Texty: Poniklá, čl. o oponě v Místní kultuře 2009, Ludmila Kučerová

PONIKLÁ: Pod jednotícím názvem Malovamé opony jsme vám zatím představili ty, které se dochovaly po předcích, přičemž některé z nich jsou vyhlášeny za kulturní památku, nebo na toto označení aspirují. S oponou obce Poniklá je to jinak. Ne, že by zde v minulosti neexistovala, dokonce jich bylo víc, ale ani jedna neměla to štěstí, aby přežila do dnešních dnů.
A protože divadlo bez opony je jako národ bez historie, rozhodl se místní ochotnický spolek pořídit si novou. Navázal spolupráci s Marianou Paldusovou z Jilemnice, která se "zakázky" před časem ochotně ujala a dnes je návrh opony hotov. Zatím má rozměr pouze formátu A1, ale je jen otázkou času, kdy nabyde potřebných rozměrů a ujme se své hlavní úlohy, tedy laskavého ukrytí posledního hektického hemžení na jevišti před očekávaným začátkem představení a pozvání do světa, kde vládne mocná Thálie. Navíc potěší oko nedočkavého diváka.
Na oficiálních stránkách sokolského ochotnického divadelního spolku J. J. Kolár Poniklá: http://kolar.ponikla.cz/ najdete článek osvíceného jednatele, pokladníka Matice Tuláčkovy, ale i webmaestra těchto stránek, Tomáše Hájka.
Píše se v něm: Malovaná opona, toť rodinné stříbro hrdých divadelních spolků, nejcennější klenot jejich papírového a plátěného světa, objekt nejvyšší pýchy a péče, po duši hladící skvost! Toho si byli velmi dobře vědomi i naši ponikelští divadelní předchůdci, kteří si v minulých letech pořídili pravděpodobně čtyři různé opony! Nedochovala se však, žel, ani jediná z nich (poslední lehla popelem při požáru sálu U Holubců roku 1952). Od té doby u nás tedy žádný luzný výjev nepotěší diváka netrpělivě čekajícího na třetí zvonění… Proto byla před třemi lety vyhlášena soutěž o nejlepší návrh nové malované ponikelské opony. Na oslavách 145 let od založení našeho spolku jsme široké veřejnosti představili vítězný návrh s námětem Tuláček bojující.. Celý text o vzniku opony včetně skic najdete zde.
P.S.
Protože zatím je opona rozměru A1, zajímala jsem se, co všechno se musí ještě stát a kolik to bude stát, než vznikne regulérní jevištní opona. Otázku jsem položila kolegovi Jiřímu Valentovi, který mapuje historii amatérského divadla a v poslední době se věnuje malovaným oponám, kvůli kterým cestuje a pátrá po vlastech českých a mimo jiné nám dodává informace a podklady pro články.
Jednoznačnou odpověď jsem nedostala, ale o reakci páně Valenty se s vámi podělím:
Minulý týden jsem byl v Poniklé. Nevěřila bys, co jsem tam zažil. Celé odpoledne mě vozil nadšenec jménem Tomáš Hájek (mimochodem už taky člen výboru o.s. Muzeum v Miletíně) od jednoho místa k druhému, kde se hrávalo divadlo. Všechno to má prostudováno, doloženo. A na té cestě jsme dorazili k rozestavěnému domu ve stráni – jak se na Krkonoše sluší – a vstoupili jsme do trámovím zdobenému sálečku, ve kterém Soňa Ficherová (mimochodem taky už členka o.s. Muzeum) prohlásila – tady bude bio. Vyšli jsme do patra, tam zárodky podia a v minihledišti už připravené sedačky – a tady bude malé divadlo. „Kluci ze souboru chodí pomáhat se stavbou, jen kdyby mi dali půjčku, abych to mohla dostavět. Sakramentská krize!" povzdychla si. Kdybych neviděl, neuvěřil bych.
A když tady bude malé divadlo, kde bude velké, ptal jsem se. Tomášovi zazářily oči a fantazíroval, že hned vedle školy naproti kostela v té stráňce, to je místo pro divadlo jako vyšité.
No a takhle je to také s tou oponou. Malé divadlo ještě dostavěno není a návrh opony s místním „vlasteneckým“ tématem už je na světě.
A to kdybys slyšela, jak ten Tomáš večer při svíčkách vypravoval návštěvníkům letní divadelní besedy - mezi nimiž bylo asi deset zapálených dam, které se přijely do Poniklé učit paličkovat - jak to bylo s tím Tuláčkem bojujícím, který je na oponě vymalován. Jak se chtěl sám postavit s flintou Prušákům v šestašedesátým roce a jak mu v tom zabránili sousedi, jen aby jim Poniklou ti vojáci moc nepobourali. No a na té oponě si konečně Tuláček po sto padesáti letech vystřelil. Mám to za důstojné, humorné pokračování tradice českých malovaných opon. Nediv se, že jsem se vrátil z té cesty zrekreován (i když z kopečků udýchán).
A v Praze mě čekala prosba paní Věry Kohoutové, která žije v kanadském Torontu. Miluje divadlo, pracuje v komunitních novinách Novy domov a po návštěvě v miletínském Muzeu českého amatérského divadla se tak nadchla pro opony, že s nimi chce seznamovat krajany.

Ludmila Kučerová