Texty: Rozhovor s FČ (75 let) připravila Vítězslava Šrámková. AS 2001, č. 1, s. 20-21.

Divadlo nezanikne, i kdyby televize byla třeba plastická

Univerzitní profesor František Černý, vzácný člověk, teatrolog, divadelní publicista a především historik divadla, vychoval několik generací divadelníků a divadelních vědců za svého pedagogického působení na DAMU v letech 1952-1960 a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1960-1992. Napsal celou řadu knih o divadle, z nichž nejvýznamnější je týmová práce, u níž byl hlavním redaktorem - Dějiny českého divadla I-IV, které v letech 1968-1983 vydalo nakladatelství Academia. V poslední dekádě února v plné práci oslaví sedmdesáté páté narozeniny. Tento rozhovor není jen připomínkou tohoto jubilea, ale i poděkováním za pomoc, podporu a především celou řadu podstatných i velmi detailních a důležitých připomínek, které poskytl zpracovatelům Cest, Bibliografie i Místopisu českého amatérského divadla. Velmi si toho vážíme, pane profesore.

Nedávno jste v nakladatelství Academia vydal Kapitoly z dějiny českého divadla, soubor statí, v nichž se projevujete jako divadelní historik s hlubokým vztahem nejen k divadlu profesionálnímu, ale i ochotnickému. Kde má tento vztah, který u současných teatrologů rozhodně není běžný, kořeny?
Vyrůstal jsem v rodině, kde se, jak se tehdy říkalo, ochotničilo. Dědeček byl zámecký zahradník v Rakousku a na Litvě, znal i divadla Vídně a v mé rodné Jaroměři hrál se spolkem Vrchlický. Vytvářel tu velké role v prvním desetiletí právě uplynulého století. Sám ho nepamatuji, ale měli jsme doma řadu jeho fotografií z rolí a hodně se na něj vzpomínalo. Zahrál si třeba Dykova Posla nebo Vodníka v Hauptmannově Potopeném zvonu či Tuláka v Pampelišce. Tatínek také hrál, ovšem hlavně se vypracoval na prvního režiséra jaroměřských ochotníků, byl ovlivněn Hilarem, jeho vrcholné období bylo ve třicátých letech, ale párkrát režíroval i po druhé válce. Mimořádný talent měla nevlastní tatínkova sestra, Terezie Vítková. Brala dokonce lekce u Marie Hübnerové a chtěla být herečkou. Ale když jí paní Hübnerová řekla, že chce-li hrát, měla by se provdat z rozumu za bohatého muže, tak se rozhodla jít jinou cestou. V jaroměřském spolku vytvářela významné role, secesní typ moderní, dramatické dívky, která má své sny, konflikty i problémy – poprvé v Jaroměři hrála Haničku z Lucerny, Routičku, Pampelišku, ale i Annu v Poslu nebo Kláru Sangovou v Björnsonově hře Nad naši sílu a Jelu v Ekvinokci, během šesti let to bylo přes dvacet velkých rolí.
To už nejsou jen silné divadelní kořeny, ale rodová tradice….
Pochopitelně jsem do divadla brzy a hodně chodil, dokonce i na mládeži nepřístupné tituly, pardonovali mi to ve škole i na gymnáziu. Doma se o divadle stále mluvilo, za tatínkem chodili ochotníci, ale i velcí herci. Ti se přicházeli k tatínkovi do zahradnictví podívat na jeho vyhlášené květinové porosty, tisíce květináčů petunií a begonií seřazené podle barev, jaké se nikde jinde po republice nedaly vidět. (Však se na ně přijel podívat i Svolinský.) Mnozí z nich se souborem, jak bývalo tehdy zvykem, také hráli. A já jsem poprvé vstoupil na jeviště asi desetiletý ve Vojnovičově Smrti matky Jugovičů. Paní Nasková hrála Matku a já jedno z jejích vnoučat. (Dodnes mi v paměti utkvěl pohled na její strhanou tvář, kterou dokázala silně vyjádřit bolest té matky.) Měl jsem tedy štěstí, že jsem vyrůstal ve velice plodném ovzduší. A nešlo jen o rodinu, ale o atmosféru celého města, kde tradice ochotnického divadla sahala až k roku 1819.
Pokud vím, také jste se v Jaroměři věnoval režii…
Za druhé války jsem také ochotničil, hrál, a po válce i režíroval – třeba Averčenkovy a Čechovovy aktovky, Šrámkovo Léto, Shawovo Prohlédnutí Blanco Posneta, Zeyerova Radúze a Mahulenu i pár drobnějších věcí. Hrál jsem třeba Kornela v Matce. S profesorem Karlem Meisnerem, který nám dělal krásné scénické návrhy, jsme se na gymnáziu snažili dělat modernější divadlo v opozici k tradičnímu spolku Vrchlický. Byli jsme ovlivněni E. F. Burianem, jeho jednoduchým poetickým divadlem. Jeho inscenace jsem znal pouze z kritik a fotografií v časopisech, které tatínek odebíral, před válkou jsem ho nikdy neviděl. Když jsem pak za války přijel do Prahy, první moje cesta vedla na Poříčí, abych se podíval, co hrají v Burianově divadle, ale zjistil jsem, že krátce předtím bylo gestapem zavřeno. Druhý velký divadelní vzor pak pro mne byl od mládí Karel Čapek.
Čím se stalo, že jste se nestal hercem nebo režisérem z profese ?
To jsem nikdy neměl v úmyslu. Měl jsem od mládí velký historiografický zájem, nejen o divadlo, ale o české dějiny vůbec a o literaturu, proto jsem šel studovat divadelní vědu na filozofickou fakultu. Sice jsem uvažoval o tom, že bych třeba po absolutoriu dramaturgoval v divadle v Náchodě nebo v Karlových Varech či Olomouci, ale ten plán se rozešel. Ještě za studií mi profesor Mukařovský nabídl místo v Ústavu pro českou literaturu, pak jsem začal učit na DAMU historii divadla. Těšilo mě to, měl jsem pocit, že právě to chci dělat.
Ovlivnila vaše zkušenost z amatérského jeviště a divadla nějak podstatněji váš přístup k jeho hodnocení a profesi divadelního historika ?
Samozřejmě. Věděl jsem, co ochotnictví znamená pro lidi, kteří je dělali. Už jako středoškolák jsem dokonce vyjížděl z Jaroměře na kole do okolních vesnic dívat se, jak tam hrají lidé divadlo, jeho význam jsem prostě zažil zblízka. Brzy jsem dospěl k závěru, že divadlo je celek a studium pramenů mi také potvrdilo, že projev amatérský, po staletí dokonce jediný, a profesionální se vzájemně oplodňují. Za národního obrození mělo ochotnické divadlo dokonce větší význam pro život obyvatelstva v celé zemi než představení pražská, byť ta je inspirovala. Vzpomínám, jak mi kdysi prof. Mukařovský říkal, že bych měl na půl roku nebo na rok jít do nějakého divadla, abych do něj nakoukl zezadu. Ale já jsem měl z domova mnohaletou zkušenost s tím, jak vzniká inscenace, se zákulisím divadla i s publikem. Dobrou zkušeností bylo i to, že jsem se za války a pak krátce po ní pokoušel napsat hru. Ono je krásné číst o struktuře dramatu třeba ve Freytagovi, ale když tu strukturu konkrétně musíte realizovat, tak proniknete k výstavbě důkladněji.
Umíte spočítat knihy, které jste napsal o divadle? Stihl jste ještě nějaké koníčky?
Víte, že ne? Mě zcela pohltilo a mnoho vzrušení mi přinášelo mé povolání. Vždycky mě těšila literatura, rád jsem od mlada chodil na výtvarné výstavy, a nejen proto, že moje paní i dcera jsou kunsthistoričky. Taky jsme s rodinou rádi a systematicky cestovali po republice. Knížek, na nichž mám nějakou účast, je fůra, ani nevím kolik. Vždycky jsem považoval ze důležitou týmovou práci na velkých projektech, takže přes všechny tehdejší ideologické tlaky považuji za nejpodstatnější práci čtyřsvazkové „akademické“ Dějiny českého divadla a hned za nimi Divadlo v Kotcích. Z týmových prací to byl divadelní svazek Československé Vlastivědy, ale ten bohužel počátkem 70. let šel do stoupy. Z knížek, které jsem sám připravoval, bych dal na první místo Theater – Divadlo, kde mám jenom doslov. Protože v poslední chvíli zachytila svědectví pamětníků o českém divadle za okupace a války, o němž se tehdy popravdě nesmělo psát. Jsou to vzpomínky na ty kapitoly divadla, o nichž se něco tušilo, ale pořádně to nikdo nevěděl. Ostatní věci, i Dějiny, může někdo napsat jinak, znovu, s novými poznatky i lépe. Tohle už nikdy nikdo. Už během tisku několik lidí umřelo, mám na mysli třeba Františka Langra. Pak bych asi za nejvýznamnější své tituly považoval Hanu Kvapilovou, Měnivou tvář divadla, Premiéry bratří Čapků a připravovaný Divadelní život v Jaroměři.
Když si uvědomím, kolik cenných rad i materiálů jste nám poskytl při přípravách a realizaci dějin amatérského divadla – od Cest přes Bibliografii po Místopis českého amatérského divadla, říkám si, že jste dějiny ochotnického divadla vlastně mohl napsat sám. Měl jste tolik soustředěného materiálu a myslím, že vás ta problematika těší.
Vždycky jsem týmové práce dělal rád a s přesvědčením. Nebo mě alespoň zajímaly a byl jsem rád, že mohu pomoci. Uvědomuji si, že práce, které jsem napsal, jsem si dal za úkol už začátkem 50. let. Vlastně ještě jako student jsem chtěl napsat Hanu Kvapilovou, potom knížku o Františku Smolíkovi. Nebo napsat Čapky. Proto jsem si k nim od třiašedesátého roku systematicky sbíral materiál. A pak jsem chtěl napsat knihu o divadelním životě v Jaroměři, o ochotnících i zájezdech profesionálů, kterou právě dokončuji. Už jsem ji měl skoro hotovou, když jsem nedávno našel zápisky z roku 1946. Byl mezi nimi koncept téhle knihy, na který jsem dávno zapomněl. Měl jsem v něm kapitoly rozvržené téměř stejně, jak jsem je teď napsal. Dokonce je tam poznámka, že by to nemělo zajímat jen Jaroměřáky, ale že by to měl být obraz divadelního dění typického středně velkého českého města. Ale všechno udělat nejde, každá taková věc chce moc času! Je dobře, že jste se zpracování dějin a místopisu amatérského divadla ujali.
Která období českého amatérského divadla vy považujete za nejpodstatnější ?
Občanský život se v našich městech zformoval od 60. let 19. století do předvečeru l. světové války. Tehdy se společnost prudce vyvíjela ekonomicky i politicky, velký rozvoj zažívala výstavba měst. Byl to obrovský rozmach obětavosti lidí ve prospěch obce, rozkvět spolkového života, divadlo v něm sehrávalo velkou roli. Jak v kruzích měšťanských, tak dělnických bylo kolem roku 1900 ve městech několik spolků, které hrály divadlo, a pak řada jiných, jako třeba Klub cyklistů nebo Matice školská, které hrály příležitostně. Vidím tedy první velký vrchol ochotnického divadla koncem monarchie. První světová válka pak jeho rozvoj narušila, většina mužů musela narukovat a mnozí se nevrátili. Divadlo se z toho útlumu dostávalo postupně a nerovnoměrně, taky tu už byla silnější konkurence v profesionálních scénách. Myslím si, že druhý velký vrchol pak byl za okupace, kdy se hodně a někde i dobře hrálo. Lidé hraním jednak unikali ze zlé skutečnosti, jednak tím podporovali rezistenční nálady obyvatelstva. Publikum divadlo vyhledávalo i kvůli českému jazyku, který tam nebyl potlačován němčinou jako ve škole, v rozhlase nebo v kině, kde byly povinné německé titulky. Tehdy se také utvrdil vztah profesionálů s ochotníky. Sám jsem to prožil. Když měl přijet do města Vydra, Kohout nebo paní Dostalová či Jaroslav Vojta, měl jsem pocit, že to město skutečně ví a vnímá trochu jako svátek, na představeních vždycky bylo plno.
Sem tam se zpochybňují vyhlídky divadla, zvláště amatérského, v tomto začínajícím století. Jak vy vidíte jeho budoucnost ?
Nebojím se o ně. Divadlo je jev prastarý a tento kontakt živých s živými nezanikne, i kdyby televize byla třeba plastická. Je nenahraditelný. Občas se argumentuje tím, že do divadla chodí velmi malé procento obyvatel. Ale ono to procento nikdy nebylo velké, zato bylo vždy společensky a politicky významné a vlivné. Dokonce lze prokázat, že nikdy ještě nemělo lidstvo tolik herců, ani tolik divadel a nikdy tolik lidí nechodilo do divadla jako na rozhraní 2. a 3. tisíciletí. Ta potřeba lidí, kteří mají svá povolání, se i tímto způsobem projevit, nezanikne stejně, jako nezaniknou jiné umělecké projevy člověka.
Vítězslava Šrámková