Texty: EXNAROVÁ, Alena: Honza Merta jubiluje. AS 2002, č. 4.s, 20 - 21,

Honza Merta jubiluje
(aneb alespoň něco z toho, co o něm o něco mladší pamětnice ví)

Honzu Mertu znám víc jak čtvrt století a za tu dobu jsme spolu leccos zažili a prožili – převážně v dobrém, ale i ponorková nemoc se tu a tam dostavila. Ale to patří k věci, pokud spolu lidé intenzívně spolupracují.
Zdědila jsem Honzu po své předchůdkyni – krajské metodičce pro loutky na královéhradecké „kákáesce“ – jako předsedu krajského poradního sboru pro loutky. Už tehdy (to bylo tuším v roce 1977) mi s vážnou tváří řekl, že je na tu funkci starý a že asi bude končit. Pak jsem podobnou větu slyšela ještě mnohokrát a v různých souvislostech, protože Honza naštěstí nejen neskončil, ale postupně se věnoval dalším a dalším aktivitám, k nimž se nechal ukecat. A k nimž přistupoval a přistupuje nesmírně zodpovědně.
Když tak zpětně přemýšlím, ani si neuvědomuji, jak rychle (či pomalu?) jsme se spřátelili. Když jsem se od něj dozvěděla, že je profesí chemik (jako chemik-analytik pracoval v letech 1948-1989), překvapilo mě to. Jsem ovšem přesvědčena, že tuto práci vykonával stejně poctivě, jako se věnoval loutkám, vím, jak moc ho mrzelo, že nástupce, kterého si vychovával před svým odchodem do důchodu, odešel. Pamatuji si, že naším prvním společným „výjezdem“ za souborem byla cesta do Svitav na „Zazděnou slečnu“, kterou tehdy připravovalo Céčko. S Honzou už byli pochopitelně dávno kamarádi, mě si tehdy „oťukávali“, a já byla nervózní. Pak už se cesty množily a společně strávené a prodiskutované chvíle narůstaly. A s tím narůstaly i naše sáhodlouhé telefonické rozhovory, protože Honza si vždycky potřeboval popovídat o tom, jestli jsme některému souboru při rozboru inscenace neublížili, jestli jsme mu dokázali sdělit, oč nám šlo, jestli… a tak dále. Jako metodička jsem s ním spolupracovala vlastně pouze půl roku, ale vzhledem k tomu, že jsem u oboru zůstala, naše spolupráce pokračovala dál stejně intenzivně. Pokračovaly společné poroty, dlouhé telefonáty a časté rozhovory. Při jednom z nich (tuším že na krajské loutkářské přehlídce v České Třebové) pak padl nápad udělat společně inscenaci. Byl Honzův, a dodnes si nejsem jistá, nakolik to myslel vážně, ale chytly jsme ho s Evou Pecháčkovou (tehdy ještě Krskovou) za slovo. Však Honza byl zkušený praktik, i když já jsem ho tak do té doby nezažila. Jen jsem věděla, že v roce 1956 spoluzaložil LS TJ Sokol Malšovice, s nímž se v první polovině 60. let úspěšně představil i na Loutkářské Chrudimi. Stejně tak jsem věděla, že se vždy motal okolo VČLD Drak a že taky tohle divadlo pěkně fotil.
Takže pak začala další sféra intenzivní spolupráce – Eva přivedla muzikanta Jirku Morávka a později ještě Miladu Pojmanovou. Soubor jsme pojmenovali Žížala (abychom navázali na hradecká divadla Drak a Had). Nastala etapa nekonečných diskuzí u nás doma, a pak ještě nekonečnější výroby loutek a dekorací a zkoušení v podkroví u Mertů. Bylo to hezké období a hezká práce – jen jsme nějak dlouho nemohli dospět k cíli: Honza chtěl, aby byl výsledek perfektní. My ostatní už jsme na to přestávali mít nervy a cítili potřebu konečně někde veřejně „vylízt“ (a dostat třeba i „sprďunk“). Konečně se měl kýžený okamžik dostavit – a najednou den před vystoupením provedl Honza razantní změnu vedoucí ke zjednodušení celku. Byli jsme naštvaní, nešťastní a patřičně vynervovaní, ale kupodivu (pro nás) to dobře dopadlo. Nakonec byla inscenace Neposedného domu (scénář Honza na motivy knížky Paula Grovese Pan Cecil Brum a jeho dům) úspěšná i na Loutkářské Chrudimi (1981). Byli jsme s ní i na festivalu v Portugalsku. Popisuji to takhle podrobně, protože je to určitý obrázek Honzova poctivého přístupu k jakékoliv práci. My méně zodpovědní z něj pak někdy můžeme být dokonce i zoufalí. Ale ještě že ho máme!
Ve stejné době, kdy fungovala Žížala, pracoval Honza i s dětským souborem Paravánek při ZŠ Štefcova v Malšovicích (1978-1983), s nímž se dvakrát zúčastnil dětské národní přehlídky v Kaplici (1980 Pohádka o velké řepě, 1981 Šípková Růženka) a později ještě vedl Dětský loutkářský soubor KDPM v Hradci Králové.
Po revoluci se rozvinula další oblast naší vzájemné spolupráce. Byli jsme oba u zrodu Volného sdružení východočeských divadelníků a spolu s dalšími kamarády „lepili“ stanovy a psali nejrůznější žádosti (a něco piv u toho vypili)… V letech 1993-2000 byl pak Honza předsedou sdružení. Ve stejné době jsme působili v redakci časopisu Divadelní Hromada, který vydává sdružení společně se Střediskem pro amatérskou kulturu Impuls. Když tehdy dlouhodobě onemocněla Mirka Císařová, zůstali jsme na to v podstatě sami. Honza psal a sháněl materiály, já upravovala, přepisovala, spojovala, komentovala… A společně jsme úpěli, že všechno není podle našich představ, ale že líp tu Hromadu za těchto podmínek dělat nezvládneme… Tohle se zase pro změnu dělo u nás doma a nejednu lahvičku dobrého moku jsme u toho společně vypili (a Honza pak statečně na kole kličkoval domů do Malšovic…) Když pak šéfredaktorování Hromady „adoptoval“ nejprve Pepík Tejkl a pak Saša Gregar, ulevilo se nám oběma. Při posledním společném veledíle jsme si slíbili, že spolu konečně půjdeme do hospody jen tak, a jen tak popijeme. To bylo tuším v roce 1996.
Neudělali jsme to. Teď už se potkáváme jen sporadicky při některých akcích a vždycky si náš slib připomeneme. Takže to třeba ještě někdy doženeme. V každém případě přeji Honzovi k jeho třičtvrtěstoletému (fuj, to je slovo!) jubileu, kterého se dožívá 9. září, pevné zdraví, hodně elánu, stálou svěžest a stálou chuť na pivo (chodí na něj s naším kamarádem a spoluporotcem Břéťou Lelkem, a ještě nikdy mě, prevíti moji oblíbení, nezavolali!).
Alena Exnarová