Texty: VALENTA, Jiří: Muzeum – idea, mýty, reality, s. 8-12. In: Tradice českého ochotnického divadla a amatérské divadlo dneška. Sborník příspěvků na sympoziu. Miletín 2010, 120 s., obr.

MUZEUM – IDEA, MÝTY, REALITY
Jiří Valenta

Idea
Je to již 115 let, co se součástí velkolepého projektu Národopisné výstavy českoslovanské (1895) stala divadelní expozice, jejíž významnou součástí byly exponáty dokumentující rozmach ochotnického divadla v našich zemích. Organizátorem té rozsáhlé přehlídky dokumentů o činnosti divadelních spolků byla tehdy k životu se hlásící Ústřední matice divadelního ochotnictva českoslovanského. Hlavním organizátorem byl její předseda Jan Ladecký, který potom záslužně sepsal soustředěné dokumenty, a na jejich základě vznikla jeho publikace Příspěvky k dějinám českého divadla. Po kusých informacích z per místních organizátorů divadelního života, které v šedesátých letech 19. století uveřejňoval pod názvem Letopisy ochotnických divadel v Čechách a na Moravě ve svém Divadelním almanachu Josef Mikuláš Boleslavský , to byl první pokus o soustředěný pohled na činnost v té době houfně se rodících divadelních spolků.
Více než celé další století potom psalo české ochotnické divadlo svoji historii málem v každé vesničce a stalo se tak jedním ze základních článků české kultury. Nejčilejší spolky pak vydávaly ke svým jubileím almanachy, pamětní spisy, které spolu s řadou divadelních časopisů záslužně zachytily ten čilý divadelní ruch, kvantitativně vrcholící v první polovině 20. století. První pokus o zachycení stavu ochotnického divadla v celé zemi učinil Vojta Stein Táborský svými Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého , vydanými roku 1931 a následován byl potom dvoudílným souborem statí Ve službách Thalie , vydaným v posledních letech rozmachu divadelní spolkové činnosti, probíhajícího paradoxně v letech fašistické okupace.
Základním obratem v přístupu k zpracovávání dějin ochotnického divadla bylo vydání akademických Dějin českého divadla . Tým teatrologů, který vytvořil a vedl hlavní redaktor díla, nedávno zesnulý prof. František Černý, soustředil dosud nebývalé množství dokumentárního materiálu o činnosti ochotnických souborů a v samostatných kapitolách tohoto našeho základního teatrologického díla 20. století doložil jejich význam pro divadelní kulturu našich zemí.
Na přelomu 20. a 21. století vznikla myšlenka zpracovat dějiny českého amatérského divadla. Postupně vyšly čtyři svazky, celkem skoro dva tisíce stran soustřeďujících zatím dostupné informace většinou z per autorů příslušných statí v akademických dějinách, doplněných o současné pohledy v Cestách českého amatérského divadla , sledujících jednotlivé vývojové etapy amatérského divadla. Druhou publikací byla Bibliografie , předtím nikdy nesoustředěné odkazy na studijní materiály k našemu tématu, a konečně ve dvou dílech Místopisu byly za pomoci širokého aktivu spolupracovníků soustředěny doklady o neuvěřitelné šíři a intenzitě ochotnického divadelnictví u nás, doprovázené více než dvěma tisíci obrázků.
Když se potom podařilo v návaznosti na tyto tradičně vydávané publikace – díky péči Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu a zvláště pak díky podpoře z tzv. norských fondů – postupně budovat Databázi českého amatérského divadla jako bezbřehý a nikdy nenaplnitelný rezervoár informací o ochotnickém divadle, jsme u chvíle vzniku ideje v naší zemi nerealizované od dob Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Využít nejvýraznější příklady zatím soustředěných dokumentů, začít se sběrem katastrofálně rychle mizících dokladů o postupech jevištní praxe našich předchůdců a předložit je ve zkratce veřejnosti.
Tuto ideu občas naplňují některé divadelní soubory u příležitosti svých výročí nebo regionální muzea dílčími výstavami dokumentujícími místní divadelní tradici. Jednu z těchto místních výstav k výročí divadelních spolků jsme navštívili uprostřed řady cest po archivech a muzeích v období soustřeďování materiálu pro Místopis. Byla to cesta do Miletína. Rozsáhlá výstava dokumentů a památek uspořádaná Divadelním souborem Erben k 175. výročí divadelní činnosti v malém městečku podala svědectví o možnostech, které přeci jen ještě zbývají roztroušeny v místech, kam nezasáhla ruka všech morových ran války, vyvlastňování, násilných postupů při převodu rušených spolků, po rekonstrukcích budov a jevišť, po rušení venkovských hospod, po následcích restitucí jejich budov, po ničení ochotnických rekvizitáren, skladišť a kluboven atd.
Zrodila se idea vzniku muzea. Realizována mohla být jen shodou řady okolností:
- Miletín má dávnou ochotnickou tradici, divadlo se zde hraje od roku 1827.
- V roce zrodu Muzea stál v čele divadelního souboru Erben Miloslav Hýbner, velmi zanícený myšlenkou zrodu Muzea, v té době také starosta města. Po boku měl technicky zdatného spolupracovníka Milana Lánského.
- Majitel místního zámku Ondřej Stýblo, původním povoláním herec, pocházející z rodiny miletínských ochotníků, byl ochoten na vlastní náklady provést rozsáhlé úpravy prostor zámku pro potřeby Muzea a prostory potom Muzeu na další léta zdarma propůjčovat.
- Našel se i pomocník v řešení odborných problémů projektu Muzea a iniciátor jednotlivých kroků jeho budování.
- Ministerstvo kultury podporovalo dotacemi budování Muzea, našla se řada dílčích sponzorů.

Když v roce 2006 byla za znamenité pozornosti veřejnosti vernisáží uváděna do života úvodní expozice nazvaná Národní divadlo českého Podkrkonoší, byly položeny základy prvního českého divadelního muzea (vedle loutkářských muzeí v Chrudimi, Prachaticích, Plzni), zaměřeného na ochotnické divadlo, jedné z nejvýznamnějších složek národního obrození a nejmasovější kulturní aktivity českého venkova.
Mýty
V průběhu budování muzea se ukázalo, že původní záměr vybudovat lokální, později regionální expozici přerostl v rozsah celostátní a že síly místního souboru jako provozovatele muzea nestačí. Došlo k ustavení občanského sdružení, jehož kolektivními členy se staly amatérské divadelní soubory a jejich střechové organizace z celé republiky a řada jednotlivců, zabývajících se dějinami ochotnického divadla. Toto občanské sdružení dnes pečuje o provoz muzea pro veřejnost bez stálých profesionálních pracovníků – je však bez finančních prostředků. Jeho činnost zcela závisí na grantech MK, výjimečně kraje, města a na stále méně častých darech sponzorů. Občanské sdružení se stalo sice hrdou fasádou činnosti muzea, oporou při jednáních o finanční zajištění realizace projektu expozic, ale konkrétní pracovní aktivity stále zůstávaly a zůstávají na malé skupince nadšenců.
Nicméně v průběhu pěti let se podařilo podle projektu, jehož jsem byl autorem, vybudovat expozice chronologicky stopující vývoj ochotnického divadla. Patronem a konzultantem řešení expozice Obyčejové tradice a lidová religiozita – základní prameny lidového divadelnictví byl vynikající znalec této oblasti teatrolog Vojtěch Rón. Expozice Divadlo národního obrození a Rozmach lidového divadla na přelomu 19. a 20. století vyrůstaly za odborné pomoci Prof. PhDr. Františka Černého a v roce 2009 byla instalována poslední část celého projektu nazvaná Od divadel svítících do tmy k amatérskému divadlu dneška za odborné pomoci Prof. PhDr. Jana Císaře.
Projekt umožnily realizovat granty Ministerstva kultury – v letech 2006 až 2008 v programu na podporu tradiční lidové kultury a v roce 2009 až 2010 v programu na ochranu movitého kulturního dědictví.
Paralelně s budováním expozic vznikla péčí jejich designéra Martina Tallera putovní výstava Malované opony, kterou se podařilo umístit ve dvanácti místech naší země a vydat průvodce expozicemi pod názvem Putování od maškar...až k amatérskému divadlu dneška.
Dnešní sympozium je znamenitou příležitostí nejen prezentovat odborné veřejnosti výsledky tohoto několikaletého úsilí, ale také se zamyslet nad řadou realit.
Reality
Zdá se mi, že zatím jistotou nejpevnější – i když paradoxně bez jakýchkoli právních záruk – je pohostinství, kterého se Muzeu dostává v prostorách zámku. Pravda je, že prostory, natož prostory propůjčované zdarma jsou základním předpokladem existence Muzea.
Hrdě jsme nazvali expozice, dokumentující výrazný jev kultury v našich zemích, Muzeem. A zatím máme šest sálů vystavených dokumentů a dokladů, bohatě využívajících materiálů Databáze českého amatérského divadla, doložených nepatrným množstvím reálných exponátů získaných z jednorázového sběru před pěti lety a výpůjčkami z řady oslovených muzeí a souborů. Muzeum nemá žádného profesionálního pracovníka, žádného odborného pracovníka, který by odvrátil nebezpečí, že z původně vytvářených expozic se může stát snadno místo pro ukládání v praxi již nepotřebných náhodně získaných předmětů. Tím spíše, když zatím Muzeum nemá žádný depozitář.
Od roku 2006 je část po části Muzeum zpřístupňováno návštěvníkům. Pravidelnému provozu však neodpovídá ani frekvence návštěv, ani finanční možnosti Muzea, odkázaného pro tuto oblast vydání jen na zanedbatelné částky ze vstupného nebo členských příspěvků členů občanského sdružení. Velmi záslužnou průvodcovskou činnost realizují předseda občanského sdružení Miloslav Hýbner spolu s Milanem Lánským podle předběžných dohovorů s eventuálními návštěvníky. To je zátěž nemilosrdná k soukromému životu lidí a bude muset být zásadně řešena.
Velké naděje jsme kladli v zájem těch, kteří přijali výzvu inspirátorů vzniku občanského sdružení a stali se jeho členy. Informovali jsme je o každém kroku muzea, rozesílali tzv. cirkuláře, zvali na výroční schůze, pro širší veřejnost jsme otevřeli internetové stránky. A přesto členství zůstalo jen formálním aktem, který nepřinesl pro konkrétní práci Muzea žádné výsledky. Rozptyl členů po celé zemi mohl být překážkou pro položení ruky k dílu. Ozývaly se někdy dotazy, jak na dálku pomoci – odpověděli jsme výčtem možností. Ani konkrétní návrhy nepomohly. Členství v občanském sdružení zůstává formální a dál řeší pracovní problémy budování muzea úzká skupinka členů.
Idea, že se Muzeum stane záležitostí všech amatérských divadelníků a jejich profesionálních spolupracovníků, zůstala ideou nenaplněnou. Marně jsme iniciovali pracovní vstupy organizací divadelníků, i když byly kolektivními členy o.s. Muzeum. Marně jsme usilovali o hlubší propojení s iniciativami NIPOS-ARTAMA a jejích odborných pracovníků. Příznačné je také, že za pět let budování Muzea – této výkladní skříně tradic českého amatérského divadla – Amatérská scéna věnovala této iniciativně jen jedinkrát pozornost.
V nedohlednu zůstaly sliby kulturní komise Královéhradeckého kraje, že budou řešeny problémy podpory občanských sdružení našeho typu. Bez hlubšího zájmu zůstala zatím naše snaha o odbornou spolupráci a záštitu u muzeí zřizovaných jako příspěvkové organizace kraje. Muzeum v Jičíně bylo jen významným spolupracovníkem v etapě sběru materiálu, Muzeum východních Čech v Hradci Králové přes všechny výzvy a jednání našim iniciativám pozornost nevěnovalo.
Navíc období budování expozic bylo velmi náročné na dvojici místních budovatelů, kteří v podstatě opuštěni svým domovským souborem a ve zvláštní situaci nečitelných vzájemných vztahů s obyvatelstvem se ocitli uprostřed obětavé práce v místě osamoceni.
Muzeum je v nezáviděníhodné situaci únavy.
Shodou okolností ubylo sil, přibylo let i trpělivosti iniciátoru výše popsaných snah, manažeru té činnosti, jehož trefně nazval František Zborník, tehdejší ředitel NIPOS, „obtížistou“ a Jan Císař „buditelem“ a on sám už cítí, že se mu známí lidé budou vyhýbat z obav, že už zase něco a navíc skoro zadarmo na nich chce.
Zdá se mi, že sice základní idea vzniku Muzea byla realizována, ale že její naplňování do budoucnosti závisí na jeho vhodnějším zakotvení do systému kulturních zařízení. Možná, že jsme si jako idealisté při zakládání Muzea a jeho občanského sdružení neuvědomili, že nežijeme v dobách minulých století, ale v době českého kapitalismu, který sice může mít ojedinělého bohatého mecenáše, může mít i nepravidelnou podporu Ministerstva kultury, ale ani tak nemůže zajistit provoz a práci blížící se požadavkům na muzeum s odborným provozem. Zatím si občanské sdružení nedovede poradit se společenskými následky nadvlády peněz a politikaření nad vládou ideálů v osobním životě lidí.
Nicméně – první muzeum amatérského divadla je na světě. Teď už jen zatím neumíme odpovědět na otázku kam s ním a kudy vede cesta dál.


MgA. Jiří Valenta
Absolvent divadelní fakulty AMU, dramaturg, teatrolog, publicista a organizátor ochotnického divadla. Po patnáctiletém zákazu odborné činnosti se stal v roce 1991 prvním ředitelem Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu, po odchodu do důchodu se věnuje soustřeďování dokumentace k dějinám českého amatérského divadla. Je autorem projektů a zúčastnil se realizace Místopisu, Bibliografie, Databáze a Muzea českého amatérského divadla. V roce 2007 mu byla udělena (spolu s PhDr. Vítězslavou Šrámkovou) Cena ministra kultury za přínos rozvoji kultury. Jako editor k vydání připravil unikátní publikaci Malované opony divadel českých zemí. Byl garantem přípravy odborné části sympozia.

1/ LADECKÝ, Jan. Příspěvky k dějinám českého divadla. Praha : Divadelní odbor Národopisné výstavy českoslovanské, 1895.
2/ BOLESLAVSKÝ, Josef Mikuláš. Letopisy ochotnických divadel v Čechách a na Moravě. In Divadelní almanach. Praha : Mikuláš Knap, 1869.
3/ TÁBORSKÝ, Vojta Stein. Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého. Praha : Ústřední matice divadelního ochotnictva československého, 1931.
4/ Ve službách Thalie I. České divadlo ochotnické. [Red. RYDVAN, Jakub]. Olomouc : Hanácká knihtiskárna, 1944; Ve službách Thalie II. Soubor dokladových statí o činnosti okrsků a jednotlivých souborů. [Red. RYDVAN, Jakub]. Liberec : V. Talík a ÚMDOČ, 1946.
5/ Dějiny českého divadla I–IV. [Hl. red. ČERNÝ, František]. Praha : Academia, 1948–1983.
6/ CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla : Vývojové tendence. Praha : IPOS, 1998.
7/ VALENTA, Jiří a kol. Bibliografie českého amatérského divadla. Praha : IPOS, 1999.
8/ ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; VALENTA, Jiří a kol. Místopis českého amatérského divadla I-II. Praha : IPOS, 2001–2002.
9/ www.amaterskedivadlo.cz
10/ V roce 2010 mělo občanské sdružení Muzeum českého amatérského divadla 18 kolektivních a 65 individuálních členů.
11/ VALENTA, Jiří. Putování od maškar...až k amatérskému divadlu dneška. Miletín : Muzeum českého amatérského divadla, 2009.