Texty: AS 2002, č. 6, s. 21 - 22, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

S IVOU DVOŘÁKOVOU O STUDENTSKÉM DIVADLE

Profesorka dějepisu a českého jazyka na Gymnáziu J.A. Komenského v Novém Strašecí Iva Dvořáková vyrostla v dětském divadelním souboru Kajetánek v Žatci, který léta vede její matka Eva Kaderková. Takže fakt, že sama založila a vede studentský divadelní soubor, není jistě nijak překvapující. Iva je rozhodně tím správným člověkem pro rozhovor o stále silnějším proudu studentského divadla.
Ivo, jakou další zkušenost s amatérským divadlem máte kromě zmíněného Kajetánku?
Divadlu jsem se věnovala jak na střední škole, tak na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Divadlo jsem hrála celých pět let svého studia. Po škole jsem nastoupila na literárně dramatický obor ZUŠ v Novém Strašecí. Po mateřské jsem odešla učit na gymnázium a na ZUŠ si nechávám část úvazku.
To, že na gymnáziu vedete studentské divadlo, vyplynulo spíše z Vašeho osobního založení, nebo to prostě samozřejmě patří k profesorovi češtiny?
Oslovil mě ředitel gymnázia pan Bohumil Chochola, sám folklorista a primáš muziky Čtyřlístku. Nabídl mi, abych učila volitelnou dramatickou výchovu.
Kolikátá divadelní skupina je ta současná?
Je to třetí, nebo čtvrtý soubor.
Jak se Vám daří soubor naplňovat členy?
Je to hodně individuální. Já zastávám názor, že posláním školního divadla není vychovávat herce, nýbrž pěstovat individualitu, a to prostředky divadla, nebo prostřednictvím divadla. Záleží na tom, jaká parta se sejde. Když chtějí dělat divadlo tj. studovat inscenace, děláme divadlo. Když se chtějí věnovat jen dramatickým cvičením, podřídím se. Rok od roku je to jinak.
Pokud se tedy studenti rozhodnou pro cestu divadla, musíte vzít na sebe úkol dramaturga, režiséra, organizátora…
To je můj největší problém. Snažím, aby i v režijních prostředcích si nejvíce věcí dělali sami. Vědomě chci stát v pozadí a rozpoznat v souboru, komu by šla dramaturgie, kdo má zájem o režii, koho baví technika a postupně je individuálně vést, aby si inscenaci udělali sami. Někdy se to podaří víc, někdy méně, záleží na konkrétních lidech.
Dá se pojmenovat specifika studentského divadla?
Určitě se dá mluvit o studentském divadle jako o fenoménu. Dokonce se o tom často mluví. Problém je v tom, že většina chápe studentské divadlo automaticky jako recesi, srandu. Často tomu tak není. Jak se studenti osobnostně vyvíjejí, přicházejí s úplně jinými tématy. Někdy chtějí dělat něco, do čeho se mi vůbec nechce a jako režisér si k tomu musím najít vztah. Znovu říkám, že je pro mne hodně důležité, aby to byla jejich práce, nikoliv pouze moje.
Váš přístup znamená, že souběžně s přípravou inscenace musíte budovat i technické dovednosti svých studentů…
Určitě. Nemůžete je přece pověřit úkoly, na něž by nestačili. Jezdíme hodně na přehlídky, dílny, děláme si vlastní soustředění, minimálně jednou za měsíc navštěvujeme profesionální divadlo. V debatách se potom hodně ukazuje, kam kdo směřuje. Pro mě je nejtěžší najít každému takovému uplatnění, aby ho vlastní síly nezradily. Myslím si, že by na střední škole studenti neměli zažít neúspěch způsobený vlastní nedostatečností. V současné době půlka souboru chodí na logopedii. Teď nastoupila generace, která má problémy s řečí. Musí se to dělat hodně citlivě.
Dají se vůbec za čtyři roky vychovat herci, kteří by se mohli stát členy dalších amatérských souborů?
To je hodně individuální. Někomu to stačí, jinému nikoliv. Považuji za důležité hledat pro ně další kontakty. Většina studentů se ve škole s divadlem setká, někteří chtějí pokračovat, z jiných budou diváci. Vždycky je tu řada lidí, pro něž se amatérské divadlo stane celoživotním koníčkem. Ty se právě snažím uplatnit v jiných amatérských souborech. Občas se někdo dostane na takovou úroveň, že kolegové v souboru nestačí. Ti mi potom pomáhají ve výchovné práci.
Setkáváte se spíše s nováčky, nebo s lidmi, kteří měli nějakou předcházející zkušenost?
V drtivé většině jde o nováčky. Pouze jednou přišel na gymnázium jako student můj žák ze ZUŠ. Letos poprvé se stalo, že studenti v dotaznících na otázku, proč se rozhodli studovat právě na našem gymnáziu, uvedli, že je láká chodit na nepovinnou dramatickou výchovu.
Jaké máte na škole podmínky?
Ve třídě si vystěhujeme lavice, posuneme židle a vytvoříme si prostor pro práci. Škola bohužel nemá aulu. Někdy zkoušíme v ZUŠ, tam je malý komorní sál.
Divadelní sál není ani ve městě?
Město svůj sál nemá. Jediný prostor je v hotelu DUO. Ten si však musíte zaplatit, a ještě není v dobrém stavu. Kulturní dům je v majetku továrny, tam také platíte nájem. Nefunguje tedy to, že by městský kulturní dům poskytoval amatérskému divadlu prostory na zkoušky či představení. Naše práce je tím hodně ztížená. Na štěstí hraji ve stochovské Luně, takže premiéry se konají v kulturním domě ve Stochově. Z Nového Strašecí je to tam pouhé čtyři kilometry. Dalším problémem je, že studenti gymnázia dojíždějí z Kladna, Stochova atd., takže když jedeme někam hrát, je to hodně komplikované.
Takže národní přehlídka v Náchodě (Náchodská prima sezóna), která se stane součástí systému divadelních přehlídek, by měla nebo mohla přispět k rozkvětu studentského divadla?
Jsem přesvědčena, že ano. Ověřila jsem to v loňském roce, když jsem po regionální dětské přehlídce udělala neoficiální setkání studentských divadel z blízkého okolí. Debaty byly velmi zajímavé, přitom si je studenti moderovali sami. Moji čtvrťáci si poradili. Měla jsem pocit, že ta práce má smysl, což byl pro mě silný zážitek.
Co nového pro Vás osobně znamená studentské divadlo?
Nutí mě se stále učit. Klade na mě nové a nové úkoly. Studenti jsou nároční, a čím více se naučí, tím jejich náročnost stoupá. To je dobře, neboť to třeba povede i k obrodě středního školství jako takového. A vlastně nejen školství, i společnosti. S tím souvisí mnoho věcí, např. občanský postoj atd. Já jsem hrozný idealista.
Myslím, že máte pravdu. Báj Daniely Fischerové a Vašich studentů názorně dokládá, že přemýšlejí o hodnotách, o současné společnosti. Není jim lhostejné, jaká je. To je dobře. Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská