Texty: PRACNÁ, Sylva: Neprofesionální divadelní aktivity ve sbírkovém fondu divadelního pracoviště Slezského zemského muzea, s. 17-20. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.

NEPROFESIONÁLNÍ DIVADELNÍ AKTIVITY VE SBÍRKOVÉM FONDU DIVADELNÍHO PRACOVIŠTĚ SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA
Sylva Pracná

Ve svém krátkém příspěvku bych ráda shrnula několik postřehů týkajících se dokumentace a sběru pramenů ve vztahu k ochotnickému a amatérskému divadlu. Mé zkušenosti vycházejí jak z praxe jednoho ze tří specializovaných divadelních pracovišť v rámci celorepublikové muzejní sítě – divadelního pracoviště Slezského zemského muzea v Opavě, tak z dřívějších let, kdy jsem pracovala v Loutkovém divadle v Opavě, které mělo sice profesionální provozní zázemí, ale hrály zde amatérské soubory. Dalo by se tedy říci, že se mi naskytl pohled z obou protichůdných stran, přesto se společným jmenovatelem – divadlo.
Aktivity obou subjektů jsou přes svou společnou podstatu velmi odlišné. Jedna strana především vytváří a prezentuje svou uměleckou tvorbu, ale měla by přispět i k zachování toho, co vytvořila. Druhá strana, tím mám na mysli muzea a archivy, by měly tyto prameny a dokumenty přebírat, evidovat, zpracovávat a co nejlépe se o ně postarat, aby byly zachovány pro další generace. A co více, měly by se starat o jejich následnou prezentaci a udržovat tyto divadelní tradice stále živé.
Amatérské soubory mají pro svou existenci často velmi odlišné podmínky, některým (zejména s provozními a organizačními problémy) pomáhají kulturní domy, domy dětí nebo střediska volného času, školy či jiná příspěvková zařízení. Některé soubory si celou tuto agendu spravují samy a pronajímají si i prostor např. k vystoupení. Vezmeme-li v úvahu, že se soubory starají o tyto existenční problémy spojené s provozními záležitostmi, především ale mají snahu a chuť hrát a předvést svým věrným divákům to nejlepší, co pro ně připravili, a to všechno ve svém volném čase, nemají už často ani myšlenky na to, jestli zůstane po letech zachováno něco z jejich ochotnické činnosti. Žijí a hrají tady a teď, tak jako divadelní představení, které končí s padající oponou. Dříve se psaly kroniky a záleželo na tom, zda soubor takovou „dobrou a pečlivou duši“ měl. Dnes se soubory (v lepším případě) snaží alespoň prezentovat svou činnost na internetových stránkách, ale pro některé je i aktualizace stránek nad jejich síly. Co bychom ale měli žádat, vždyť to všechno dělají ve svém volném čase. Zde bych ráda trochu apelovala na všechny divadelníky s tím, že když už věnují tolik času a energie na přípravu a realizaci své inscenace, tak dokumentace či zachycení dané inscenace souborem je ta pomyslná "tečka", která zůstane i po čase zachována a může přinést radost i vzpomínku nejen jim samotným. Neměli by spoléhat, že to udělá někdo za ně, a ani příliš s touto dokumentací otálet, protože najednou zjistí, že se vlastně neví, kdy byla přesně premiéra či jak to bylo s obsazením apod.
Divadelní pracoviště muzeí mají snahu zachytit divadelní aktivity daného regionu, přesto naráží víceméně na nepoměr personálního zajištění pracoviště v porovnání se šíří působnosti, kterou by měla a ráda by v maximálním rozsahu zajišťovala. Je pravda, že v prvé řadě se většinou dokumentují na těchto pracovištích aktivity profesionálních divadel, ale i zde je zjevně vidět, které divadlo spolupracuje a které nikoliv.
Zaměřím-li se na sbírkové předměty, které se nacházejí na divadelním pracovišti Slezského zemského muzea, je oblast sběru zaměřena převážně na území Slezska a severní a střední Moravy, ale najdeme zde i přesah do různých částí republiky, zejména např. ve vztahu k významným osobnostem nebo k účasti jednotlivých souborů na přehlídkách či zájezdech mimo tento vymezený region. Přes 35 tisíc sbírkových předmětů je rozděleno do 12 fondů (nejedná se tedy o rozdělení na amatérské a profesionální divadlo) a od vzniku pracoviště bylo a je upřednostňováno členění podle charakteru materiálu. Typ divadla nemá vliv na postupy ani na zpracování. Neprofesionální aktivity v našem sbírkovém fondu jsou nyní zastoupeny přibližně 20 % z celkového počtu sbírkových předmětů. Na rozdíl od roku 2003, kdy jsem zpracovávala rozložení fondu rovněž na zastoupení profesionálního a neprofesionálního divadla, byl tento poměr necelých 15 %. Tato čísla ještě samozřejmě ovlivnil dlouhodobější a systematický výzkum loutkářských amatérských souborů, o kterém se ještě zmíním.
V krátkosti bych tedy představila jednotlivé fondy s odkazem na ochotnické a amatérské divadelní aktivity a jejich rozsah ve fondech divadelního pracoviště Slezského zemského muzea. Patří k nim divadelní texty, jejichž součástí jsou edice pro ochotnické knihovničky, ale také upravené či autorské texty vedoucích souborů nebo režisérů (např. Miroslava Kadlece z Jeseníku). Nejrozsáhlejším fondem, tak jako ostatně všude, jsou programy a plakáty, kde rovněž najdeme největší množství materiálů týkající se ochotnické činnosti, a to od nejstarších aktivit spojených s činností Divadelní ochotnické jednoty v Opavě, přes řadu spolků a souborů z okolních měst a obcí, až po dokumentaci současných amatérských souborů včetně konaných přehlídek. Těmi jsou zejména krajské soutěžní přehlídky loutkářských amatérských souborů – dnes Opavská rolnička konající se ve městě od roku 1981 či celorepublikově známý festival Čechova Olomouc. Z dalších fondů bych uvedla odbornou literaturu, která zahrnuje jak obecně známé texty a publikace, tak brožury či bulletiny vydávané samotnými soubory nebo dříve jejich zřizovateli. Ve fondech scénografických návrhů, kostýmů, zvukových nahrávek a trofejí je ochotnické divadlo zastoupeno jen ojediněle. Naopak je tomu u audiovizuálních nahrávek, článků, kritik a také u pozůstalostí, kde kromě ochotníků (např. Joži Bruse nebo Stanislava Macka, jehož osobní materiál se právě zpracovává), se objevují i profesionálové spolupracující s ochotníky (Zdeněk Hapala, první ředitel Krajského divadla loutek v Ostravě). Mezi rozsáhlé fondy patří také fotografie zahrnující ochotnické spolky a amatérské soubory, jejich osobnosti, scény apod. Samozřejmě i ve fondu loutek a loutkových divadel je část předmětů, které si vyráběli sami amatéři, když nehráli se sériově vyráběnými loutkami. Nechybí zde ani loutky vyráběné profesionálními výtvarníky určené pro amatérské soubory (např. loutky vyráběné Jitkou Tláskalovou pro soubor literárně-dramatického oboru LŠU Žerotín v Olomouci, která spolupracovala s Miladou Mašatovou).
Jednotlivé předměty z těchto tematických skupin jsou rovněž zapsány jako divadelní podsbírka Slezského zemského muzea v Centrální evidenci sbírek (CES). Od roku 2003 zpracováváme sbírky do počítačové databáze Bach Aplikace – Obecné sbírky. Tato databáze je prozatím užívána jako interní a není k dispozici badatelům, ale i to se pravděpodobně velmi brzy změní. Muzea tyto předměty nejen evidují, zpracovávají a ukládají. Aby zůstaly prameny a doklady o divadle v co nejlepším stavu zachovány i pro budoucí generace, je nutno o sbírkové předměty pečovat a vytvořit pro ně optimální podmínky. Péče o sbírky je tak spojena s řadou činností, které jsou časově náročné (očista sbírek, jejich konzervace, popř. u nejstarších a vzácných kusů restaurování apod.). Vše je podřízeno tomu, aby předměty svou vypovídající hodnotu dokládaly co nejdéle.
Naše divadelní pracoviště vzniklo osamostatněním v roce 1976 a jen pro zajímavost, první akvizice patří právě ochotnickému divadlu. Jedná se o konvolut plakátů z nedalekého Slavkova u Opavy z 1. poloviny 20. století a dále soubor loutek z obce Březová z 50. let 20. století. Podíváme-li se na další akvizice v průběhu 70. a 80. let 20. století, dostávaly se do muzea většinou materiály z ochotnické činnosti souborů z období první republiky. Tehdejší dokumentace současnosti vztahující se k amatérskému divadlu je zastoupena jen v minimální míře nebo vůbec ne. Tato situace se částečně změnila cca před 10 lety, kdy se soustavněji začalo na divadelním pracovišti Slezského zemského muzea zpracovávat amatérské loutkové divadlo. V rámci dvou na sebe navazujících grantů Ministerstva kultury ČR se podařilo provést základní výzkum na téma Amatérské loutkářské soubory na severu a severovýchodě Moravy po roce 1945 do současnosti a dále jej rozšířit na severní část střední Moravy. Novodobá historie těchto loutkářských souborů byla následně prezentována prostřednictvím celé řady výstav (v Opavě, Ostravě, Orlové, Českém Těšíně), ale vznikl i soubor článků a studií v rámci publikační činnosti. Jednoznačně se tak rozšířila z této tématické oblasti i akviziční činnost divadelního pracoviště Slezského zemského muzea, o které jsem se již zmiňovala.
V posledních letech bylo v rámci našeho pracoviště získáváno v průměru 800 předmětů ročně, přičemž z oblasti amatérského divadla se jednalo přibližně o 8 % z celkového počtu těchto předmětů. Nicméně se objevil i výjimečný rok 2007, kdy podíl sbírkových předmětů pocházející z amatérské činnosti byl téměř 26 %. Převážná většina těchto předmětů byla získávána sběrem nebo darem od ochotníků. Ideální by bylo, kdyby akviziční činnost byla cíleně zaměřena a doplňována pravidelně nejen na danou sběrnou oblast, ale i na jednotlivé soubory a prováděl se pravidelný výzkum a dokumentace současnosti. To nám však bohužel naše kapacity neumožňují. Přesto všechno hraje důležitou roli všeobecná informovanost právě mezi ochotníky. A tady vidím nejschůdnější cestu, jak z oblasti amatérského divadla získat a shromáždit do paměťových institucí, jakými muzea bezesporu jsou, co nejvíce pramenného materiálu z těchto divadelních a loutkářských aktivit, pokud možno i za spoluúčasti souborů. Vzájemně propojená úzká spolupráce mezi souborem a institucí dokumentující divadelní prameny může obohatit a v mnohém vytvořit a doplnit ucelený obraz ochotnického a amatérského divadelnictví, neboť fenomén, který se zde vytvořil, zůstává stále živým organismem naší společnosti.
Na závěr bych jen ráda uvedla, že považuji za obrovský přínos pro ochotnické divadlo nejen vydanou čtyřsvazkovou historickou práci o dějinách českého amatérského divadla, ale především také rozrůstající se veřejně přístupnou Databázi českého amatérského divadla a těší mě, že jsme díky svým pramenům a zpracovaným informacím mohli alespoň kapičkou přispět do tak rozsáhlého projektu, který by bez nadšení a podpory mnohých nebylo možno realizovat. Za to patří obdiv všem, kteří jej uvedli v život.


Mgr. Sylva Pracná
Absolventka Univerzity Palackého v Olomouci na katedře teorie a dějin dramatických umění FF, specializace divadelní věda (1995). V letech 1986−1990 vedoucí Loutkového divadla v Opavě. Od roku 1994 vedoucí divadelního pracoviště Slezského zemského muzea v Opavě. Orientuje se na výzkum divadelní historie severní Moravy a Slezska se zaměřením na historii loutkářských a činoherních aktivit v oblasti profesionálního i ochotnického divadelního dění. V posledních letech spolupracovala na projektu týkající se identifikace německojazyčných městských divadel na Moravě a ve Slezsku. Kromě publikační činnosti a spolupráce na encyklopedických projektech je autorkou více než dvou desítek scénářů k výstavám včetně jejich realizací.