Soubory: Divadlo Lidového domu

Stav: neexistuje
Založení / první zpráva: 1920
Ukončení činnosti / poslední zpráva: 195x
Působení: 192x, 193x, 194x, 195x

1868 byl ve Valašském Meziříčí založen Spolek katolických tovaryšů, divadelní činnost spolku pokračovala od konce roku 1908 v Družstvu Katolického domu a
od 1909 v utvořeném Divadelním odboru všech místních křesťanských organizací.
Spolek katolických tovaryšů můžeme považovat za předchůdce Dramatického odboru Lidového domu:

1913 vyšlo v Novinách zpod Radhoště postesknutí:
„Proč meziříčské katolické organizace nemohou hrát divadla? Je to proto, že dosud nemáme svého domu, který se sice snažíme vybudovat, ale dosud nemáme dostatečné finanční zajištění stavby“, ale
31. července téhož roku rodák z nedalekého Hrachovce, olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer koupil v dražbě zrušenou věznici – bývalý zámek Žerotínů a daroval ho spolku. 1914 byla schválena adaptace jednoho jeho traktu na spolkový dům. Byly i peníze, jenže vypukla válka a tak se neadaptovalo až do roku 1919, ale
1920 byl divadelní sál Lidového domu hotov.

Ještě než byl slavnostně otevřen 21. 8. 1920 dramatem Lešetínský kovář,
byl při místní Lidové jednotě ustanoven divadelní odbor, jehož řízením byl pověřen spisovatel Adolf Bogner a Josef Štrajt. Ti vyhlásili do odboru nábor a přihlásilo se jim devatenáct členů, kteří nejprve absolvovali „dramaturgický kurs“ a potom nacvičili výše uvedené zahajovací drama.

1920 ještě uvedli hry Románek na horách, Pytlákova žena, Modlitba na hřbitově, Divoška, Sněhurka a Dcery betlémské a potom již každý rok uváděli několik her.
Spolková kasa byla sice po adaptaci zámku tak prázdná, že jeho členové neměli ani na kostýmy, ale to vyřešila sbírka, v rámci níž příznivci divadla „darovali pro garderobu věci, jež mohli doma postrádat.“
Velkou výhodou spolku také bylo, že ochotníci neměli k dispozici jen nové jeviště, o jakém celé roky snili, ale také velké a dobře vybavené technické dílny, v nichž byl po celá desetiletí hlavník technikářem Josef Vrátník, který nejen že hry technicky zajišťoval, ale také si je i zapisoval. Díky němu se zachoval přehled všech představení spolku hraných v Lidovém domě i představení různých divadelních společností, jimž býval sál občas zapůjčován.

Další významnou oporu měl soubor ve svém vedoucím Adolfu Bognerovi, autorovi řady her, které soubor často hrával, například hry Michal a Matěj domobranci nebo Pytlákova žena. Při jejím uvedení noviny napsaly: "Divadelních her Bognerových je to tiskem vydaný 26. svazek. Pro krajany našeho valašského dramatika poskytuje jeho premiéra zajímavou příležitost srovnávat tuto z jeho posledně vydaných prací s prvními počátky jeho dramatické múzy, které většinou měly též u nás svoje premiéry, ovšem tehdy ještě z rukopisů autorových. Dnes už je jméno Bognerovo známo nejen v českých vlastech, nýbrž i v českých diasporách na Porýní i v Americe. Jako dramatický autor má náš Bogner radost, že se o něm sice málo píše, ale zato tím více se jeho hry objednávají a hrají. Nejlepší důkaz, že jsou to hry ze života pro život.“

Soubor Lidového domu pochopitelně hrával vedle Bognerových her i hry mnoha jiných autorů, zejména komedie, frašky, hry se zpěvy a operety, ale také hry závažnějšího obsahu od českých i světových klasiků, například Maryšu bratří Mrštíků, nebo Smetanovu operu Hubička, kterou hrála na scéně Lidového domu Cyrilská jednota ve spolupráci s hudbou 40. pěšího pluku za řízení praporčíka Františka Rylicha v režii Aloise Svozila.
Soubor lidového domu také již od roku 1921 půjčoval své jeviště „snaživým venkovským ochotníkům divadelním“ aby zde mohli vystoupit pro meziříčské publikum, pochopitelně ochotníkům z řad strany lidové. Jako první využila této nabídky Lidová jednota v Lešné, která „o druhé postní neděli odpoledne“ odehrála v Lidovém domě hru Furiant.

Naproti tomu vztahy mezi divadelníky z Lidového domu a divadelníky sokolskými byly vždy dost napjaté, takže je až k nevíře, že se v roce 1935 spojili u příležitosti Výstavy práce a kultury 550 let Valašského Meziříčí a společně nacvičili Smetanovu operu Prodaná nevěsta. (S uvedenými soubory na tomto představení dokonce spolupracoval ještě třetí meziříčský soubor, Divadlo Dělnického domu.) Zábavní výbor výstavy 1935 ve Valašském Meziříčí se rozhodl, že jednotlivé zábavní odbory místních organizací obstarají zábavní program k výstavě a že kromě jiného mají nastudovat operu Prodaná nevěsta, což tyto odbory schválily a bylo údajně důkazem výtečné kulturní úrovně těchto odborů. Faktem však je, že jednání byla složitá a dohody bylo dosaženo s tou podmínkou, že se bude hrát jednou v sokolovně a podruhé v Lidovém domě. (V Dělnickém domě se naštěstí opera hrát nedala, jinak by se muselo hrát i tam.)

Jeden z konfliktů mezi Lidovým domem a Sokoly vypukl po pronájmu dvou křídel zámku městu, které zde zřídilo kasárna. Lidovci vzkázali Sokolům v novinách: „Nehrajte si s ohněm – ať se nespálíte! Sokoli ve své nenávisti k lidovému domu začínají se chovat poněkud hruběji, než by se dalo klidně snést. Sokol od prvopočátku viděl v Lidovém domě nebezpečného konkurenta jak v ohledu kulturně–politickém, tak finančně–bchodním. Proto vůdcové sokolského domu jali se klásti podkopy Lidovému domu, aby ho znemožnili a zničili. Myslili, že se jim to podaří, když do města zavolají vojsko, které obsadí celou trestničtí budovu a tak znemožní vybudování Lidového domu. Lidovci nabídli městu dvě křídla ohromné budovy do nájmu na dvacet let, aby si je upravilo na školy, které nemá kde umístit, ale pokroková většina to zamítla a přitáhla sem vojenskou posádku v naději, že znemožní Lidový dům. Tak sokolskou nenávist k Lidovému domu zaplatí město tisícovými obnosy na ubytování důstojníků a jiná vojenská vydání, mimo to budou trpět naše děti dále v nezdravých nynějších školních špeluňkách a snadno se může stát, že tu nebo onu školu ztratíme, protože nebudeme míti pro ni vhodných místností. Když se nepodařilo Sokolům zničiti Lidový dům pomocí vojska, nastoupili jinou cestu. Ve své pokrokové svobodomyslnosti vydali heslo, že žádný Sokol nesmí vkročit do Lidového domu ani na divadlo, ani na přednášku, ani na ples nebo jinou společenskou zábavu. Než marný boj. Společenský život v Lidovém domě je tak srdečný, upřímný a veselý, že tam občané velmi rádi chodí, aby po denních klopotách pookřáli“ A tak dál a tak dál.

Ještě v roce 1935, kdy divadelní odbory sokolů a lidovců „dokázaly svou výtečnou kulturní úroveň“ společným nacvičením opery, vypukl mezi nimi největší spor, který kdy měly. Začalo to docela nevinně. Špičkoví meziříčští ochotníci ze všech divadel, nespokojení s repertoárem svých mateřských scén, založili si Intimní scénu, kde hráli jaksi navíc a uváděli tam pro své vlastní potěšení a pro potěšení náročnějších diváků hry závažnější. Uvažovalo se, že tam uvedou i Langrovu Jízdní hlídku, ale nakonec se nepohodli a tak se tuto hru rozhodli nacvičit v Lidovém domě. A také cvičit začali, jenže jak se to rozkřiklo, začali se sokolové bouřit, že lidovci nemají právo hru o legionářích hrát, protože oni byli na straně c.k. mocnářství a legie zakládali sokolové, takže jen oni mají právo o legiích hrát. A rozhodli se toho práva využít a připravovali premiéru hry na tutéž sobotu a na tutéž hodinu jako v Lidovém domě. Jenže v Lidovém domě také nelenili a na poslední chvíli přeložili premiéru na čtvrtek, čímž sokoly doběhli. Všechno to bylo pochopitelně ventilováno Sokoly v Lubině a lidovci v Novinách zpod Radhoště. A zatímco byla Jízdní hlídka jedním z nejlepších představení Lidového domu, Sokolům se vůbec nevyvedla a ani nemohla, na to měli k jejímu nacvičení příliš málo času.

V roce 1938 byla mobilizace a hrálo se málo a od té doby to už lepší nebylo a nakonec se už nehrálo vůbec, podobně jako na sokolské scéně. Po válce se ještě nějakou dobu v Lidovém domě hrálo, jenže archiv divadla se ztratil a jediné, čím to mohu doložit, jsou fotografie ze hry Hvězda z Lisieux, hrané v roce 1947. Potom přišel převrat a Lidový dům byl lidovcům sebrán, předán městu a je dnes jediným divadelním sálem ve městě, i když poněkud malým, což brání velkým divadlům ve městě hrát.
Nepočítáme-li poválečné nepříliš plodné roky, hrálo divadlo Lidového domu pouhých dvaadvacet let, ale bylo druhým nejvýznamnějším divadlem a důležitým článkem kulturního života města.

Kvalitní byla i jeho, někdy i šestnáctistránková Meziaktí, vydávaná k některým významnějším hrám.

V jeho řadách pracovala řada osobností, z nichž můžeme připomenout je některé. Tím prvním by měl pochopitelně být básník a dramatický spisovatel Adolf Bogner první vedoucí dramatického odboru Lidového domu, ale i dobrý režisér i herec, který kromě hraní ve Valašském Meziříčí jezdil se Špurkem, Šimčíkem a Mikuláštíkem do Ostravy číst své hry. Vynechat nemůžeme ani manžely Svobodovy, varhaníka kostelního kůru Aloise, který byl žákem Leoše Janáčka a kromě divadla, v němž byl hlavním zpěvákem oper i operet a výborným činoherecem, byl i dirigentem pěveckého sboru Beseda,
a jeho manželu Antonii, která v divadle zpívala hlavní role operet a byla sólistkou Cyrilské jednoty,
a další vynikající herečky Olga Strejčková, Lída Zámrská, Karla Zámrská a Zdena Nachmilnerová, která navíc i výborně tančila.

I muži byli v tomto divadle výborní.
Josef Stáník se dokonce po válce stal hercem Národního divadla v Bratislavě a později hrál v divadlech v Košicích a v Prešově.
Jindřich Mach se od roku 1923, kdy poprvé vystoupil na scéně Lidového domu vypracoval v nepopulárnějšího komika na Valašsku a později i režíroval, stejně jako herci a režiséři Karel Odložilík, Adolf Vodáček, Josef Šimáček a Antonín Daněk, výbornými herci byli Alois Ryšavý, Antonín Majer a Ferdinand Charvát, arch. Kavan byl nejen hercem, ale také navrhoval pro divadla i vynikající výpravy, a Pavel Vít zase kromě hraní skvěle napovídal.
Těžko by to také šlo bez korepetitora Václava Zámorského, který při všech zpěvech a tancích seděl u klavíru, který vše doprovázel na klavír, a bez techniků Bednaříka, Kylnara, Rolince a Gutta, vedených Josefem Vrátníkem Zapomenout nesmíme ani na dirigující bratry Michoňkovy a Rygala i vojenské dirigenty Rylicha a Křepely, ani na choreografa prof. Machka s manželkou a na „jeho“ tanečnice Lošotovou, Šimíkovou, Ujcovou, Kašíkovou, Bekovou, Nachmilnerovou, Doupovcovou, Budějovskou a sestry Solanské na maskéra Jana Mikše a na nápovědku Elišku Čípovou.
Oni všichni a ještě mnozí další byli Divadlo Lidového domu.

Bibliografie:
FABIÁN, Josef: Heslo pro Databázi ČAD. Rkp. 2005. kART.

FABIÁN, Josef: Když opona se rozletí aneb O Dramatickém odboru Lidového domu ve vzpomínkách, dobových záznamech a fotografiích, Valašské Meziříčí

FABIÁN, Josef: Otevřená opona aneb Historie valašskomeziříčských divadel. Edice Krásno. Valašské Meziříčí, o. s. Valašské Ahény, 2007, s. 16-26.

Archivy:
Soukromý archiv Josefa Fabiána

Mapa působení souboru - Divadlo Lidového domu

Mapy jsou v testovacím provozu. Data nemusí být přesná a úplná.