Soubory: Fiškunkábules, LS ČKD Bohemians, původně Sokol Vinohrady

Stav: neexistuje
Založení / první zpráva: 1963
Ukončení činnosti / poslední zpráva: 1965
Působení: 196x

Loutkářský soubor Fiškunkábules bylo marionetové divadlo Sokola Vinohrady, v 60. letech ČKD Bohemians. Působilo v budově sokolovny v Riegrových sadech v Praze cca v letech 1963–1965.

Svědectví Reného Hájka, tehdy člena souboru:
Vchod do sálu byl ve vstupní hale vpravo za sochou Miroslava Tyrše.
Sál sloužil hlavně jako zasedací síň pro jednání tělovýchovných oddílů, měl stupňovitou podlahu, sklápěcí sedačky a stolky na psaní.
Kapacita sálu byla cca 100 míst, což se při loutkových představeních nedařilo moc naplňovat, ale loutkářům to nevadilo.
Jméno Fiškunkábules si mladí loutkáři půjčili a překroutili ze jména Théâtre des Funambules, kde působil mim Jean-Baptiste Gaspard Deburau (vlastním jménem Jan Kašpar Dvořák).

Vedoucím souboru byl pracovník sokolovny pan Lenz, který vždy před představením seděl u stolku ve vstupní hale, hned vedle bronzové sochy bratra Tyrše a vybíral vstupné. Potom se odebral do zákulisí, kde pod pevnou vodičskou lávkou bylo trámy a schody zastavěno koncertní křídlo, což byl záměr, neboť se nedalo odnést a využít jinde v budově.
Na toto křídlo pan Lenz improvizoval a doprovázel všechna představení.
Mohutnost hudby byla dána počtem vypitých piv.

Před začátkem představení se rumpálem vytáhl pevný rám v portálu potažený plátnem, na němž byly pohádkové výjevy a za ním látková oponka, pod ní byla mluvičská vana, kde recitátoři přikrčeni seděli zády k sálu a hledíce na loutky, četli z textů.
Byla zde jen zadní lávka s širokým opěradlem a nakloněným horizontem na kterou se nalehlo a částečně stoje a vleže se vodily loutky.
Osvětlení bylo stařičké, s vypínači, bez možnosti stmívání a regulace světel.
Nad hlavním vchodem do budovy, v druhém patře, byla dílna a sklad, kde se vyrábělo vše potřebné a kde působil mladík Vašek Zapadlík, profesí aranžér, který se staral o výpravu her. Rád jsem mu chodil pomáhat vyrábět dekorace a loutky, což spočívalo v tom, že jsem narovnával staré rezavé hřebíky a povídali jsme si o loutkách.
Hlavy loutek se modelovaly z tehdy módní masy Modurit a pracně vařily.
Režisérem byl André Černoušek, jevištní technik, později jevištní mistr v Divadle Na zábradlí. Měl spoustu nápadů a odvahu inscenovat například:
Jan Drda – Hrátky s čertem,
Josef Kainar – Zlatovláska,
Vojta Cinybulk – Ostrov splněných přání,
Šípková Růženka,
Jak Kašpárek ulovil čerta … atd.

Jedním ze skalních loutkářů – recitátorů byl pan Jan Hrabě, kterého jsem později, po zániku této scény přetáhl do souboru Kováček na Smíchově.
V souboru také působila milá stará dáma, paní Mayerová, jejíž muž byl prvním ředitelem Slovenského národního divadla v Bratislavě, jak ráda vyprávěla. Starala se o garderobu, šila na loutky a vždy se nechávala na každé představení přesvědčovat, aby přišla mluvit některou pohádkovou babičku. Rád jsem její vyprávění o divadle poslouchal a tak jsem byl tímto přesvědčováním pověřen já, což se mi dařilo a pravidelně jsem ji navštěvoval v bytě Na Zvonařce.
Soubor se skládal ze starších Sokolů, mladých divadelních nadšenců z UMPRUM a omladiny z okolí Riegráku.
Omladina měla před představením povinnost chodit Sokolům pro pivo. Proto visel v zákulisí seznam a tam se přesně zapisovalo, kdo kolikrát už byl a kdo je příští na řadě v pivní službě.
Velice brzo jsem byl této služby zbaven, neboť pan Lenz pravil: „Ten je dobrej na lávce, tak nemusí chodit pro pivo."
Hrálo se v zimních měsících vždy v neděli odpoledne asi ve 14 hod. a zkoušelo se 2x týdně.
Asi v roce 1966 došlo k zásadní rekonstrukci budovy Sokola Vinohrady – ČKD Bohemians a v ní nebylo se sálem pro loutkové divadlo počítáno.
Tak loutkové divadlo a soubor Fiškunkábules zanikly.

Bibliografie:
Text HÁJEK, René, Praha, pro DČAD září 2017.

Archivy:
Soukromý archiv René Hájek, člen loutkářského souboru Fiškunábules přibližně v letech 1963–1966 (LS Kováček v letech 1967–1972), pro DČAD září 2017.