný handicap a vzhled ošklivého skřítka zapomínala. On jí za to toleroval nespolehlivost a prolhanost. Neprominul jí až podraz, kterým se domáhala manželství. Vyhrožovala mu sebevraždou, jestliže si ji nevezme, ale vzápětí se pak nedopatřením prozradila: zabít se kvůli němu nehodlala ani omylem, jenom ho chtěla za každou cenu uhnat.
Lautrec se z tohoto zklamání těžce zotavoval. Tříletý vztah skončil. Pro Marii však přece znamenal přínos. Lautrec ji jednou přistihl doma při kreslení. Že má nevšední talent, poznal okamžitě. Marie vyšla s pravdou ven.
Marie svou výtvarnou mánii dosud úzkostlivě tajila. Učila se sama. Ale jakmile to bylo venku a sklidila pochvalu, přestala se ostýchat. S malováním to myslela smrtelně vážně. A Henri se postaral, aby se to o ní rozkřiklo. Malíři ji mezi sebe vřele a uznale přijali. I nepříjemně jízlivý Edgar Degas k ní zahořel sympatií. Přezdíval ji sice pro její mravy a žahavou povahu „úděsná Marie", ale on, pyšný na svůj šlechtický původ, opovrhovanou plebejku ochotně a nezištně zasvětil do techniky rytiny. Byl ohromen jejími výtvarnými schopnostmi. Pasoval ji na umělkyni a svoji doživotní přítelkyni. A největší poklonu jí vysekl, když si jeden její obrázek pověsil do své jídelny.
Marie tedy do party montmartreských bohémů zapadla velice snadno. Avšak kromě účasti na jejich divokých spiťarských jízdách jim pořád pilně pózovala. Zcela nahá těm starým chlípníkům! Jako Zuzana v lázni, poznamenal v roce 1883 Toulouse-Lautrec. Tak trefně, že se modelka Marie rozhodla pro napovězený umělecký pseudonym.
Napříště už existovala jen Suzanne Valadon. A měla toho na hřbetu dost: musela živit sebe a syna, o kterého se často starala její matka. Nezanedbávala malířství ani milostné avantýry. A těžko zvládala výchovu neurotického a chorobně náladového Maurice. Když synovi bylo osm let, pořídila mu solidního adoptivního otce, španělského novináře, literáta a malíře Miguela Utrilla y Molins, a tím i úctyhodné příjmení. Miguel by si rád vzal i Suzanne, ale ta odmítla, tak zmizel z jejího života.
Neprovdala se ani za bohatého obchodníka Paula Mousise, který o to velmi stál. A byl velkorysý: v jeho domě v Pierrefitte-Montmagny strávila se synem i matkou šestnáct relativně spokojených let. Práce modelky se samozřejmě vzdala. Zato malování nikoliv. Paul Mousis se s její výstředností smířil.
Ze školy rovnou do hospody
Pohodu v Montmagny narušoval jen syn Maurice. Všude, kde se ocitl, vyvolával konflikty. Především se spolužáky ve škole. Suzanne ho tedy zapsala do lycea v Paříži. Ráno dostal peníze na vlak, ale nazpátek - aby ušetřil jízdné - se vozil zadarmo se zelináři na jejich prázdných kárách, když se vraceli z pařížských tržišť. Po cestě se pro zahřátí stavovali v krčmách a promrzlý student měl na útratu. A alkohol si ho brzy získal. K závislosti se propil už v šestnácti. Matka ani babička si toho zpočátku nevšimly. Ale i kdyby, bylo pozdě. Marně ho Suzanne okamžitě vzala ze školy s nadějí, že poctivé zaměstnání ho napraví. Odevšad ho ale vyhodili. Pro opilství a výtržnictví. Peníze na chlast si vždycky nějak opatřil. Zoufalá Suzanne ho proto pohnala do ústavu pro choromyslné. Poprvé jen nakrátko a pro výstrahu. Mělo to své plody: lékaři matce poradili, aby osmnáctiletého budižkničemu přiměla malovat.
Malířem proti své vůli
Marie radám lékařům moc nevěřila. Maurice do té chvíle neprojevil sebemenší zájem o to, u čeho ji doma vídal vlastně pořád. Nicméně to zkusila, přestože se Maurice barvám a štětcům zuby nehty bránil. Ale už nedokázal milované matce, která mu bez ptaní vnutila základní výtvarné minimum, vzdorovat. A ve vzduchu visela hrozba, že půjde znovu do blázince. Tak malování aspoň předstíral. A dělal to tak dlouho, že mu pomalu přicházel na chuť. Nakonec mu propadl stejně beznadějně jako alkoholu. V jeho příštím životě se obě drogy vzájemně doplňovaly. A bohužel i podmiňovaly. Matčina výchovná metoda totálně selhala. Maurice začal své obrazy prodávat a hned bylo čím platit po hospodách. Suzanne ho nestačila hlídat a tahat z permanentních průšvihů. Dával jí pořádně zabrat. Maurice byl stále prodejně úspěšnější, ale vůbec se nestaral o peníze. Kromě těch, které potřeboval na láhev. Prahl ovšem po umělecké prestiži. A té dosáhl v míře, o jaké se jeho matce ani nesnilo.
Přestože ho jako výtvarnice jasně převyšovala, neopisoval od ní. A Suzanne na komerčně úspěšnější konkurenci zase nežárlila. Oba si drželi svůj rukopis a tematiku, k nimž je oba dovedl instinkt. Maurice Utrillo proslul poetickými městskými vedutami, Suzanne Valadon si stranou všech aktuálních směrů vydobyla pozici motivy ze života obyčejných lidí, především žen. Zachycovala je ve všedních situacích v jejich běžném prostředí. Syrovost záběrů, které se nehodily do tehdejších salonů, vyplývala i z drsnějšího malířského podání. Líbivost obětovala pravdivosti. A proto svoje práce prodávala sporadicky. Na rozdíl od syna, už po první světové válce začal fantasticky vydělávat. Peníze se mu jen hrnuly. Nebýt matky, ani by nevěděl, co s nimi. Zato ona byla v utrácení přeborník. Nač škudlit, když o ně konečně zavadilo štěstí? Aspoň trošku ji brzdil nový muž na obzoru: třetí malíř v rodině. André Utter.
Pověstná trojice
Suzanne bylo čtyřicet čtyři let. Šestnáct let žila s bohatým, slušným, ale fádním obchodníkem Mousisem, když se na obzoru zjevil hezký, veselý a inteligentní muž. André Utterovi bylo právě dvacet tři let. Byl v nouzi, znal Montmartre, maloval a co víc: snesl se s Mauricem. Nerozhodovala se dlouho. Na jistý čas vnesl do bláznivé rodiny aspoň trochu řád.
Zodpovědnost ho donutila svoje umělecké ambice pověsit na hřebík a věnovat se zapeklité každodenní realitě. Ačkoliv Mauricovy malůvky považoval za dětské mazanice, zasvěcoval jejich autora do důležitých malířských fines. Společenský a výmluvný Utter taky zhusta žehlil na veřejnosti a u policie skandály svého o tři roky staršího nevlastního syna. Suzanne se totiž za první světové války za Uttera poprvé v životě provdala. Sousedi svérázné trojici říkávali vtipně „matka, syn a duch nesvatý". Utter střízlivým rozumem řídil náročné soužití v nekonformní a stále živořící domácnosti trvale sužované trablemi s Mauricem.
Ovšem díky úspěchu Maurice záhy všichni tři zbohatli. A Suzanne byla k neudržení. Nakonec se i Utter nechal uvrtat do koupě zchátralého zámku Saint-Bernard a taky najednou nezbytného auta. A do stavby vily v Paříži. Ostatně ani on nepohrdl pohodlím a přepychem. Přivykl mu, ale natrvalo se jím sevřít nenechal. Když paličatá manželka zestárla, po dvacetiletém soužití ji opustil. A také nesamostatného a nemocného Maurice.
Hledá se nevěsta
Suzanne odchod manžela velmi zranil, ale byl tu ještě Maurice. Dala se do boje jako lvice, aby ho uchránila před stále hrozícím kriminálem nebo blázincem. Sama na to ale dlouho nemohla stačit, což si uvědomila, když musela kvůli cukrovce a uremii v roce 1935 do nemocnice a Maurice zůstal náhle bez dozoru. Jakmile setřásla nemoc, vyhlédla pro syna nevěstu. S obrovským sebezapřením. Šlo totiž o bohatou vdovu a snobskou sběratelku obrazů Lucií Valor. A stal se zázrak. Dvaapadesátiletý Maurice, dosavadní fanatický odpůrce žen, se do tlusté, vypočítavé a afektované ženské zamiloval.
Smrt pod Vítězným obloukem
Suzanne zůstala sama. A třela bídu. Ani v téhle mizérii nepřestala malovat. Na plátně se jí rodily krásné květiny. Alespoň zdálky nad ní bděl Utter, a když bylo nejhůř, přispěchal a pomohl. Jen 6. dubna 1938 to nestihl. Toho večera třiasedmdesátiletá Suzanne zemřela. V pařížské sanitce v momentě, kdy projížděla pod Vítězným obloukem.
Přátelé z Montmartru včetně Pabla Picassa jí vystrojili pompézní pohřeb. Na hřbitově v Saint-Ouen se sešla spousta lidí, i význačných celebrit, přestože za života měla obdivovatelů mizivě. Teprve po čase získala věhlas a její tvůrčí odkaz byl zařazen do sbírek galerií a popsán v encyklopediích.

Marie-Clémentine Valadon
*23. 9. 1865 Bessines-sur-Gartempe - 6. 4. 1938 Paříž
1869 se s matkou usazují na Montmartru v Paříži, o jedenáct později stojí modelem malíři P. Puvis de Chavannes
1882-3 Auguste Renoir ji zobrazuje v obrazech Tanec v městě a Tanec v Bougivalu
1883 pózuje Vojtěchu Hynaisovi do alegorického výjevu pro oponu pražského Národního divadla, v témže roce přijímá pseudonym Suzanne Valadon
26. 12. 1883 se jí narodí syn Maurice
1885-8 je milenkou Henriho Toulouse-Lautreca
1891 syna Maurice adoptuje Miguel de Utrillo y Molins
1893 Suzanne stojí Hynaisovi k obrazu Pravda a
seznamuje se s obchodníkem Paulem Mousisem
1909 navazuje vztah s André Utterem
1928 Maurice jmenován rytířem Čestné legie