Texty: Anfas, anebo pohled tváří v tvář. Ze vzpomínek spisovatele a scénáristy Otomara Dvořáka

Anfas, anebo pohled tváří v tvář
Ze vzpomínek spisovatele a scénáristy Otomara Dvořáka

K mému prvnímu setkání s divadlem Anfas došlo na představení, které vlastně nepatřilo do jeho běžného repertoáru. Bylo to na podzim roku 1979 v poetické vinárně VIOLA v Praze na Národní třídě. V této proslulé „Mekce“ tehdejší české poezie jsme uvedli představení NA SNY SE NESAHÁ, což bylo pásmo z tvorby nejmladší básnické generace, scházející se „poloilegálně“ pod křídly Literárního klubu při Okresním kulturním středisku Praha- západ, v Salmovské ulici nad Karlovým náměstím (na besedy tam k nám přicházeli i takové osobnosti jako Hrabal, Suchý, Mucha aj.). Scénář jsem napsal já, režíroval profesionální režisér (jenž měl z politických důvodů zákaz vykonávat svou profesi) Miloš Švarc. Šlo o skutečný generační manifest, gesto odporu k „normalizované“ přízemní společnosti. Vystoupení mělo značný divácký ohlas, stalo se téměř legendou. Mezi recitátory byli také Pavel Černoch a Eva Hanušová, na kytaru improvizoval Miloš Lešikar; představení fotografoval Vladimír Zajíc, který přišel s manželkou Evou. Ti všichni byli členy nedávno založeného amatérského divadelního souboru. Říkali si ANFAS – chtěli stát divákům tváří v tvář. Jejich názory na divadlo mě zaujaly natolik, že jsem projevil zájem si s nimi zahrát. Ten zájem byl ostatně oboustranný.
Napřed jsme zkoušeli pásmo Pavla Černocha ze středověké žákovské poezie, ale nakonec jsem dostal roli žida Perelese, krále Haralda a několika dalších postav v inscenaci Vladimíra a Evy Zajícových HURÁ NA VIKING! – příběhu věčného boje o moc v tragikomických variacích na staré severské ságy. Bylo to pohybové divadlo, vycházející z poznatků Martince a Grotowského, založené na gestu, náznaku, mnohoznačném používání rekvizity. Výpravu tvořily různé pruhy látek a praktikábly, kostýmy jsme si šili sami (brnění Vikingů byla například ze síťových pytlů na brambory). Scénáře psali, režírovali a výtvarně vše koncipovali vedoucí souboru - Eva a Vladimír Zajícovi. Původní hudbu k tomuto představení složil tehdy ještě populární písničkář Bohdan Mikolášek a nahrál ji ve svém studiu na elektronickém komputeru, což byla v oné době téměř novinka. Dosáhl tím zvláštních, mnohdy přímo přízračných zvuků.
Tak začalo období mé intenzivní spolupráce se souborem ANFAS, jehož formálním zřizovatelem bylo sice Kulturní středisko v Černošicích, ale hlavní domovskou scénou byla Malostranská baráčnická rychta, kde se odehrávaly premiéry, a odkud jsme vyjížděli „do světa“. Běžně se hrálo kolem třiceti repríz každé inscenace! Zpočátku se zkoušelo v dělnických ubytovnách na stavbě Metra, kde pracoval Pavel Černoch, pak ve školní třídě na Santošce, kde učila výtvarnou výchovu a dějepis Eva Zajícová; přechodně také v kanceláři na Hlavním nádraží u dalšího člena souboru Karla Ludvíka.
V roce 1980 obnovilo divadlo ANFAS v nové verzi hru Evy a Vladimíra Zajícových: N-TÁ ODMOCNINA 1. PÁDU, napsané podle W. Shakespeara a Ludvíka Součka. Bylo to o tom, jak hru Makbeth inscenují chovanci blázince – a nakonec zjistí, že „muž, jenž se nezrodil z ženy“ je vlastně robot. Pamětihodnou byla v této inscenaci trojice rozverných čarodějnic (Zajícová, Hanušová, Limburská) – nikdy předtím ani potom jsem v Macbethovi neviděl tak sugestivní čarodějnice! Já převzal roli šlechtice Rosse.
Téhož roku začal v ANFASU nácvik nové hry THESEUS, napsané Evou a Vladimírem Zajícovými na motivy řeckých bájí. Šlo o stylizované pohybové divadlo, významnou roli měl chór, oblečeni jsme byli do černých tóg a v rukou jsme měli černě natřené dřevěné tyče, které fungovaly nejen jako zbraně, ale znamenaly jakoukoliv pomůcku, jakou text a akce právě požadovaly. Zkoušelo se každý pátek ve třídě školy Na Santošce. Hlavní roli Thesea hrál sedmnáctiletý gymnazista Aleš Procházka, který později vystudoval DAMU a stal se významným hercem divadla Na Palmovce, v televizi a v dabingu. Moje role: zrádný Theseův přítel Menesthénes a další figury. Zpíval jsem bojovou píseň MODRÁ JE KRÉTA, jejíž notu jsem si sám vymyslel. Bylo to prý sugestivní a strašné…
V roce 1981 jsem se v souboru ANFAS prosadil také dramaturgicky a scénáristicky. Navrhl jsem hru o Karlu Hynku Máchovi a spolu s Vladimírem Zajícem jsem ji napsal pod názvem HOREČKA ANEB MODELOVÁNÍ. Byl to „sled pohybově zvukových obrazů“ modelujících životní postoje K. H. Máchy v protikladu k J. K. Tylovi. Hrál jsem básníka K. H. Máchu, v černém širáku a bílém plášti „rudě podšitém“, který jsem si sám nesmírně pracně šil na šicím stroji. Poprvé a naposledy jsem si užil postavy milovníka a romantického rozervance! Moji milenku Lori hrála Ivana Říhová (dnes Valentová), „rozumného“ J. K. Tyla hrál Miloš Lešikar. Chór, z něhož se postupně vydělovaly další účinkující postavy, tvořil „sbor vlastenců českých“, kteří snaživě recitovali naivní deklamovánky, pěli dojemné písně, tančili lidové tanečky a seskupovali se do „živých historických obrazů“.
Roku 1982 jsem na námět Jiřího Holuba napsal pro divadlo ANFAS scénář MOKRÉ DUŠE. Byla to cimrmanovská přednáška s názornými rekonstrukcemi, diapozitivy a filmovými dokumenty, v níž dva „odborníci“ líčí svoje pátrání po záhadě, proč se v kokořínském údolí ztrácejí duše ze zaparkovaných automobilů. Nakonec odhalí nečekanou souvislost s utopencem ze třicetileté války, lochneskou příšerou a kokořínským vodníkem. Vyřádili jsme se při natáčení filmových vstupů na Kokoříně, kde jsme inscenovali výpravu speciální expedice do Skotska k jezeru Lochnes. Režíroval Karel Ludvík, já jsem hrál jednoho z dvojice badatelů, druhým byl J. Holub.
V druhé půli večera inscenoval na téma Ukradené duše Vladimír Zajíc pantomimu, v níž vystoupily dvě Evy – Zajícová a Krejčoková. Tato půlhodinová klaunská etuda pod názvem JAK PŘEPLAVAT ULICI byla velmi úspěšná a autorská trojice se s ní dostala poprvé v životě na západ, dokonce do bohémské Paříže! Byli tam pozváni na festival avantgardních divadel. Tiše jsme jim zaviděli :-)
Počátkem roku 1983 uskutečnili Eva a Vladimír Zajícovi svůj dlouho připravovaný projekt ŠTVANEC NA HLAVNÍ TŘÍDĚ SVĚTA. Šlo o dramatizaci Šolochovova románu Tichý Don, v té době dost odvážné téma o problému lidského údělu v bláznivém světě ideologií a násilím prosazovaných „pravd“. Kozácké drama z ruské revoluce jsme hráli na kulatém dřevěném stole uprostřed diváků. Na konci hlavní hrdina zahodil bílou, zelenou i rudou (!) vlajku a rozdával lidem chleba. To bylo bráno jako provokace nebo špatné ideové pochopení revoluce. Kvůli tomu jsme nikdy nevyhráli, ačkoliv jsme byli na všech možných přehlídkách a festivalech. Moje rolí byl hrdinův nejmladší, trochu prostoduchý bratr Miška. Hudbu k představení s využitím motivů ruských lidových písní a revolučních pochodů složil Miloš Lešikar.
K vánocům 1983 se ANFAS rozhodl obnovit tradiční vánoční hry. Napsal jsem scénář zcela nové verze KOLEDNÍ HRY VÁNOČNÍ podle různých lidových her a zvyků. Hudbu s použitím lidových koled secvičil se sborem herců a několika doplněnými hudebníky Miloš Lešikar. Režie a výtvarné pojetí Zajícovi. Zahrál jsem si sedláka, druhého pastýře a krále Kašpara. Hra se s mírnými úpravami hrála až do roku 1986, vždy ve vánočním období.
Prostřednictvím okresního kulturního střediska Praha-západ jsme začali vydávat brožurky (takzvané metodické materiály pro ochotnické divadlo), které jsme redakčně připravovali s Vladimírem Zajícem. Vyšly tam teoretické práce o divadle (Grotovský, Brook, Císař aj.), které tou dobou nesměly vyjít ani v Divadelním ústavu, takže významní profesionálové si k nám pro tyto materiály chodili. Také jsem zpracoval samostatnou brožurku s popisem historie a činnosti všech amatérských divadelních souborů na okrese Praha - západ.
V roce 1985 jsem pro ANFAS navrhl téma Jan Hus a napsal scénář LÉČBA OHNĚM – o konfliktu pravdy mezi Husem, Jeronýmem a Pálčem. Vladimír Zajíc spolu s Evou použil některých motivů a scén z mé hry, ale přepsali ji do nového příběhu, nazvaného KOTEL: je to příběh skupiny potulných středověkých herců, která uvízne mezi tábory znepřátelených vojsk na pláni u Lipan a snaží se jim hrát hru o počátcích jejich konfliktu, ale také hru o vlastní život a vlastní pravdu. Zkoušel jsem postavu Pálče, ale nakonec jsem již nehrál, protože jsem v roce 1986 nastoupil jako dramaturg v Semaforu, a nezbývalo mi už dost času na jiné aktivity.