Texty: AS 2002, č. 4, s. 28 - 30, Marie Fischerová.

Jak Peter Scherhaufer rozsvěcoval pražskou Lucernu

Rok 1999 znamenal velkou ztrátu pro celé české divadlo. Odnesl s sebou dvě z největších současných českých, a nepochybuji, že i světových režisérských osobností. O půl roku dříve než dobrovolně ukončil svůj život Petr Lébl nad jevištěm „svého“ Divadla Na zábradlí zvítězila v červnu zhoubná choroba i nad dalším velkým režisérem Petrem Scherhauferem. V jednom roce tak přišel divadelní svět o šanci těšit se z jejich nových úžasných představení. Já a mé domovské divadlo Lucerna MB jsme v obou Petrech ztratili jak vzácné přátele, tak ty nejkvalitnější spolupracovníky, který nám amatérský divadelní život dopřál. Peter Scherhaufer byl náš nejčastěji hostující režisér, tvůrce inscenací, které nás reprezentovaly na Hronově a Svitavách i v Portu (Portugalsko), Tolose (Španělsko) a Verlu (SRN). Vytvořil zde 8 režií, ve kterých nás naučil spoustu nového o divadle a herecké práci. /Z. Petrželka: „Byl A.J. “(1980), A. Mitta: „Sviť, sviť má hvězdo“(1981), V. Katajev: „Kvadratura kruhu“ (1983), A. Schnitzler: „Hostinec U Zeleného papouška“(1984), W. Allen: “Zahraj to znovu, Same“(1986), J. Švarc: “Drak“ (1988), K. Steigerwald: “Neapolská choroba“ (1988), J. Genet: “Služky“ (1989)/.
Letos by se Peter Scherhaufer dožil 60 let. Od svých 25 let - ještě v době studia režie na brněnské JAMU - byl režisérem Divadla Husa na provázku. Režíroval hodně přes stovku profesionálních divadelních inscenací nejen Na provázku, ale po celých Čechách, na rodném Slovensku i v zahraničí. Často a rád se věnoval i divadlům amatérským, čehož důkazem je i spolupráce s naším divadlem LUCERNA. Každá z těch osmi Petrových režií byla pro nás úžasným dobrodružstvím. Z několika důvodů jsme si však nikdy nemohli být jisti, zda naše společná práce bude korunována úspěchem a vyvrcholí kýženou premiérou. O Lucerně bylo známo, že je divadlem individualit se svéráznými, dle jejich názoru „jedině správnými“ pohledy na hereckou práci, ze kterých jen neochotně ustupovaly i před věhlasem ověnčenou autoritou, jako byl Scherhaufer. Často docházelo k diskusím, při kterých se Peter chytal za hlavu, sbíral aktovku a naštvaně prchal na „šalinu“. A my za ním vysílali na stanici šumné kolegyně či „rozumné“ kolegy, aby ho přivedli zpět. Až jsme se divili, že se s námi znovu a znovu pouštěl do nových premiér. Pro něho to ale byl – jak se později sám přiznal - mnohokrát ověřený způsob, jak donutit herce k poslušnosti. I když ne vždy to dopadlo podle jeho představ. Jednou nám vyprávěl, že tento pokus provedl při své přednášce či divadelní dílně kdesi v cizině. Ani přes několikeré napomínání neprojevovali nepozorní frekventanti dostatečný zájem o jeho přednášku. Sáhl tedy k osvědčené metodě. Sebral aktovku a odešel na stanici tramvaje. Jelikož byl však k celé akci vázán smlouvou, sedl si a čekal, až pro něho přijdou. Čekal 10 minut, čekal 20 minut, nikdo nepřicházel. Po půlhodině se tedy dotčeně vrátil do učebny, kde sebevědomá „západní“ mládež stále diskutovala, aniž by jeho nepřítomnost vzala vůbec na vědomí. Po této zkušenosti se používání útěku, coby výchovné metody, vzdal. V cizině. S námi byl v této hře vždy vítězem.
Dalším důvodem k obavám o premiéru byl Petrův chronický nedostatek času. Měl tolik povinností v Brně i jinde, jezdil do zahraničí, přednášel, režíroval. Do Prahy přijížděl většinou o víkendech. V týdnu jsme obvykle opakovali sami to, co v sobotu a v neděli narežíroval. Ale největším nepřítelem zdárného dokončení inscenace byla atmosféra, která zde v osmdesátých létech vládla. Amatérské divadlo bylo a priori zdrojem nebezpečných skrytých narážek, dvojsmyslů a politických provokací, zejména ve spojení s režisérem z věčně revoltujícího Provázku. Náš zřizovatel Kulturní dům (KDP) a jeho nadřízený Národní výbor hl. m. Prahy (NVP) měl s námi své zkušenosti! Hned první Petrova „lucerňácká“ premiéra byla skandálem. Nevinná koláž Zdeňka Petrželky (J.A. Pitínský) „Byl A.J. “ ze života a díla klasika Aloise Jiráska se na premiéře ukázala být jednou obrovskou provokací. A před veřejností! Hra byla po první repríze stažena a trvalo celý rok, než se její upravená forma zdála příslušným orgánům dostatečně krotká pro oči a uši publika. Po této zkušenosti jsme dostali přísný zákaz veřejného vystoupení před oficiální schvalovačkou, cudně nazývanou „předpremiéra“. Přesto se s námi Peter pouštěl do dalších a dalších režií, až se zdálo, že měl z hrátek s úřady dokonce jistý plezír.
Na Hronov byla vybrána hra A. Mitty „Sviť, sviť má hvězdo“. Pozvat „našeho Jiráska“ do jeho rodného města bylo pro organizátory i po „úpravách“ scénáře stále nebezpečné. Ale i „Hvězda“ dostala co proto. Když nebylo co vytknout titulu a textu hry, Peter zde byl alespoň hrubě odsouzen za předvedení pouhého plagiátu provázkovské inscenace. Porota zcela přehlédla vlastní přínos herců, kteří pod Schehauferovým vedením předvedli výkony, za něž dostali na dalších přehlídkách vysoká ocenění a Pohár A.P. Čechova ze Svitav.
Další sovětský titul, Katajevova „Kvadratura kruhu“ (1983), byl konečně hrou, která neurážela ani soudruhy kulturní inspektory, ani porotce. Tentokrát Peter nadšeně přistoupil na návrh scénografa Miloně Kališe a přehodil ženské a mužské party 1. poloviny hry. Na rozdíl od Katajeva děj zasadil na dívčí, nikoliv chlapeckou vysokoškolskou kolej. První zkouška proběhla k Petrově úplné spokojenosti, což nebylo u kverulanta jeho typu zcela obvyklé. Ale první vyhrání z kapsy vyhání… Zdálo se nám, že další práce nešla podle jeho představ. Peter, zvyklý na širokou nabídku od svých provázkovských herců, z nás dlouho trpělivě, později však čím dál nervózněji, marně doloval náš vlastní přínos společnému dílu. Nakonec se naštval, dal nám 14 dní na vymýšlení gagů a odjel. Naštvaní a zklamaní jeho jednáním, ale vlastně jím takto donuceni k samostatnosti, jsme skutečně vymysleli několik vtipných situací, které Peter později skutečně přijal a ve hře nechal. Kupodivu jsme to nepovažovali za svůj úspěch, ale za nepevnou ruku režie, která si vypomáhá nápady amatérů. Jeho profesionální klid, dobrotu a shovívavost jsme považovali za nezájem. Až při konfrontaci s diváky jsme pochopili, k čemu nás chtěl dokopat. Nenalévat nás do postav podle jeho – dospělých - představ. Donutil nás myslet a jednat jako mladí lidé, o nichž jsme hráli a jimiž jsme tenkrát opravdu byli.
Po této „bezproblémové“ inscenaci se Peter pustil do dalšího ožehavého textu, kterým byl Schnitzlerův „Hostinec U zeleného papouška“ – společný projekt Lucerny a Anebdivadla. 12. 12. 1984 proběhla schvalovačka, jejíž výsledek nebyl nepodobný „Jiráskovi“. Peter byl povolán k náměstkovi KDP, musel přistoupit na textové i režijní úpravy, které by nevyvolávaly nežádoucí reakce. O týden později došlo ke druhé neveřejné předváděčce, kde se Peter se sebezapřením vyhnul ožehavým místům, aby je do hry po schválení opět vrátil. Zdálo se, že tyto obstrukce ho dokonale otrávily a zapříčinily konec naší spolupráce. Téměř dva roky si pro nás nenašel čas. Ale atmosféra ve společnosti se již uvolňovala a nastal čas svobodnějšího vydechnutí. V září 1986 jsme začali sami zkoušet Woody Allena. Text byl skvělý, chuť na něm pracovat velká, ale chyběla režijní osobnost. Petře, pomoz! A on pomohl. V prosinci téhož roku pak vyvrcholilo premiérou čtvrtroční zkoušení hry „Zahraj to znovu, Same“, která byla nejúspěšnější inscenací Petra Scherhaufera u nás a za niž dostal od KDP závratný honorář – 2000 Kč. Víkend co víkend přijížděl do Malostranské besedy, po oba dny intenzivně zkoušel, vymýšlel gagy, byl ve výborné náladě, neutíkal, do detailů propracovával jednotlivé postavy. „Sam“ byl pro něho bonbónkem a on udělal vše pro to, aby chutnal i divákům. Hra byla schválena bez připomínek, sklidila ohromný úspěch na Hronově a odvezla si jednu z cen za nejlepší inscenaci. Škoda, že Peter nebyl tomuto úspěchu přítomen. Měl právě jeden ze svých chmurných dnů a čímsi rozezlen (tentokrát bez našeho přičinění), odjel před naším festivalovým vystoupením do Brna.
Následující spolupráce na sebe nenechala dlouho čekat. Po úspěchu „Sama“ Peter vcelku bez dlouhého rozmýšlení přijal nabídku režírovat Švarcova „Draka“, ačkoli téma této „pohádky“ o vítězství dobra nad zlem od autora „Odvážné školačky“ se mu zdálo již poněkud vyčpělé. Ale protože dokázal udělat zajímavou inscenaci i z jízdního řádu a ke všemu našel klíč, vznikla skvělá komedie i na toto v podstatě revoluční téma. S dramaturgem Karlem Králem škrtali a upravovali, se scénografem Miloněm Kališem vymysleli scénu – cirkusové šapitó a lidé uvěznění v mobilních zátarasech. Vše podřídil jediné myšlence: zpracovat staronové téma tak, aby si v něm každý našel, co potřebuje. Pro oko, ucho i srdce. A to byl zřejmě také důvod, proč Peter tentokrát vedl charaktery postav přísně podle svých představ a nedával jim takovou volnost, k jaké nás naopak nutil v předchozích hrách.
Ale stejně pilně jako jsme pracovali my, otáčelo se i byrokratické soukolí našeho zřizovatele a připravovalo nám i Petrovi horké chvíle. Abychom mohli začít zkoušet, dali jsme jako obvykle scénář ke schválení. Ten původní byl bez připomínek schválen. Ale „ten potměšilý Scherhaufer zapomněl“ informovat nadřízené o svévolných a neschválených úpravách. Když jsme – 2 měsíce před premiérou! – obdrželi pozvání na přehlídku do Svitav, všechny „kulturní“ soudružky (a dva soudruzi) znervózněli a pojali starost o „ideovou čistotu“ těchto Scherhauferových úprav. Každá/ý z nich dostal úkol změny prostudovat a předat podrobný písemný posudek do rukou ředitelky KDP. Ta dle raportů zaujme vlastní stanovisko, které prokonzultuje s dalšími soudružkami z NVP a osobně se zaručí za hladký průběh premiéry. A nezapomenout se zeptat v DILIA, co říkají tomu, že jak nějaký Scherhaufer a Král zacházejí se sovětským autorem! A DILIA? Prohlásila, že se jedná o zastaralý text, který je nutné aktualizovat a přidělila autorům 4% z tržeb za vytvoření nového scénáře! Přesto se Karel i Peter radovali předčasně. Konaly se ještě dvě předváděčky a premiéra byla povolena až v září. Metternichu, ty břídile! Kdybys měl takové podřízené, to by bylo rušno na cestě do Brixenu!
Tak takové radosti zažíval ubohý Peter za to, že se obětavě vydával do hlavního města, aby za drobný peníz učil Lucernu hrát dobré divadlo! Ale byl to statečný chlapík. Začátkem prosince 1987, toho roku, ve kterém prožil předchozí schvalovací martýrium, se opět odvážně vrhl do nové režie. Tentokrát to byla Steigerwaldova „Neapolská choroba“. Práce šla velmi ztuha. Postavy hry jsou složité, mnohovrstevnaté, a Peter měl pro nás velmi málo času. Celé nastudování s tolika výraznými rolemi vzniklo za pouhých 15 půldenních zkoušek s režisérem. Zkušeným hráčům to stačilo, ti méně zkušení brumlali a brumlali, až jeden z nich přednesl připomínky Petrovi. Ten použil svoji metodu: „Vezmi tašku a běž na šalinu“. Zkušení vynadali kolegům, že podrývají Petrovu autoritu, a klusali pro něho na Malostranské náměstí. A přitom možná stačila hodinka klidné diskuse a rozebrání problému.
Ale možná, že přicházela potichu ale jistě ponorková nemoc, která vyvrcholila při zkoušení Genetových „Služek“ o rok později. Náročný text, složité postavy a pět alternujících ženských. Proti nim jeden Scherhaufer s dramaturgem Králem. Nějak jsme si pořád nerozuměli. Peter nebyl spokojen s naší prací, kterou nakonec s despektem nazval „Večerním Brnem“. Všechny jsme měly dojem, že ze zkoušek sice neodcházel nadšen, ale ani ne nespokojen, a tak nic nesignalizovalo jeho zásadní nesouhlas. Těšily jsme se na premiéru, své postavy jsme tvořily podle svého nejlepšího svědomí a schopností a vzhledem k tomu, že jsme k našemu výkonu ani k vlastnímu výkladu charakterů neslyšely žádné radikální výtky, domnívaly jsme se, že naše společná práce přinášela Petrovi stejné uspokojení, jako nám. Naše připomínky a dotazy, jakoby nabourávaly pevnou režijní koncepci hry, ačkoliv jsme od Petra nikdy neslyšely, že by si je nepřál. Proto jsme jeho tehdejšímu rozpoložení nerozuměly, a upřímně řečeno, nikdy jsme se nedopátraly pravé příčiny. Nemohly jsme přijít na to, čím jsme ho tak „přitlačily ke zdi“, že - jak řekl - byl přinucen změnit svoji koncepci a hrát o jiném problému než měl původně v úmyslu. Říkaly jsme si, že má zřejmě nějaký princip práce s herci, s nímž jsme se pravděpodobně minuly. A jelikož jsme se s každou novou inscenací a při každé konfrontaci Petrovy režie s režií někoho jiného přesvědčovaly, že ví přesně co chce, hledaly jsme chybu u sebe. Potřebovaly jsme, aby nám řekl: „Holky, nekecejte mi do toho, nic jste nepochopily, a tak dělejte, co vám říkám, nebo vezmu tašku a makám na šalinu“. Ačkoliv možná že nám to i říkal, a ne jednou, ale my to z jeho džentlmenského způsobu nepochopily. Také jsme asi měly dojem, že k babským problémům, náladám, vztahům a postojům v inscenaci máme blíž než on, jako chlap. Že věci, které tudíž jemu připadají nedůležité, necharakterotvorné a pro celou věc zanedbatelné, považujeme my - ženy mnohdy za zásadní. Ale nač to teď rozebírat. Čtrnáct dní před premiérou nám pan režisér odjel služebně do Ruska a inscenaci dovedl k premiéře Petr Lébl (scénografie). Petra jsme potkaly až v roce 1990 na Hronově. „Služky“ měly na přehlídce dobrou úroveň, kritiky se vyjadřovaly pozitivně, a Peter se zase usmíval.
K deváté režii, kterou měly být tři aktovky od Krasnogorova, již nedošlo. Přišel listopad 1989 a na amatérské divadlo nebyl ve víru převratných událostí čas. Naše cesty se rozdělily, vzájemné zprávy řídly, až ustaly. Až někdy v druhé polovině 90. let jsme se dozvídali o Petrově nemoci. Zápasil s ní, jeho mohutná postava chřadla a hubla, ale on do posledních sil režíroval.
A na co nikdy nezapomeneme? Na jeho zvláštní humor, fantazii, jeho druhé a třetí a xté plány her, na jeho spokojený, ale jakoby utajovaný úsměv, když se nám něco povedlo, na jeho až dětinsky vypočítavé útěky, na jeho zájem o naše plkání o životě. Jakoby si střádal životní příběhy i drobné zážitky lidí kolem sebe do nějaké mozkové kartotéky, z níž potom ve vhodném okamžiku čerpal materiál pro svoji práci.
Ani jeho energie, která se nám zdála nevyčerpatelná, však nestačila zabránit nešťastnému konci inscenace zvané „Život a dílo Petra Scherhaufera“. Inscenace, ze které se mohli těšit diváci ještě řadu let, a jejíž předčasná a definitivní derniéra se odehrála v červnu roku 1999.
Marie Fischerová