Texty: Plzeň, divadlo JKTyla, opona, Jan Wenig: VÝTVARNÝ POHLED NA BUDOVU PLZEŇSKÉHO DIVADLA

JAN WENIG: VÝTVARNÝ POHLED NA BUDOVU PLZEŇSKÉHO DIVADLA
PEDAGOGIKA – UMĚNÍ II. Vydala Vyšší pedagogická škola v Plzni ve Státním pedagogickém nakladatelství, n.p., Praha.Odpovědný a výkonný redaktor: doc.dr.Bohumil Kasl, s.a., s. 262 – 263.

Nejzávažnější částí vnitřní výzdoby je opona, dílo plzeňského malíře – regionalisty, Augustina Němejce. Soudobý tisk ji označil jako šťastné splynutí ideální alegorie s notou domácí. Její výtvarné pojetí vyplynulo jednak z thematu, které bylo předem dáno: „Plzeň vítá Uměny na prahu nového divadla“, jednak z autorova příslušenství k uměleckému vyznání regionalisty, které sdílel společně s Jožkou Úprkou a Jaroslavem Špillarem. Augustin Němec, rodák z Nepomuku, se nejprve vyučil hodinářem a jako tovaryš procestoval pěšky kus světa; později studoval v Praze a v Mnichově a posléze se usadil v Plzni. V té době se připravovala stavba nové divadelní budovy a městská rada po kratších úvahách, zda zadat oponu pro nové divadlo cestou soutěžní, rozhodla se posléze pro přímé sjednání smlouvy s Augustinem Němejcem, jehož regionální zanícení a umělecké výsledky byly již tehdy známy a oceňovány. Tuto volbu možno značiti za šťastnou a správnou. Němec byl pro tento úkol opravdu dobře připraven, a to jak důkladným realistickým studiem, tak i snahou po dosažení vyšších uměleckých ideálů i působením vlivu vlasteneckého ruchu okolo generace Národního divadla. Smlouvou se Němec zavázal dokončit práci do r.1902 a dozírat na osazení opony. Smlouva mu naopak zaručovala vyplácení honoráře v měsíčních splátkách. Pro plzeňskou oponu vytvořil její podstatnou část – ústřední motiv, zatím co ornamentální orámování figurálního výjevu provedl autor ornamentální výzdoby interiéru divadla, K. V. Mašek. Augustin Nemejc přikročil k práci na oponě vskutku zodpovědně a důkladně. Po provedení kresebného náčrtu následovala doba pilného studia, které jednak probíhalo v Plzni, pokud se týkalo postav plzeňských typů, jako byla ku příkladu babička Vrbová z Doudlevec, jednak v Praze, když pro studium alegorických figur nebylo v Plzni modelů. Rovněž pro vlastní malbu opony se v Plzni nenašla vhodná místnost, vyhovující svými rozměry. Proto Němejc přerušil na čas pobyt v Plzni a přestěhoval se do Prahy, kde mu Národní divadlo bezplatně propůjčilo svou malírnu. V ní namaloval Němejc plzeňskou oponu, zatím co práce studijní prováděl v pronajatém ateliéru ve Všehrdově ulici. Při práci používal modelů z Akademie, kostýmní materiál si vypůjčoval z garderoby Národního divadla. Práce na oponě trvala tři roky a zahrnuje kromě vlastní malby úctyhodnou řadu kresebných, pastelových a olejových studií jak figurálních, tak i krajinářských a architektonických. Opona plzeňského divadla je Němejcovým stěžejním dílem. Komposice dvaceti devíti figur v krajině s architektonickým detailem vyniká technickou dokonalostí, delikátní barevností a svěžím přednesem, je to malba zároveň lidově prostá, ušlechtilá i dramatická. Střed kompozice tvoří skupina alegorie české hudby: ověnčená Musa s harfou, u ní na truhle s rekvizitami sedící Plzeňka a nahé děcko, lidová píseň. Skupina je doplněna košem s květinami a navazuje kompozičně na další skupinu, symbolizující Plzeň a plzeňský lid. Na stupních budovy se sloupy, poněkud v pozadí, stojí děvče v půlaktu s náručí otevřenou k přivítání – Plzeň a po jejím boku Plzeňané, staří i mladí, ve svátečním kroji, v klidných postojích hledí vstříc přicházejícímu průvodu Uměn, nad nímž se v oblacích vznášejí andělíčkové. V čele Uměn, nad nímž se v oblacích vznášejí andělíčkové. V čele Uměn kráčí Tragedie, žena důstojného postoje, ověnčena vavřínem, s heroickým mečem v ruce. Druhou rukou vede za sebou Komedii, muže v půlaktu, dionýsovského typu. Za nimi se faunovsky usmívá Satira, chlapec s lukem, pak následují Lyrické drama a Zpěvohra, líbezné dívky v blankytném rouchu, v doprovodu zpívajících družiček. Průvod uzavírá Komická opera, symbolizovaná postavou plzeňského dudáka Kaňáka, kterého obklopují křepčící Musy. Tato pravá skupina svou dynamičností kontrastuje s klidnou pohodou skupiny levé. Pozadí levé skupiny tvoří architektura, sahající až do horního okraje obrazu, vyvážená na pravé straně skupinou andělíčků a stromem. Obě skupiny kompozičně spojuje motiv Radaně v zadním plánu, ve funkci krajinářského symbolu krajové příslušnosti. Je zároveň oslavou plzeňského kraje a jeho lidu.