Texty: Napajedla, Sto let loutkářů v Napajedlích

Zjistit, jak to všechno začalo, nebylo vůbec jednoduché. Ještě v roce 1980 jsme si mysleli, že loutkový soubor byl založen 11. října 1926, jak uváděl nejstarší dochovaný písemný záznam. O historii souboru nebyla vedena žádná kronika. I to jsme se rozhodli v roce 1980 napravit. Byl zvolen kronikář a úkolem všech ostatních členů bylo pátrat
v historii o počátcích loutkového divadla v Napajedlích.
Z rozhovorů s pamětníky postupně vycházelo najevo, že soubor byl činný už před první světovou válkou. Nejstarší informace jsme získali od paní Marie Žurmanové, nar. 1900. Vyprávěla o loutkových představeních pravidelně hraných v areálu hostince „U slunce“ v letech 1907 – 1908. I přes další pátrání v archivech v Praze, Brně, Olomouci a Klečůvce se nám nepodařilo najít starší písemný záznam než z roku 1916.
Demokraticky jsme se rozhodli stanovit počátek loutkového divadla na rok 1908, i když na toto tvrzení nebyl písemný doklad. Tak se stalo, že oslavy 75. a 80. výročí vzniku loutkářství v Napajedlích se konaly podle letopočtu 1908.
Změnu přinesl až rok 1989, kdy jsme ve staré brožuře, vydané k otevření sokolovny 8. října 1911 našli zápis tohoto znění: „Na valné hromadě 2. února 1904, konané za přítomnosti 24 členů, zvoleni bratři: předsedou J. Krejčiřík, náměstkem J. Uhlíř, pokladníkem J. Zourek, do výboru Š. Baďura, P. Holec, J. Křen, B. Vlček, jedn. a E. Balcárek. Výbor konal 12 schůzí.
Družstvo jednalo s p. vrch. J. Sedláčkem o stavbě tělocvičny a plánech. Pořádána velká slavnost při otevření radnice dne 14. a 15. září a v lednu zábava taneční. Zakoupeno loutkové divadlo.
Na valné hromadě 15. ledna 1905 pořádané za přítomnosti 13 členů zvoleni bratři: předsedou J. Křen, náměstkem J. Uhlíř, pokladníkem F. Úředníček, do výboru J. Krejčiřík, K. Kleveta, E. Balcárek, B. Forst, Ant. Svoboda, jedn. a J. Tabara. Výbor konal 11 schůzí.
Neblahé poměry jednoty měly vliv i na družstvo, ale ne tak značný jako tam. Dne 9. dubna pořádán přátelský večírek, ve svatodušní pondělí výlet na Makovou, projektovaná národní slavnost se nekonala, protože o to žádal místní odbor Ú. M. Š. 1. října pořádáno svatováclavské posvícení, loutkové divadlo hrálo 12 her. Opony malovali Jar. Foltýn a A. Cejnar, kulisy J. Křen, loutky ošatil J. Urban, nové loutky vyřezal F. Šiška, jiný inventář opatřil Rudolf Šupák.“
Tímto písemným dokladem se datum našeho vzniku přesunulo na rok 1905 a také oslavy 85, 90 a 95 let trvání loutkového divadla se již odvíjely od tohoto roku.
V roce 1911 se soubor přestěhoval do nové budovy sokolovny. V roce 1913 bylo loutkové divadlo na krátký čas propůjčeno soukromé společnosti Jeřábkova, která odehrála šest her.
První světová válka ochromila činnost napajedelského sokola, jehož jedinými příjmy byly v té době výtěžky loutkového divadla. V roce 1916 bylo úsilím bratra Rudolfa Navrátila loutkové divadlo přestavěno, namalován nový portál, opona i ostatní dekorace. Paní Navrátilová zase doplnila garderobu loutek. Začalo se hrát pravidelně každou neděli.
Díky péči a nadšení Rudolfa Navrátila loutková scéna od roku 1916 dobře fungovala. Ve staré sokolské kronice se uvádí, že příjmy z loutkových představení byly ke konci první světové války jedinými finančními prostředky, které pomáhaly splácet hypotéku na stavbu sokolovny.
V roce 1921 byl ustaven vlastní loutkářský odbor při TJ Sokol Napajedla. Další rok přešli loutkáři pod záštitu vzdělávacího spolku.
V následujících letech měli naši předchůdci podobné personální a finanční starosti jako dnes. Z ročenky Sokola, která je uložena v archivu Klečůvka, jsme vypsali:
1928 - činnost loutkového odboru byla léta minulá, jelikož byla bržděna tanečními hodinami a filmovými představeními. Sehráno celkem 5 kusů. Vyzývají se dobrovolníci, aby pomohli hrát divadlo. Pokladna se vyprázdnila koupí šesti nových loutek (336 Kč).
1929 - 7 představení, slabý ansámbl (nedostává se princezen a princů)
1930 - 8 her se uskutečnilo, rozmnožení garderoby
1931 - nedostatek hráčů
1932 - pouze dvě hry – Pražský kat a Mikuláš
Někdy v těchto letech začíná v souboru pracovat Jaroslav Rosenzweig (nar. 1903), který postupně prošel všemi činnostmi loutkářské práce. Později se stal principálem a nakonec režisérem, který na dlouhá léta významně ovlivnil činnost souboru. Získal řadu významných ocenění, z nichž nejvíce ceněným je odznak Matěje Kopeckého. Soubor opustil až v roce 1974 ze zdravotních důvodů.
V letech 1932 – 1938 vykazoval soubor bohatou činnost. Z dochovaných záznamů jsme zjistili, že byly
odehrány 84 hry.
V roce 1934 však měl soubor problémy se zkoušením, protože jeho prostory využívali žáci tehdejší napajedelské školy, která již svou kapacitou nestačila počtu žáků. Vyučování zde probíhalo až do roku 1938, kdy bylo přemístěno zpět do školy. Soubor začal zkoušet opět naplno, až do smutného 12. března 1939, kdy veškerý majetek Sokola přešel do správy německých okupantů. Soubor byl nucen přerušit svou činnost na dlouhou dobu šesti let.
Paní Marie Žurmanová o tomto smutném 1939 – 1946 období napsala v jednatelské zprávě:
„Začínali jsme zimní sezónu 1939 – 1940 s přesvědčením, že alespoň v loutkách ukážeme naší drobotině něco pěkného českého v době, kdy vše české bylo tak zakřiknuto. Jak těšili jsme se, že Kašpárek rozesměje naši drobotinu. Zlovolná německá sběř přerušila naše plány. Dlouho naše loutky odpočívaly stísněné a zakřiknuté německou soldateskou v našem malém Blaníku. Jak zkroušení jsme chodili kolem našeho svatostánku s přáním, aby oživly naše loutky v čele s Kašpárkem, který by našemu malému vděčnému publiku připravil mnoho radostných chvil. Nejen malým, ale i velkým, hlavně bratru principálovi s jeho družinou, že zase uplatní své umělecké vlohy.
Konečně jsme se po šesti letech dočkali!
Kašpárek znovu řádí, publikum je spokojeno, což je vidno z prvého slavnostního představení, kdy byla návštěva tak velká, že jsme hru za jeden půlden hráli dvakrát. O skvělém výsledku vás přesvědčí pokladní výkaz toho dne a bratr principál, který si na to musel vyhrnout rukávy a roztáčet personál.
Mnoho zdaru a spokojenosti malému i dospělému publiku do příští sezóny v našem osvobozeném loutkovém odboru přeje
Marie Žurmanová, jednatelka, a Karel Mikšík, předseda.“
Po nucené přestávce v letech 1939 – 1945 se soubor dal s chutí do práce a dařilo se mu. V roce 1947 se členové souboru podle vzoru loutkové scény¨v Olomouci pustili do přestavby napajedelské scény a ještě zvládli odehrát 12 představení.
V roce 1948 však vznikl nový loutkový soubor při n. p. Fatra, který způsobil personální problémy stávajícímu souboru na sokolovně. Přesto původní soubor přes veškeré potíže funguje až do roku 1952, i když jeho činnost není již tak bohatá (asi 4 – 7 představení ročně). V tomto roce však část členů v čele s režisérem Rozenzweigem odchází do loutkového
souboru Fatra. Původní soubor stagnuje, ale nezaniká. Nakonec dochází k dohodě a oba soubory se v roce 1956 spojí jak personálně tak materiálově. Tento počin prospěje loutkovému divadlu i divákům. Již v roce 1957 je odehráno sedm různých loutkových her. Navíc dochází k rekonstrukci druhého vodícího mostu a je změněn i typ loutek – z vedení na drátech na závěsy na nitích. Do souboru také začínají přicházet noví zájemci o loutkoherectví. Z důvodů jejich zaškolení je sice hráno méně her než v předešlých letech, ale soubor nemá v dalším období personální problémy.
V roce 1959 se loutkáři zúčastnili 6. krajského festivalu loutek ve Vsetíně. Sehráli novou pohádku „O slunci“ a měli úspěch. Na domácí scéně odehráli deset pohádek, z nichž každá měla několik repríz.
Význam pro město mělo sloučení závodních klubů Slavia a Fatra, ke kterému došlo také v roce 1959. Již následující rok dostali loutkáři od sloučených klubů „dárek“.
Rok 1960 se proto stal významným nejen pro loutkáře, ale i pro další kulturní dění v Napajedlích. Loutkový soubor opouští své dlouholeté působení na sokolovně a stěhuje se do nové budovy loutkového divadla v zámeckém parku. Díky tomuto zázemí může soubor plně rozvíjet svou činnost a vytrvat až do současnosti
V nové budově loutkového sálu v zámeckém parku se všichni členové pustili s chutí do další práce. První akcí, která se zde konala, byl 7. krajský mfestival loutkových souborů. Domácí soubor se na festivalu představil s novou hrou – Kaimovo dobrodružství od Vojtěcha Cinybulka. Kaima měl ještě toho roku čtyři reprízy a je jednou z her, která se hraje ještě dnes.
Pro zajímavost uvádíme dochovaný záznam o obsazení této hry v roce 1960, který současně vypovídá o tehdejším složení souboru: režie a vedení souboru: J. Rosenzweig; světla: S. Brettšnajdr; zvuk: A. Harník; inspicie: M. Kraml; scéna: M. Grossman.
Osoby: mluví/vodí: Kaima, černošský chlapec: J. Buroň / O. Mikšík; Šekele; jeho maminka: M. Kramlová / M. Kurtinov; Dugumbi, hrnčíř: M. Hodný / J. Bureš; Bamankvata, kouzelník: B. Sobecký / J. Odstrčilík; Kabako, stařec: O. Žurman / F. Mičák; Nˇgolo, lovec: K. Košut / F. Janota; Udu, papoušek: M. Hodný / S. Kurtin; Levhart: B. Solecký / J. Odstrčilík; 1. lovec: O Žurman / A. Janota; 2. lovec: M. Kraml / M. Krepler; 1. opice: - / J. Bureš; 2. opice: - / F. Janota
V letech 1962 až 1970 soubor dobře fungoval a zvládl uvést ročně v průměru 4 – 5 her a každá měla několik repríz. V roce 1971 to byly již jen tři tituly, v roce 1972 pouze jeden a v roce 1973 dva tituly. Začíná se projevovat vliv televize na vkus a náročnost diváka a soubor na základě toho mění v roce 1974 koncepci zkoušek a styl nácviku her. Upouští od přímého mluvení postav a přechází na magnetofonový záznam (tzv. playback). To má za následek zvýšení průměrného počtu zkoušek na premiérové představení ze čtyř na 10 – 15. Z toho důvodu soubor zvládne nacvičit maximálně dva tituly za jednu sezónu.
Změnil se styl nácviku koušek, proto jsou od oku 1974 ročně odehrány maximálně dva nové tituly 1974 – 1 titul, 1975 – 1, 1976 – 3, 1977 – 2, 1978 – 1, 1979 – 1, 1980 – 2, 1981 – 1 a 1982 také pouze jeden).
Nové pojetí nácviku her kladlo velký důraz na přípravu a často nestačilo ani dvacet zkoušek. Příkladem tehdejší tvořivé práce souboru je hra Jaroslava Kmenta „Čertimlýn“, na kterou byly v roce 1974 zakoupeny nové marionety od tehdejší výrobny loutek v Únanově. Čertimlýn měl premiéru až v roce 1976. Přesto se projevil nedostatek zkušeností s novými loutkami a také režijní pojetí nebylo nejšťastnější, proto hra nezaznamenala velký úspěch u diváků. V roce 1980 ji loutkáři znovu uvedli, tentokrát již poučeni z chyb, a tato verze se v menších obměnách hraje dodnes.
Pro další vývoj loutkového divadla byl významný počin mladých členů souboru (Pavla Hány a Josefa Barcůcha), kteří v roce 1979 založili tzv. „putovní divadlo“. Velkým problémem našeho stálého divadla bylo a je to, že není možné hrát jinde, než v domácích podmínkách. Pro realizaci her je potřebné zázemí, zejména vodičské mosty určité výšky.¨Soubor tedy může hostovat jen v divadlech podobného typu. V té době bylo podobné loutkové divadélko např. v Otrokovicích na
Baťově, kde také napajedelský soubor nejčastěji hostoval. Toto divadélko však podlehlo záplavám v roce 1997.
Putovní divadélko zahájilo svou cestu 17. 5. 1980 představením „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“. S touto hrou objeli mladí loutkáři široké okolí a byli také vysláni na zájezd do Topolčan s výjezdem do Maďarska.
Jejich výborný nápad jsme ocenili i my - jejich pokračovatelé. V roce 1997 jsme se ze stejného důvodu rozhodli „putovní scénu“ obnovit. Ještě v tom roce se konala obnovená premiéra hry „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“. Pro velký zájem jsme pokračovali v roce 2000 hrou „Sněhurka“. S oběma hrami jsme navštívili mateřské školy v blízkém, ale i vzdálenějším
okolí. Nejdále, kde se nám podařilo putovní scénu vyvést byla loutková přehlídka v Jaroměři v roce 2001. Putovní scéna je tedy stále živá a připravená rozšiřovat svůj repertoár.
Rok 1980 byl významný nejen premiérou putovní scény, ale i návštěvou loutkového divadla Spejbla a Hurvínka v Praze, kde se tehdejší členové napajedelského souboru osobně¨setkali s národním umělcem Milošem Kirschnerem.
V roce 1981 vznikla zajímavá pohádka „Kaimovo dobrodružství“, o příhodách černošského chlapce, se kterou jsme se zúčastnili i loutkové přehlídky v Brumově.
25. dubna 1982 se konala velmi úspěšná premiéra hry Josefa Kainara „Zlatovláska“. Tuto pohádku jsme připravili ve spolupráci s profesionálním divadlem Radost v Brně, které pro nás zhotovilo nahrávku textu včetně hudby. Kainarovy verše byly profesionálně hlasově podány a hlavně díky dobrému „playbacku“ je tato hra stále v našem repertoáru.
Více her jsme v roce 1982 nacvičit nestačili, protože se blížil rok 1983 a s ním i oslavy 75 let vzniku souboru, a nás čekala spousta práce s přípravou. V té době jsme ještě netušili, že soubor byl založen již v roce 1905 a měli bychom slavit 78. narozeniny.
Ve dnech 13. – 15. května 1983 proběhly oslavy 5 let vzniku souboru, na kterých vystoupil i profesionální soubor „Radost“ z Brna, se kterým náš soubor spolupracoval při přípravě hry Zlatovláska.
Dalšimi hosty byl tehdejší GUL ze Zlína a maňáskový soubor z Brumova. Samozřejmě nemohl chybět ani náš nejčastější host „Říše loutek“ Kroměříž.
Náš soubor vystoupil s premiérou hry „Adámek mezi broučky.“ Hra je dílem našeho současného režiséra pana Antonína Harníka. Čas jí neubral na kouzlu a tak ji rádi hrajeme dodnes.
Oslavy jsme zakončili přátelským posezením ve sklípku na Radovanech, kde se o příjemnou pohodu postarala cimbálová muzika Radovan. Velký úspěch sklidilo společné vystoupení dvou „cimbálových muzik“, kdy každý z muzikantů živé kapely měl svého dřevěného dvojníka, který ho úspěšně napodoboval.
Vystoupení dřevěné a živé cimbálovou jsme úspěšně zopakovali v říjnu při oslavách 30 let slováckého souboru Radovan.
Rok plný oslav jsme zakončili v prosinci obnovenou premiérou pohádky „Čertimlýn“.
V únoru 1984 jsme se s touto pohádkou zúčastnili okresní loutkové přehlídky v Otrokovicích, kde jsme byli vybráni na krajský festival lout. souborů ve Vyškově. Protože se ukázalo, že Vyškov nemá marionetovou scénu, nemohli jsme se jí zúčastnit. To nás utvrdilo v tom, že naše snaha na pojízdné scéně má svůj smysl.
V březnu jsme se podíleli na výstavě loutek ve Zlínském muzeu a také jsme byli na školení v Trnavě, kde jsme si rozšířili naše znalosti v ovládání marionet.
Na podzim jsme se vrátili k úspěšné veršované pohádce Josefa Kainara „Zlatovláska“, se kterou jsme vstoupili do roku 1985.
Hned 19. ledna jsme ji zahráli na okresní přehlídce v Brumově. Zlatovláska měla ještě 7 repríz, poslední 1. května 1985.
Léto a podzim tohoto roku patřilo zamilovaným a my vyprovodili do manželství hned šest svých členů. Brzy se ukázalo, že to bude mít vliv i na činnost souboru, protože nejen z důvodu mateřské náš soubor postupně v průběhu roku 1986 opustilo 6 členů.
Bylo třeba najít náhradu a hlavně se snažit pokračovat v činnosti. V tom nám pomohlo školení, které probíhalo v lednu – červenci 1986. Naši členové Ant. Harník, Vl. Šopík a Katka Šarkozi z něho přivezli zpracovanou pohádku br. Grimů „Perníková chaloupka“. A protože se po odchodu Pavla Hány a Josefa Barcůcha pojízdná scéna odmlčela, nahradilo
ji veselé představení o zlé ježibabě. Perníková chaloupka se hrála převážně na vánočních besídkách.
Na domácí scéně jsme začali připravovat představení starší pohádky „O slunci“. Nejvíce práce nám dalo zpracování nové nahrávky, kterou jsme zvládli i díky pomoci členů ochotnického divadelního souboru Zd. Štěpánka.
V roce 1987 byl stále nedostatek nových členů. Odehrajeme 5 představení pohádky „O slunci“ a na podzim se vracíme ke známé pohádce „Čertimlýn“. Protože naše umělecká činnost trochu pokulhávala, naši technici se rozhodli vyměnit u všech reflektorů přívodové kabely. Mnoho hodin nad zkoušecí plán této práci věnoval pan Stanislav Brettšnajdr za pomoci Vladimíra Šopíka a bývalého člena souboru pana Pavla Hány.
Pomalu se blížil rok 1988 a my se museli zamyslet nad přípravou dalších narozenin našeho souboru.
Blížící se oslavy (tehdy jsme si mysleli, že je nám osmdesát let, ale ve skutečnosti nám bylo o pět let více), dokázaly všechny vyburcovat. Zejména mužská část souboru ve složení Jan Krátký, Antonín Harník, Vladimír Šopík, Ladislav Caudr, Stanislav Brettšnajdr a Ondřej Rudínský ,někteří z nich dokonce odložili svůj plánovaný odchod ze souboru, připravila po technické stránce vše potřebné k nácviku nové pohádky Jana Karafiáta „Broučči“, ke které jsme díky podpoře města získali krásné nové loutky. Díky velkému pracovnímu úsilí a promyšlené režii Antonína Harníka se podařilo připravit pěkné představení, které dodnes sklízí velký potlesk diváků. K diváckému úspěchu oslav přispěla i účast okolních souborů ze Zlína, Otrokovic a Kroměříže. Nechyběl ani přátelský večírek, na kterém všechny rozesmála stará komedie „Pláštěnka aneb bryčka na prodej“ , dárek od kroměřížského souboru.
Zdařilé představení „Broučků“ jsme na repertoáru udrželi po celý další rok 1989. Divadelní sezónu jsme však byli nuceni uzavřít již v květnu, kdy ze souboru odešlo 7 členů. V žalostně malém počtu 8 osob jsme se sešli v září. Z důvodu nedostatku členů, ale i událostí 17. listopadu 1989, jsme nenacvičili další představení. Tak byl tento rok věnován úpravě loutek, zákulisí, úklidu a také náboru nových loutkářů. V září 1990 jsme přesvědčili pár bývalých členů k návratu, k nim přibyli i dva noví, a proto jsme znovu začali s nácvikem pohádky. Zvolili jsme již zvládnutou hru „Čertimlýn“, která odpovídala našim možnostem.
V roce 1991 se z mateřské dovolené vrátily další dvě členky, a proto jsme zvládli nacvičit hned dvě pohádky - Kainarovu Zlatovlásku a Pilulky čaroděje Dobroděje.
Starší pohádku „Kaimovo dobrodružství“ jsme zařadili do repertoáru začátkem roku 1992. Pokud vlastníte Napajedelské noviny z června 2005 s pátým dílem tohoto seriálu, můžete porovnat v jakém obsazení se tato pohádka hrála v roce 1960 a o 32 let později.
Pozorní čtenáři si jistě všimli jména pana Jaroslava Bureše, který je uveden v obsazení pohádky v roce 1960 i v roce 1992. Jde o stejnou osobu, která se po dlouhé odmlce vrátila ke své lásce z mládí – loutkovému divadlu. Díky jeho velkému odhodlání a chuti do práce mohou diváci ve vánočním čase navštívit pohádku „Psaníčko pro sv. Mikuláše.“ V prosinci roku 1992 jsme ji uvedli poprvé po mnoha letech.
Další rok byl také ve znamení obnovy starých, zapomenutých pohádek. Po „Ostrovu splněných přání „ se začala připravovat nahrávka ke hře „Začarovaný Kašpárek“.
Protože režisér Antonín Harník byl mezi těmi, kdo ze souboru odešli, hlavní břímě přípravy a režii převzal pan Ladislav Nikl s vydatnou pomocí pana Jaroslava Bureše. Ti také ovlivnili repertoár v roce 1994, kdy jsme odehráli pohádku „O slunci“. Pod jejich vedením jsme začali připravovat oslavy 90. let vzniku souboru. Protože se v našem archívu našel starý zvukový záznam pohádky „O zlaté rybce“, rozhodli jsme se secvičit tuto pohádku jako poctu předešlé generaci loutkářů.
Oslavy 90 let proběhly ve dnech 12. – 13. května 1995 za účasti souborů z Otrokovic, Vsetína a Kroměříže.
3. prosince 1995 měly děti opět možnost shlédnout pohádku „Psaníčko pro sv. Mikuláše“, ve které si s námi naposledy zahrál pan Jaroslav Bureš, který se z rodinných důvodů musel začátkem roku 1996 odstěhovat do Čech.
I proto jsme se v roce 1996 vrátili k modernějšímu pojetí pohádky „Adámek mezi broučky“, kterou si i díky půvabným loutkám děti velmi oblíbily. V prosinci mohly děti již tradičně shlédnout „Psaníčko pro sv. Mikuláše“.
Rok 1997 jsme zahájili několika představeními Adámka pro školy a školky z okolí Napajedel.
V dubnu jsme hostovali v lout. Divadle v Otrokovicích s pohádkou „Čertimlýn.“ Tehdy jsme ještě netušili, že je to naposled. Otrokovická dřevěná budova loutkového divadélka se totiž nacházela na Baťově a stala se obětí velkých červencových záplav.
Pohádku Čertimlýn jsme v roce 1997 hráli ještě několikrát. V našem divadle bylo u této hry poprvé použito nového způsobu osvětlení. Starý způsob již nevyhovoval bezpečnostním normám a jeho ovládací panel zabíral mnoho místa. Změna systému osvětlení však znamenala množství práce pro mužskou část souboru. Nejvíce hodin na jeho zprovoznění odpracoval pan Tomáš Harník.
Své uplatnění si našla i ženská část souboru, která začala pracovat na obnově tzv. pojízdné scény, jejíž první představení „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“, se konalo v červnu 1998. Na stálé scéně jsme uvedli pohádku „Kaimovo dobrodružství“ a na závěr roku opět nechybělo „Psaníčko pro sv. Mikuláše“, jež bylo naposledy uvedeno se starou nahrávkou.
První akcí v novém roce 1999 tedy byla, po mnoha čtených zkouškách, nová nahrávka k pohádce „Psaníčko pro sv. Mikuláše“, která dostala svou konečnou podobu 28. března 1999.
Poté se soubor vrátil ke hře „Pilulky čaroděje Dobroděje“, kterou hrál až do začátku divadelních prázdnin. Tyto prázdniny však neplatily pro členy pojízdné scény, o jejichž vystoupení byl pořád velký zájem v širokém okolí. Bylo také třeba začít připravovat další oslavy, tentokrát již 95. let vzniku…
V září 1999 jsme se sešli v dostatečném počtu a ihned jsme začali s přípravou oslav 95. let loutkářství v Napajedlích. Dlouho jsme se rozhodovali, co divákům předvedeme. Protože se nám nepodařilo sehnat finance na nové loutky, (naposledy byly zakoupeny v roce 1980), rozhodli jsme se pro úspěšnou pohádku Karafiátových Broučků, která od oslav v roce 1988 odpočívala v našem archívu. I když jsme od října začali se čtenými zkouškami, protože pohádka „Broučci“ je mluvena živě, neošidili jsme naše diváky o oblíbenou mikulášskou nadílku s pohádkou „Psaníčko pro sv. Mikuláše“.
Již v listopadu jsme připravili malou výstavu loutek spojenou s pohádkou „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“, abychom našim příznivcům připomněli blížící se výročí, které jsme naplánovali na květen 2000.
Pak už všechen náš čas patřil přípravě oslav a hlavně nácviku pohádky „Broučci“. Mnoho stálých členů, kteří pamatovali její premiérové uvedení v roce 1988 v současném souboru nezůstalo, a proto jsme jednotlivé obrazy dávali obtížně dohromady.
Nakonec se jako vždy podařilo vše zvládnout a oslavy proběhly bez větších komplikací. Mrzela nás jen menší účast diváků, kterou jsme přisuzovali pěknému jarnímu počasí. Přehlídky se zúčastnily soubory z Kroměříže, Brna, Bzence a Jaroměře, se kterou jsme si padli do oka, a tak jsme byli do Jaroměře pozváni na jejich osmdesátiny.
Po skončení oslav jsme si dopřáli delší divadelní prázdniny a sešli se až na podzim při nácviku již tradiční pohádky „Psaníčko pro sv. Mikuláše“.
V lednu 2001 jsme se rozhodli v repertoáru ještě ponechat pohádku „Broučci“, o kterou byl stále velký zájem, a tak jsme
obětovali dovolenou, a odehráli několik dopoledních představení pro školy a školky z okolí.
V březnu jsme opravdu zavítali do Jaroměře, kde jsme odehráli dvě představení zájezdní pohádky „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“.
Na podzim 2001 jsme začali s nácvikem veršované pohádky „Zlatovláska“, ale ani v tomto roce jsme neošidili mikulášskou nadílku pro děti a rodiče.
S pohádkou „Zlatovláska“ jsme vstoupili do nového roku 2002 a hráli jsme ji v několika reprízách až do divadelních prázdnin.
Sezónu 2002-2003 jsme zahájili první týden v září na chatě Švrčkovo, která se již stala tradiční poprázdninovou akcí loutkářů a jejich rodin.
Koncem září jsme znovu nastudovali pohádku „Psaníčko pro sv. Mikuláše“, které je vždy nové, neboť naše členská základna se neustále obměňuje. Tentokrát si svou první vodičskou roli vyzkoušelo 5 nových členů.
Vánoce rychle uběhly a my jsme v lednu 2003 dospěli k poznání, že je třeba připravit novou pohádku i na naši pojízdnou scénu, o kterou byl ve školkách velký zájem, a představení „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“ bylo již známé. Téměř půl roku a část prázdnin nám zabrala výroba kulis a nových loutek, které jsme si zhotovovali sami pod vedením pana Antonína Harníka. Premiéra Sněhurky se konala 28. října 2003.
Na naší velké scéně jsme také nezaháleli a tak mohly děti shlédnout pohádku „Čertimlýn“, která v letošním roce nahradila „Psaníčko pro sv. Mikuláše“.
V plném pracovním nasazení jsme vstoupili do roku 2004, kdy jsme během ledna a února odehráli 9 představení na pojízdné scéně s novým zpracováním pohádky „Sněhurka“.
V březnu 2004 jsme se pustili do zkoušení pohádky o nezbedném klukovi „Adámek mezi broučky“, jejíž obnovenou premiéru mohli diváci vidět na podzim.
A Mikuláš patřil opět tradiční pohádce „Psaníčko pro sv. Mikuláše“ s nadílkou a čerty.
Ani jsme si nestačili odpočinout a už tu byl rok 2005 a s ním i naše vzácné výročí.
Již od ledna se plně věnujeme přípravě nové pohádky „Tři zlaté vlasy děda Vševěda“, pro kterou jsme získali, díky finanční podpoře města, krásné, nové loutky. Možná se mnohým z Vás zdá, že jsme se na delší dobu odmlčeli, ale příprava nového představení je velmi časově náročná. Musí se nejprve vybrat vhodné literární texty, dle možností
souboru, poté zadat zhotovení návrhů loutek a scény. Podle těchto návrhů nastává výroba jednotlivých kulis a dekorací, která vyžaduje spoustu trpělivosti a času, a jen díky tomu, že náš současný režisér pan Antonín Harník jí věnuje každou volnou chvilku, se snad vše podaří stihnout.
Mezitím se rozdělí role, a od čtených zkoušek se přejde na postupně vznikající scénu, kde se spojuje pohyb loutky s řečí. Zde je již nutné umět texty zpaměti. Pak se jednotlivé scény spojují s hudbou a také je třeba nacvičit přestavby kulis, protože u nás v divadélku se nedělíme na herce a kulisáky, ale ruku k dílu musí přiložit ten, kdo zrovna není na scéně.
Při každé zkoušce je také třeba vyřešit několik „problémů“, aby loďka plavala, košík byl správně vyloven z vody, žába skákala, slunce zářilo apod. Navíc se chudák režisér musí smířit s tím, že na každé zkoušce někdo chybí, protože část členů má zaměstnání na směny a do toho ještě někdo onemocní. Když už herci konečně umí text, loutky chodí, kulisy
stojí, je třeba vše dobře nasvítit, aby iluze byla co nejdokonalejší. Pak už jen doufat, že nikdo neonemocní a nezapomene nic z toho, co nacvičil. Pak snad vše dopadne tak, jak si to režisér vysnil.
Takže nám držte palce a určitě se přijďte podívat.
Dagmar Kouřilová, Napajedelské noviny, únor – listopad 2005