Texty: BRHELOVÁ, Eva. Vyladěná a rozezpívaná Dětská scéna v Trutnově. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 27 - 29.

Vyladěná a rozezpívaná Dětská scéna v Trutnově 11. - 17. června 2010

Eva Brhelová

Na 39. celostátní přehlídce dětského divadla a dílně dětských recitátorů, konané už po jedenácté v podhůří Krkonoš, se (kromě přednesových vystoupení 72 recitátorů) odehrálo 17 inscenací hraných dětmi ve třech divadelních prostorech (Národní dům, základní umělecká škola a kino Vesmír). Dětská scéna měla možnost využívat také nové společenské centrum UFFO, které bude oficiálně otevřeno až v září. Podrobnější informace a analýzy jednotlivých inscenací najde zvídavější čtenář v přehlídkovém zpravodaji na www.drama.cz/ds. V následujícím textu půjde spíš o ohlédnutí a obecnější shrnutí.
Vedle tradičních námětů a předloh dětského divadla (lidová a autorská pohádka, příběhová próza s dětským hrdinou) byl na jevišti Dětské scény k vidění například pokus o zdivadelnění bizarního, zpochybnitelného literárního díla Philipa Ardagha Bláznivé příhody Edy Nerudy. Ale také např. jevištní podoba filozofického dialogu podle prózy Josteina Gaardera Jako v zrcadle, jen v hádance, pro loutkové divadlo psaný Johannes doktor Faust, inscenace svérázným způsobem komentující fakta o životě a díle Williama Shakespeara Shakebar D aneb Život a dílo nebo apokryfní příběh o stvoření světa ženou, resp. dívkou – Božka aneb Jak to možná nebylo? A hodně se zpívalo, tančilo a hrálo.
Trutnovská přehlídka už není soutěž (i když někdy děti ze souborů stejně rády myslí na to, kdo vyhraje, kdo bude nejlepší). Přehlídka chce nabídnout účinkujícím především společné pozitivní zážitky, výměnu zkušeností a trochu odbornější diskuzi o divadle což velmi dobře funguje v rámci dětských diskuzních klubů. Vedoucím dětských souborů nabízí totéž, ale zároveň je jejich práce vystavena kritice a sáhodlouhým analýzám v rámci seminářů o inscenacích i v rámci diskuze s lektorským sborem. Do hry ještě vstupují další okolnosti: inscenace, reprízovaná v Trutnově po dvou, třech i více měsících od krajské přehlídky (kde se zablýskla v nejlepším světle a kondici), hraje teď tady, v jiném prostoru a někdy i v pozměněném obsazení (i hlavních rolí!, např. Hlásná trouba) jinak. Někdy má možná i derniéru. Právě diskuze vedoucích souborů s lektorským sborem někdy inscenaci ukáže v úplně jiném světle, odhalí některé podstatné souvislosti práce. Pro méně zkušené vedoucí, myslím, může být přehlídka dobrou platformou pro další práci v dětském divadle. Obdivuji ale právě ty zkušené, v neprofesionálním divadle kované a již proslavené divadelnice (např. I. Konývková, A. Palarčíková, I. Sobková, J. Holasová) pro jejich otevřenost novým zkušenostem i rizikům, s kterou jdou do každé nové práce – s novou skupinou nebo dramaturgickou výzvou, a snaží se spojit cíle pedagogické i umělecké. Za možnost nahlédnout do jejich práce velký dík, a stejně tak všem hrajícím dětem.
Mám-li se ohlédnout za letošní Dětskou scénou, musím zmínit některé otázky a problémy, které se často v rámci diskuzí lektorského sboru objevily. Žánrové spektrum předloh pro inscenování jsem už naznačila: šest pohádkových příběhů (Lakomá Barka, Pravda a Lež, O třech přadlenách, O hadovce... a jiných houbách, Hlásná trouba, Děvčátko Momo a ukradený čas), čtyři prózy ze života dětí (Pět holek na krku, Už zase skáču..., Narozeniny Marie-Hedviky, Sedum pádů Edy Nerudy), jedna s přesahem ke sci-fi (Internát) a jedna filozoficky laděná (Jako v zrcadle, jen v hádance). Solitérem byla poezie (Ernst Jandl: Rozvrzaný mandl), nechyběla lidová hra (V půlnoční hodinu aneb Chození s betlémem) ani původní dramatický text (Johannes doktor Faust a Božka aneb Jak to možná nebylo?). Na jevištích se střídaly rozličné divadelní žánry – činohra, epické divadlo, loutkové divadlo, živé obrazy v revuálním rámci, groteska i muzikál, divadlo poezie i „encyklopedické heslo“.
Pokud se diskuze inscenací dotýkaly dramaturgie, hovořilo se nejen o problematice volby předlohy, ale nejčastěji o dramaturgických úpravách a převedení prozaického textu do scénáře jevištního dění. Radikálnější zkrácení rozsáhlejšího textu (např. románu I. Hercíkové, pohádkového příběhu M. Endeho či scénáře Fausta), při kterém jsou zohledněny možnosti hrajících i délka inscenace, může ale vést k přílišnému zjednodušení až banalizaci. Základní myšlenka textu je třeba v inscenaci sdělena, divák ale může postrádat samostatnou, jednotnou významovou strukturu situací a obrazů představovaných na jevišti (např. je-li zkrácen nebo vynechán konec, který v literární podobě příběhu často tvoří pointu, anebo když je přidán jiný rámec, postava, motiv, které s původní předlohou nesouvisejí). Motivace postav jsou při přílišném zestručnění nejasné, nepravděpodobné. V některých inscenacích chybí přesné určení doby a prostředí příběhu, které se také podílejí na věrohodnosti hry. Hovořilo se samozřejmě i o tématech sledovaných inscenací. Má dětské divadlo nárok na zjednodušený, někdy ale až zploštělý pohled na svět (např. schematicky oddělený svět dívek a chlapců v inscenaci Narozeniny Marie-Hedviky), na tak radikální definici životních hodnot dětí a dospělých jako v inscenaci Internát? Některé inscenace zanechaly v divácích otázek příliš mnoho.
Z diskutovaných inscenačních a režijních problémů byla vícekrát zmiňována pouhá gestická ilustrace textu (V půlnoční hodinu aneb Chození s betlémem), převaha sdělování informací „z jeviště“ pouze pomocí slov (vyprávění, dialogů) a méně prostřednictvím vzájemného jednání postav v situacích. Velmi rychlé střídání krátkých obrazů neumožňuje nastolit, rozehrávat a pointovat situace (např. Lakomá Barka). Maximálně jednoduchá, minimalistická scénografie sice poskytuje hercům možnost využívat prostor jeviště, ale z hlediska sdělnosti někdy mate, nepomáhá konkretizaci prostředí a prostoru jednotlivých, po sobě jdoucích situací (např. Děvčátko Momo a ukradený čas).
Co diváky inscenací Dětské scény překvapuje a těší? Souznění herců s tématem hry, s postavami (Faust!), očividné porozumění hraným situacím a citlivá interpretace textu. U mladších dětí především radost ze hry, hravost, přirozenost (např. O hadovce... a jiných houbách), u starších nadhled, nadsázka, stylizace, zvládnuté pohybové a mluvní dovednosti (např. groteskní stylizace v Už zase skáču...), jindy zase autentické herecké výkony, jednání s loutkou v situaci, smysl pro humor, schopnost zcizení a odstupu, pohybový gag, živelnost. V několika inscenacích (Božka, Rozvrzaný mandl, Hlásná trouba, Shakebar D, Pravda a Lež, O třech přadlenách) herci výrazně (a vědomě, zkušeně, bez ostychu) komunikují s publikem, oslovují ho, pohotově reagují na ohlasy diváků, na situaci v publiku, dokážou opravdu svým projevem i schopností improvizovat vtáhnout do příběhu a atmosféry.
Jak naznačuje titul článku, za povšimnutí letos stála múzičnost inscenací a výrazný podíl hudební složky. Začalo to hned první den přehlídky (nejen) sugestivním songem Hadovky (v inscenaci O hadovce... a jiných houbách), zprostředkovávajícím pocity outsidera, a téměř hitem přehlídky, titulní písní (Houby, houby, třeste se...). I další písně a hudba v tomto muzikálu (autorkou hudby a písní je Jana Štrbová) posunují děj a dotvářejí atmosféru. V jevištním provedení africké pohádky Pravda a Lež jedna z hrajících dívek (Jennifer Za Nzambi) vede zpěv a pohyb celé skupiny, hudba zde navozuje atmosféru i prostředí příběhu, evokuje jiné plynutí času a nabíjí hrající i diváky svěží energií. V představení V půlnoční hodinu (hraje folklorní soubor Jizerka) písně ilustrují situace, děti prezentují své dovednosti sborového a sólového zpěvu i hru na nástroje. Důraz na užití scénické hudby v inscenaci Už zase skáču... vnímali někteří diváci jako záměrně efektní, každopádně však užitá hudba (současná, česká, zpívaná ženami) vyvolává emoce. Pět holek na krku se v rámci příběhu připravuje na pěvecká a instrumentální vystoupení na školní akademii – objeví se zde hra na violoncello, housle, saxofon i zpěv, a hudba zároveň pomáhá udržet temporytmus. Sborový zpěv písní ozvláštňuje hru Johannes doktor Faust i Sedum pádů Edy Nerudy (písně doprovázené choreografií). V inscenaci Hlásná trouba se kolektivní zpěv propojuje s akcí herců a využívá i různých zvuků (ozvučení tiskařského stroje, odrážejícího náladu v redakci novin). Klíčové situace jakéhosi vyzařování postavy Momo (Děvčátko Momo a ukradený čas), jejího pozitivního působení na lidi okolo posiluje idylický hudební motiv; podobně je hudba použita v nejvypjatějším momentě inscenace Jako v zrcadle, jen v hádance. V Lakomé Barce hra na flétnu dotváří napětí noční výpravy postav, francouzská hudba dokresluje prostředí v Narozeninách Marie-Hedviky, i pohádka O třech přadlenách má svůj živý houslový doprovod. Zpívané sborové části v představení Internát, aranžmá hudby a použití playbacku se nesetkaly s velkým diváckým ohlasem – každopádně šlo o odvážný muzikálový pokus a jistě užitečnou zkušenost pro soubor. Důvěra ve funkci hudby a vůbec živého hudebního doprovodu byla na přehlídce něčím svěžím, pozoruhodným, a přitom v dětském divadle působila organicky. Jakoby podporovala přirozenou divadelní komunikaci a spojovala diváky a hrající.
Ze zhlédnutých inscenací bych ráda upozornila na některé, které mne jako diváka oslovily nejvýrazněji (zároveň beru v úvahu zvládnuté divadelní řemeslo i dobrou práci pedagoga). Božka aneb Jak to možná nebylo? (soubor Hladká vrtule, 3. ZŠ Slaný, ved. Kateřina Rezková) lektorský sbor nominoval na přehlídku do Hronova. Základem divadla jedné herečky je vtipný text K. Rezkové, který jako by právě vznikal v mysli hrající Barbory Hořejší, holčičí podoby Boha. Příběh, který Božka hraje, prožívá a vypráví, je originální a věrohodnou interpretací pradávného příběhu. O hadovce... a jiných houbách (soubor Divadýlko na Stráni, ZŠ Děčín, ved. Jana Štrbová) uchvátil diváky jednoduchostí a zmiňovanou múzičností vyprávěného příběhu, ale i energií a souhrou dětského souboru. Na poctivých základech stojí zdařilá dramatizace románu Alana Marshalla v inscenaci Už zase skáču... (HOP-HOP, ZUŠ Ostrov, ved. Irena Konývková), v níž úměrně využitá nadsázka a grotesknost divadelního zpracování vyvažuje vážná témata předlohy – životní odhodlání, sveřepost, překonávání sebe sama navzdory fyzickému handicapu. Pravda a Lež (souboru ZUŠ Chrudim vedeného Renatou Klečkovou) je jednoduchým, poutavým epickým divadlem s užitečným závěrečným poselstvím. Jazykový humor Ernsta Jandla v mini inscenaci divadla poezie s názvem Rozvrzaný mandl našel v mladém herci a přednašeči Vašku Matějovském oporu, smysl, rovnocenného partnera. Jeho sólový dramatický výstup, zdivadelněný nonsens byl rovněž výjimečný (Gymnázium F. Křižíka, Plzeň, ved. František Kaska).
Součástí letošní Dětské scény byly i semináře pro vedoucí souborů a zájemce o neprofesionální divadlo, vedené odbornými lektory; dílny pro děti ze souborů; inspirativní představení a diskuzní kluby oficiální i kuloárové. Svátečním momentem pro všechny zúčastněné se stalo předání Ceny Ministerstva kultury ČR paní Jindře Delongové, jedné ze zakladatelek české dramatické výchovy, která měla velkou radost z toho, jak se letos v Trutnově zpívalo, tančilo a hrálo. Kéž by se takové pozornosti a péče, jaké se letos v dětském divadle těšila muzika, dočkaly příští rok i další složky divadelních představení.