Texty: POUZA, Ludvík: V Kašperských Horách měli ochotníci štěstí na režiséry. Klatovský deník, 8. 1. 2010

Je nepochybně škoda, že zprávy o ochotnickém divadle v Kašperských Horách k nám doléhají jen ze vzdálené minulosti. Zatímco v okolních místech, jako ve Strašíně a Hartmanicích, se dnes divadelní aktivity úspěšně rozvíjejí, v Kašperských Horách se na divadelní probuzení teprve čeká.

Nejstarší známá zpráva o ochotnickém divadle v tomto šumavském městě je už z 19. století. Dochovaný tištěný plakátek z roku 1868 uvádí, že kašperskohorská ochotnická společnost sehraje divadelní frašku o třech jednáních od D. F. Berga s názvem Jeden z našich lidí (Einer von unsere Leut´). Vystupovalo tenkrát celkem 20 osob a výtěžek z představení měl být věnován na dobročinné účely. Zlatou érou kulturního rozvoje v Kašperských Horách byla 30. léta 20. století. O ochotnické divadlo se tehdy významně zasloužil profesor místní německé reálky, všestranně nadaný a bohatě činný Hans Kollibabe. S jeho jménem se spojuje úspěch výpravných zpěvoher „Lang, lang ist´s her“ a „Schwarzwaldmädel“.

Snad největší ohlas sklidila jím napsaná, režírovaná a původní hudbou doplněná divadelní pohádka s hudbou, zpěvy a tanci Kouzlo hradu Kašperku. Vedle dospělých v představení vystupovaly hlavně děti v rolích hradních skřítků, elfů a lesních víl. Taneční čísla, jak uvádí regionální badatelka Maria Frank, měla charakter dětského baletu. Premiéra této výpravné divadelní pohádky se uskutečnila ve dnech 21. a 28. listopadu 1937 v sále místního Spolkového domu (pozdější sokolovny). Překvapuje, že v polovině 30. let se ochotnické divadlo hrálo také v blízké vesničce Opolenec. Pro lidové divadlo tu místní mládež nadchl talentovaný Johann Matschiner z Řetenic, který v Opolenci tenkrát pracoval u svého příbuzného jako čeledín.

Zcela zásadními proměnami prošly Kašperské Hory v letech po druhé světové válce. Společenské i kulturní sebevědomí nových českých obyvatel městečka našlo své vyjádření na předním místě v aktivitách ochotnického divadla, které se tu obdivuhodně rozvíjelo až do počátku 60. let. Po německých předchůdcích novoosídlenci zdědili poměrně velký víceúčelový sál s jevištěm v budově spolkového domu – sokolovny při staré Sušické cestě a také malovanými kulisami doslova napěchovanou „kulisárnu“, která se nacházela jen o několik desítek metrů opodál v objektu bývalé koželužny.

Historií poválečného ochotnického divadla v Kašperských Horách, které paradoxně prožívalo svůj rozkvět právě v 50. letech, se zatím nikdo nezabýval, místní kroniky tyto aktivity zaznamenaly jen okrajově a tak zbývají jen útržkovitá svědectví pamětníků. Podle nich kašperskohorské divadlo mělo štěstí v některých vůdčích osobnostech spolku. Úroveň práce ochotníků zpočátku významně podepřelo režisérské působení všestranného učitele Josefa Bártíka, který vedle své úspěšné práce s mládeží stihl s dospělými ochotníky v roce 1950 úspěšně nastudovat divadelní hru Lepší rodina.