Texty: Pardubice, HULEC, Vladimír: Yorickova pantomima ... - z knihy Divadla svítící do tmy

YORICKOVA PANTOMIMA - KVĚT KRÁSY, VNITŘNÍHO KLIDU A TAJEMSTVÍ

VLADIMÍR HULEC

„Případ“ pardubického (a ke konci existence pražského-branického) souboru Yorickova pantomima je specifický nejen v kontextu českého amatérského divadla sedmdesátých a osmdesátých let XX. století. Šlo o pokus existovat mimo zavedené normy stávajícího divadla i společnosti a současně nebýt v undergroundu, nezačleňovat se ani do opozičních či jinak predestinovaných uměleckých a politických proudů. Šlo o důsledný pokus vytvořit komunikativní formu „živého“ divadla, jež by samou existencí a způsobem práce a prezentace vytvářelo a nabízelo otevřený svět tvůrčí fantazie, nekalené krásy, vnitřního klidu a neodkrývaného tajemství. Ten klid ovšem mohl být jak dávným příběhem z divadla nó tak třeba i drsnou černou groteskou, jak divokou fraškou tak němou pantomimou.


DIVADLO Z JINÉ PLANETY
Začátky Yorickovy pantomimy spadají do roku 1976. Hubert Krejčí, absolvent režie na JAMU Brno, se po absolvování školy a zakotvení v Pardubicích rozhodl postavit v tomto městě amatérský soubor, který by splňoval jeho představy o „živém“ divadle nezatíženém jakoukoli formou pokleslosti – umělecké, fyzické, emotivní i intelektuální. Na JAMU patřil do generace tvůrců, která založila Divadlo Husa na provázku. Jeho spolužáky byli Scherhaufer, Tálská, Donutil, Polívka, Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Skopal, profesorem mj. Bořivoj Srba. Od nich všech se však svou vyhraněností a v mnoha ohledech uměleckou a životní nekompromisností a radikálností lišil. Byl – a dodnes zůstal – vyhraněnou osobností, jež inspiruje okolí, je široce uznávaná, v jistých kruzích známá a respektovaná, současně však neuchopitelná a vždy, v každém politickém a společenském režimu i stavu divadelního provozu konfliktní a nezařaditelná.
V Pardubicích roku 1976 však byl nepopsaným listem, v podstatě zcela neznámý. Dostal možnost vést divadelní kroužek v místním kulturním domě Na Drážce a ihned se pustil do budování vlastního souboru a vlastní vize divadla. Byl jsem tehdy studentem gymnázia a pamatuji se, jak k nám jednoho dne vstoupil do třídy. Měl obrovské gumové kladivo, které později hrálo v jeho nejslavnější inscenaci Sanatorium č. 1, bouchnul s ním kohosi po hlavě a řekl: „Na Drážce se otevírá divadlo. Hledáme nové členy. Podmínkou je udělat z místa salto dozadu!“ A odešel. Zůstali jsme se sedět s otevřenými ústy a já bych na tu příhodu asi záhy zapomněl, kdyby jeden můj spolužák – Jan Ferjenčík – do tohoto souboru nevstoupil. I když nakonec salto neudělal, byl přijat a ovlivnilo ho to, jak sám dnes říká, na celý další život. Členem Yorickovy pantomimy byl prakticky až do jejího konce v polovině osmdesátých let. (V historické Kronice uvedená etapa Es-divadla a inscenace Ohio impromptu už byl zcela „jiný“ příběh, podobně jako nesoustavná spolupráce s jinými amatérskými soubory např. s brněnským souborem Studia Dům Evy Tálské). Většina následujícího dokumentárního materiálu i informací pocházejí právě od něj. Hubert Krejčí, který stále žije v Pardubicích, totiž věren svému zenovému pohledu na svět (a Zeamiho pohledu na divadlo) nechtěl o minulosti příliš mluvit. Dal mi přehled dat, seznam premiér, her a představení, několik dobových recenzí a řekl: „Piš o nás sám. Pátrej v archivech nebo vyzpovídej bývalé herce, hudebníky či další pamětníky. Tvůrce nemá o své práci mluvit.“
Následuje tedy jakási mozaika střípků z toho, co si pamatuji (v několika představeních jsem sám účinkoval), z vyprávění Kuby Ferjenčíka (jak mého spolužáka Krejčí přezdíval) a vypátraných dokumentů. Ostatní členy souboru a další pamětníky jsem navštívit a vyzpovídat nestačil, vědom si toho, že tajemství Yorickovy pantomimy je vlastně nepojmenovatelné a nesdělitelné, i kdyby o ní svědčili všichni její členové, náhodní i pravidelní diváci, sečtělí teatrologové a navíc třeba i tisíc členů StB (že o ní byly záznamy, je doložitelné). Právě v jisté neuchopitelnosti samotné povahy tvorby a existence Yorickovy pantomimy (a práce Huberta Krejčího vůbec) je smysl a krása jejího „věčně živého“ květu.


YORICKOVA PANTOMIMA
Soubor z Pardubic, hostující od konce sedmdesátých let pravidelně v Praze (nejčastěji v Branickém divadle pantomimy, dále v Rubínu aj.). V letech 1977–79 vystupoval tento soubor pod názvem Anetal Pardubice. Osobitá amatérská skupina se pod vedením profesionálního režiséra, herce a autora Huberta Krejčího nezaměřuje jen na pantomimu, nýbrž i na groteskně klaunské, autorské divadlo vyznačující se silným jevištním zdůrazněním slovní i situační absurdity. Nejvýznamnější inscenace: Krejčí: Sanatorium č. 1 (1977), Krejčí: Kouzelná zahrada (1978).
JUST, Vladimír: Proměny malých scén. Praha, Mladá fronta 1984.


HUBERT KREJČÍ
Režisér, dramatik, mim, překladatel a spisovatel Hubert Krejčí se narodil 11. listopadu 1944 v Králíkách. V letech 1969–1974 absolvoval brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění. V roce 1976 založil v Pardubicích amatérský soubor Yorickova pantomima, který s přestávkami a pod několika názvy (Anetal, Es-divadlo) působil až do roku 1988. Jako režisér spolupracoval mimo jiné s Divadlem Husa na provázku, Studiem Dům, HaDivadlem, Dejvickým divadlem, Klicperovým divadlem Hradec Králové nebo s vídeňským Theater Brett; jako pedagog působil na brněnské JAMU. Kontinuálně píše od konce 60. let, a to především krátké hry. Žije v Pardubicích.
Dramatická tvorba Huberta Krejčího se od počátků k současnosti v poetické ani tematické rovině příliš neproměňuje: Jeho texty nevznikají v bezprostřední reakci na dobové dění, nezrcadlí aktuální současnost. Čerpají z jakýchsi spodních divadelních proudů napříč staletími. Jeho dramatické psaní je poučené starými loutkářskými hrami, komedií dell’arte, alžbětinským divadlem, vídeňským lidovým divadlem i asijskou divadelní tradicí a stejně tak absurdním dramatem, ale i brakovou literaturou. V jeho hrách dochází k sériovým mordům, krvavému násilí, hrůzostrašným zločinům, ale ne cestou realistické věrohodnosti, nýbrž s absurdní nadsázkou. Ta se týká i zkratkovitého způsobu vyprávění, jarmareční názornosti a teatrálnosti. Výrazná stručnost a úsečnost Krejčího textů zabraňuje odbočkám, popisům, zdlouhavým pasážím. Jeho bizarní postavičky, v psychologickém rozměru omezené na základní rysy, jednají bez váhání, v rychlém a šokujícím tempu míří k jasné pointě. Přehnaná komika, černá žertovnost a permanentní zesměšňování čehokoli a kohokoli je odrazem autorova přesvědčení, že „v lidské povaze dominují zhusta prvky zla nad dobrými vlastnostmi, že zlo lze z lidského jednání těžko odstranit, protože souvisí s biologickou podstatou člověka“ (Bořivoj Srba). Jazyk Krejčího her je výrazně stylizovaný, často jsou do textů vkládány písničky, říkanky, rozmanité parafráze a citace (Čechova i reklamních sloganů), charakteristické je také jeho hojné používání dialektu. Výjimečnost a osamocenost dramatika Huberta Krejčího podtrhují jeho nesmlouvavé komentáře současného divadla: V eseji o tzv. profesionálním herci píše: „Herce – stejně jako patogenní zónu – lze odrušit: nevšímáme si ho. To jest, kupujeme jej jako cvičenou opici – i s jeho grimasami a naučeným textem, zoufalou neznalostí základů, kterak se lidsky pohybovat na jevišti, prostě koupíme jej se vší jeho ubohou snaživostí. Koupíme si lístek do jeho divadla, zatleskáme mu, a aniž bychom dali najevo hluboké opovržení k tomuto plagiátu člověka, opustíme budovu…“; „Známe druh lidí, kteří si léčí průjem nazíráním na významné divadelní komiky; jejich výkony jim spolehlivě zarazí stolici. (Česká komika, toť polévka v podřadné hospodě, třikrát ředěná a převařená.) Známe jiný druh lidí, ti si léčí zácpu návštěvou tragédie; vnitřnosti se otřásají tajeným smíchem, takže po první pauze odejdou vyléčeni se střevy průchozími. Vida, očistné působení divadelního umění.“
VICENÍKOVÁ, Dora: Portál české literatury 2006 (některé nepřesnosti opraveny).


MÁM RÁD NĚMÉ AMERICKÉ GROTESKY, SHAKESPEARA, ČECHOVA ....
/rozhovor s Hubertem Krejčím/

Pilířem vaší divadelní kariéry byla pantomima…
V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem byl uměleckým vedoucím Yorickovy pantomimy. Toto uskupení zahájilo svou činnost v říjnu 1976 premiérou sedmi obrazů pantomimické klauniády nazvané Sanatorium č.1, se kterou jsme byli například na Festivalu pohybového divadla v Budapešti, Festivalu klaunů v Dijonu a Festivalu malého divadla v Bad Radkersburgu. Hráli jsme v tehdejším Osvětovém klubu na Drážce a po řadu následujících let na mnohých místech v ČR asi v šedesáti reprízách.
Čím jsou inspirovány hry, které píšete?
Mám rád němé americké grotesky, Shakespeara, Čechova...
Ze značného počtu vašich divadelních představení jsou mnohými z nich tzv. "kjógeny". Mohl byste přiblížit, o co se jedná?
Kjógen je veselá mezihra vážného japonského klasického divadla nó. Kjógeny vznikaly před rokem 1200, jejich délka se obvykle pohybuje okolo patnácti minut. Pan Ondřej Hýbl z Pardubic inicioval vznik Malého divadla kjógenu v Česku. Na základě přímých zkušeností z japonské rodiny Mistrů kjógenu dospěl k přesvědčení, že vnitřní spojitost mezi rituálním divadlem nó a kjógeny je daleko větší. Podle něj existují i kjógeny trvající hodinu a svou hereckou sevřeností, soustředěností, komplexností a náročností se blíží představením "vážné" hry nó.
Podíval jste se někdy do Japonska?
V době existence Yorickovy pantomimy se naskytla příležitost k návštěvě festivalu pantomimy v Japonsku. Tehdy se však do západních zemí mohlo přes instituci, která se zabývala amatérskými divadly, a ta rozhodovala o tom, kdo kdy kam pojede. Jednalo se sice o tom, že bychom do Japonska jeli, ale nakonec bylo rozhodnuto, že tam pojede skupina populárních pražských mimů (jednalo se o festival v Yokohamě, kam nakonec odjela pražská skupina Mimóza; pro přesnost je třeba dodat, že japonští pořadatelé zvali Československo, nikoliv jmenovitě některý soubor – pozn. hul a redakce).
Již jste se zmínil o Sanatoriu č.1. Jaké byly další inscenace Yorickovy pantomimy?
Za pozornost stojí například Tři tváře frašky uvedené v roce 1987 v pardubickém Kulturním domě na Dukle. První fraška byla komedie dell'arte, následoval klasický kjógen, jako třetí fraška byla předvedena Labutí píseň od A. P. Čechova.
Japonský kjógen a komedie dell'arte - jak tyto dva na první pohled odlišné žánry spolu souvisejí?
Existuje knížka, kde se píše o čínském vlivu na komedii dell'arte. Když si prohlédnete kresby figur z komedií dell'arte a porovnáte je s fotografiemi z asijského pohybového umění tchai tchi, tak si uvědomíte souvislosti. Základní podmínkou, když se hraje s maskou, je, že nositelem výrazu vůči divákovi je právě maska, nikoliv mimika, gestika a postoje herce. Omylem však je, že komedie dell'arte je především pantomimická. Určitě v ní byly pantomimické výstupy. Především jde ale o umění vysoce stylizované nejen v pohybu, ale i v celkovém aranžmá a jazykovém výrazu. Tempo komedie dell'arte bylo rychlé - jako v barokní hudbě.
ŘEHÁČEK, Jan: Zprávy klubu přátel Pardubicka č. 11/12, 2005 (vybral a upravil hul).


KDYŽ LETÍŠ VZDUCHEM, MUSÍŠ KORMIDLOVAT HLAVOU
/vzpomíná Jan Ferjenčík/
Yorickova pantomima to byl vždy hlavně Hubert Krejčí. Bylo to divadlo jedné výrazné autorské, režijní i herecké osobnosti, která nás všechny, co jsme s ním pracovali, dokázala doslova uhranout. Když jsem k němu poprvé přišel, žádné salto jsem dělat nemusel. Začali jsme tvrdě zkoušet. Klasická pohybová cvičení. Důraz byl kladen na akrobacii, schopnost komunikace, rozvíjení fantazie, všemožné pohybové techniky – pantomima, judo a podobně. Zkoušky probíhaly jednou, dvakrát a někdy i třikrát týdně. Krejčí hodně vycházel z japonských pohybových umění a působil na člověka komplexně. Nešlo mu jen o fyzické schopnosti, ale vyžadoval aktivní zapojení ve všech směrech. Byla s ním sranda, ale dokázal člověka i pěkně deprimovat. Nic mu nedal zadarmo. Když režíroval, nikdy nepředehrával, ale každý z nás musel přijít s vlastním nápadem a pojetím. Krejčí však zdaleka ne všechno přijal. Každý pohyb, každé gesto, každá pointa prošly hodinami hledání a dřiny. Myslím, že mě – a nejen mě – tento přístup i on sám hodně ovlivnil a možná i změnil. Jsem mu za mnoho věcí strašně moc vděčen. Současně ale vyjít s ním bylo velmi náročné. Každý ústupek „praktickému“ životu, který zasahoval do společné tvorby, vždy těžce nesl a drsně komentoval. Z jeho pohledu to byla zrada, podlehnutí komunistovi, estébákům. Přesto nebo možná právě proto bylo setkání s ním tak intenzivní. Motto Sanatoria č. 1 znělo: Když letíš vzduchem, musíš kormidlovat hlavou. Je to citace Bustera Keatona, ale myslím, že přesně vystihuje přístup k divadlu Huberta Krejčího. Létali jsme u něj vzduchem a museli jsme kormidlovat hlavou.

ARTAUD ZEAMI KREJČÍ
/vzpomíná Vladimír Hulec/
Když jsem zkoušel s Hubertem Krejčím v jedné jeho „krátké hře“, Úkladech doktora Sakripantiho, nebyl jsem schopen v jedné situaci na něj zařvat, zakřičet. Zkoušeli jsme v jednom ateliéru a on mi přikázal: „Tak, a teď mi vynadej!“ „Debile,“ nesměle jsem na něj vyštěkl. „Běž za dveře a přijď, až se to naučíš,“ přikázal mi Krejčí a zavřel mě v tmavé místnosti. Zkoušelo se dál a já zůstal v té tmě sám. Stál jsem za dveřmi, mlčel a čekal, kdy mě Krejčí zavolá. Ale on nic. V jednu chvíli jsem uslyšel, jak cosi vyčítá jediné přítomné herečce. Ta se rozbrečela (ženské to mají u Krejčího vždycky těžké a jen málokterá s ním déle vydrží). Rozrazil jsem dveře, přiběhl jsem k nim a s očima vytřeštěnýma jak kuželníkové koule jsem zařval: „Debile! Kreténe! Vole! Pitomo! Parazite! Kurvafixhimlaudonkrucinál! Vrrr… bum bum!!!“ A zůstal jsem stát jako opařený. Ostatní taky. Krejčí se na mě podíval, sedl si a pokýval vážně hlavou: „Tohle je divadlo! Takhle se má hrát. Pamatujte si to.“ A pokračovali jsme ve zkoušení.

TŘI TVÁŘE FRAŠKY
Oblouk od komedie dell´arte přes kjógen ke smutné frašce Čechovově dokáže sklenout jen jediný „prvek“ inscenace – totiž herecký. Doba režisérských superosobností a titánů scény zdá se zmizela, a mnoho let je v popředí zájmu týmová práce s vysokou profesionalitou (Peter Brook, Jerome Savary…). A je také zcela obvyklé inspirovat se právě buď evropskými starými formami lidového divadla nebo tradičním divadlem asijským (v Československu např. v Divadle na provázku představení: Commedia dell´arte, 1974, Mistero Buffo, 1977, Hry a hříčky / = tři kjógeny/, 1982, ve Francii Brookova Mahábhárata, 1985, nebo taneční parafráze japonského divadla kabuki, jak ji stylizoval Maurice Béjart v představení Kabuki – hrálo se r. 1986 v Praze).
Hubert Krejčí v programu Tři tváře frašky, 1987


KRONIKA
Yorickova pantomima vznikla pod hlavičkou KD Na drážce v Pardubicích. Její historie je vlastně velmi jednoduchá. Hubert Krejčí oslovil několik mladých lidí, kteří předtím s divadlem neměli nic společného a během několika měsíců, možná jen týdnů nazkoušel sedm klauniád, které propojil do jednolitého pásma, v němž tři mimové – pacienti Sanatoria zažívají své sny a příběhy. Inscenace se jmenovala Sanatorium č. 1 (jak je patrné, původně Krejčí uvažoval o pokračováních, ale ta se již neuskutečnila). Na začátku představení přivedl Zřízenec, který se poté staral o techniku, do středu kruhového jeviště – arény tři Pacienty, dal jim kufr, ve kterém byly jejich „hračky“ a odešel. Když moc „blbli“, šel je seřvat (dělal to ale jen gesty a zvukem píšťalky) a na konci jim kufr zase vzal a odvedl je. Sedm zmíněných klauniád bylo vlastně sedm samostatných čísel, které se mohly hrát i mimo inscenaci. Byly plné křehkosti, poezie, smutku, ale i krutosti, drsnosti a výsměchu. Dnes bychom je asi zařadili do jarryovské či beckettovské linie absurdního existenciálního divadla, okouzleného americkou groteskou (zvl. Keatonem) a poučeného klasickou i moderní pantomimou. Sanatorium č. 1 mělo obrovský úspěch a stalo se „vlajkovou lodí“ souboru. Vystřídalo se v něm několik herců, stabilní byl vlastně jen Krejčí a Ferjenčík.
Druhou inscenací Yorickovy pantomimy byla Kouzelná zahrada, tři Krejčího textové hříčky, černě laděné grotesky, které notně využívaly pohybový a gestický způsob herectví. I tyto aktovky bylo možné hrát samostatně či je propojovat s jinými etudami, což Krejčí často využíval. Postupně připravoval další své aktovky (většinou ze sbírky Hry ze smetiště nebo her o dr. Sakripantim), nikdy už z nich ale nevytvořil ucelenou inscenaci. Naopak stále více se zaměřoval na mapování klasických forem divadla, a to jak evropských (fraška, komedie dell´arte, němá groteska) tak asijských (zvl. japonských – nó a kjógen).
Náročnost jak na technické vybavení herců tak na divadelní provoz, náročnost nejen umělecká, ale i lidská jej vždy vedla mimo zavedené struktury divadla i společnosti. A to jak amatérského tak profesionálního, jak tehdejšího kryptokomunismu, tak současného „raného“ kapitalismu. V následujícím výběru dat jsem se pokusil zachytit základní data vývoje a existence Yorickovy pantomimy i dalších Krejčího aktivit na poli amatérského divadla do roku 1989. Vypovídají myslím o době, Yorickově pantomimě i Krejčího divadle víc než mnohé popisy či rozbory.

1976
27. 10. – Sanatorium č. 1, pantomimická klauniáda o 7 scénách – premiéra v Osvětovém klubu v ulici Na drážce v Pardubicích.
1. Blázni 1 / 2. Zahradník a čtenář / 3. Malíř a zákazník / 4. Muzikanti (= Koncert pro housle a klavír) / 5. Překvapení v sanatoriu / 6. Motýli / 7. Blázni 2.
V průběhu let 1978–1983 v inscenaci vystoupili: Oldřich Bašta, Jan Ferjenčík, Vladimír Hulec, Josef Ježek, Hubert Krejčí, Jan Pilný, Zdeněk Smetana, Jiří Sova, Petr Šilhán. Klavír: Martin Janovský, Stanislav Scholle, Karel Trumm. Režie, výtvarné a hudební řešení: Hubert Krejčí. Délka hry 1 hodina 20 minut bez pauzy, scéna arénová.

1977
30. 6. – Sanatorium č. 1 uvedeno na Šrámkově Písku (začátek. 22:00 hodin, asi 300 diváků)
léto – založena Yorickova pantomima
26. 9. – Sanatorium č. 1 uvedeno v klubu Na střelnici v Hradci Králové (plný sál, diváci výborně reagovali)
9. 12. – Sanatorium č. 1 poprvé v Praze – Klub Rubín, Malostranské náměstí (plno)

1978
7. 4. – Sanatorium č. 1 poprvé v Brně – VŠ klub v Gorkého ulici
17. 5. – scéna Muzikanti ze Sanatoria č. 1 uvedena na Pražských jazzových dnech v KD DP v Praze - Holešovicích
4. 6. – 30. repríza Sanatoria č. 1 v Malostranské Besedě v Praze
7. 6. – Kouzelná zahrada /3 aktovky/ aneb Veselé hříčky a férie o neskutečných skutečnostech – premiéra v Osvětovém klubu Na drážce v Pardubicích.
1. Doktor Pouštník / 2. Kouzelná zahrada / 3. Idioti
Hrají Miroslav Seiner, Olga Matláková j.h., Zdeněk Smetana, Oldřich Bašta, Miroslav Kalčic. Režie Hubert Krejčí
14. 7. – dvě scény ze Sanatoria č. 1 uvedeny v Divadle Ateliér ve Spálené ulici v Praze na pozvání Borise Hybnera
13. 10. – Kouzelná zahrada poprvé v Praze – klub Rubín
26. 10. – dvě představení Sanatoria č. 1 uvedena v HaDivadle v Prostějově (návštěvnost asi 800 lidí)

1979
22. 1. – Kouzelná zahrada poprvé v Brně, VŠ klub v Gorkého ulici
13. 2. – Sanatorium č. 1 hostuje v Bratislavě v rámci Večerů pantomimy ve VŠ klubu na nám. SNP
18. 5. – Kouzelná zahrada (13. repríza) uvedena v Písku pro porotu ŠP (inscenace byla vybrána a měla se 28. 6. hrát na ŠP, herečku Olgu Matlákovou však neuvolnilo Východočeské divadlo v Pardubicích, a tudíž se na Šrámkově Písku nehrála)
2.-6. 10. – Sanatorium č. 1 hostovalo na Mezinárodním festivalu pohybových divadel v Budapešti (hrálo se celkem třikrát, obecenstvo výborné, nabito)

Až do konce 80. let se porůznu v Pardubicích a Praze promítaly filmy o japonském tradičním umění půjčované z Japonské ambasády a o pantomimě půjčované z Francouzské ambasády.

1980
4. 10. – Jerome Savary: Vdovec a sirota aneb Melodie neštěstí. Návštěva představení Velkého magického cirkusu z Paříže na divadelním festivalu ve Wroclawi (velice inspirující představení)
26. 11. – Student a volavka – premiéra, kulturní dům Dukla Pardubice (měla se hrát ještě druhá – hudební – verze skupin Amalgam a Relaxace z Prahy a pohybová studie z Yorickovy pantomimy – obé se nekonalo)

1981
9. 3. – Tři etudy, klub Rubín Praha: 1. Student a volavka, Yorickova pantomima / 2. Student a volavka – skupin Amalgam a Relaxace, rež. Jiří Mazánek / 3. Koncert pro housle a klavír ze Sanatoria č. 1, Yorickova pantomima.
13. 3. - Koncert pro housle a klavír ze Sanatoria č. 1 v Branickém divadle v Praze na Mim-matiné, zahajovacím pořadu při zakládání Branického divadla pantomimy.
15. 3. – Čtyři hříčky, Branické divadlo Praha: 1: Doktor Pouštník – Yorickova pantomima / Úklady doktora Sakripantiho – premiéra, Yorickova pantomima / 3. Dvě etudy mima Aleše Klačera / 4. Koncert pro housle a klavír ze Sanatoria č. 1, Yorickova pantomima.
28. 3. – Sanatorium č. 1 /43 x/, 16 hodin, Pardubice, klub Na drážce. Poslední představení v Pardubicích. Publika plný sál. Po představení je pantomimická skupina k 31. 3. od úředníků a estébáků v Pardubicích zrušena.
3. 4. – Sanatorium č. 1 – Yorickova pantomima poprvé v Branickém divadle pantomimy jako pražský soubor
30. 5. – Student a volavka, Klub Na drážce Pardubice, Přehlídka divadel malých forem Východočeského kraje
19. 6. – Sanatorium č. 1 /50 x/ (Branické divadlo pantomimy Praha)

1982
2. 6. – Sanatorium č. 1, Kulturní dům Na Dobešce Praha
23. 6. a 26. 6. – Sanatorium č. 1 – Festival du clown, Dijon, Francie. V cirkusovém stanu v parku ve středu města (nabito).
27. 6. – Sanatorium č. 1, Chevigny u Dijonu, Francie

1983
5. 7. – Sanatorium č. 1 – 26. mezinárodní divadelní dny mládeže, Bad Radkersburg, jižní Rakousko. Nabito: publikum výborné, chtěli přídavky. Zřejmě nejlepší představení od premiéry. /56 x – poslední představení Sanatoria č. 1/

1987
29. 3. – dvě hry z připravovaných Tří tváří frašky: 1. Úklady dr. Sakripantiho / 2. A. P. Čechov: Labutí píseň. Přehlídka jevištní tvorby, Klub v Řeznické Praha. Hrál soubor
Es-divadla, kulturní dům Dukla, Pardubice (překlad Čechova: Miloš Ferjenčík a Hubert Krejčí).
29. 4. – Tři tváře frašky – premiéra: 1. Úklady dr. Sakripantiho / 2. Obřad za vyléčení páteře – kjógen / A. P. Čechov: Labutí píseň. Kulturní dům Dukla, Pardubice. Soubor Es-divadla a hosté.
3. 8. – Tři tváře frašky – Festival pouličního divadla, Jelenia Góra, Polsko (následovalo osm představení v kraji kolem Jelenie Góry)

1988
13. 6. – Tři tváře frašky – derniéra, Dům kultury Dukla, Pardubice (s předpremiérou hráno 27x)

1989
18. 4. – Samuel Beckett: Ohio impromptu (česká premiéra). Překlad Josef Kaušitz z autorovy francouzské verze. Sklepní divadlo v domě U zlatého melouna, Michalská ulice, Praha 1. Hráli studenti DAMU Karel Dobrý (čtoucí) a Bohuslav Žáček (Naslouchající). Režie Hubert Krejčí
(vybráno z archivu Huberta Krejčího)


PO SMÍCHU PO ITALSKU ÚSMĚV PO ČESKU
Existuje česká škola pantomimy, která si půjčuje z americké filmové grotesky základy moderního klaunství, z francouzské tradice velmi narativní techniku a ze střední Evropy své ambivalentní založení. Zvláštní umění, v němž se spojuje chladný humor a vizuální poezie, v němž vládnou metafora, absurdita a fantastičnost a kde smích často hraničí s hořkostí.
Tato komika je prostředkem k zbavení se strachu. Sanatorium č. 1 vytvořené v Praze skupinou Yorickova pantomima nám připomíná, že domnělé šílenství může být prostředkem k odhalení reality, když realita nahání strach, a že norma může plodit útisk. Jméno skupiny nás ostatně odkazuje na jasnozřivého blázna z Hamleta, který se smál smrti z pohrdání a lidem z rozumu.
Stačí říci, že nás tento humor alarmuje a že se obrací speciálně na děti, neboť jeho smysl je třeba hledat v hlubinách mimiky. V sérii šesti skečů Yorickova pantomima krajně oproštěnými prostředky vyjadřuje revoltu člověka proti krutosti světa – právě tak jednoduché to je. Ale určité šťastné vizuální objevy jsou vynikající a tato mladá skupina, která evokuje kresby Trnkovy nebo – z prostředí nám bližšího – třeba Toporovy nebo Folonovy, nás uvádí do univerza jiskřivé inteligence a matoucí pronikavosti. Uvidíme je znovu v sobotu večer, v závěru tohoto dobře zalévaného pátého „svátku“.
Jean Maisonnave: Yorickova pantomima, Les depeches, Dijon, 24. 6. 1982 (překlad Mario Stretti)


TŘI ZÁŘÍCÍ TŘEŠNĚ
Kotouč slunce opouští oblohu, padá do šapitó naplněného atmosférou svátku v parku na náměstí Darcy.
Nachází zde přístřeší večer Yorickovy pantomimy, českých mimů, na nichž začaly dozrávat tři zářící třešně: nos, krásný strom léta!
Čára vyznačená na zemi, představení nás obestírá jako oplatka hořký lék, pomalu se rozjíždí. Je to záměr? Ony palice, které mlátí a mlátí bez konce, není to ona škrtící struktura, která krok za krokem svírá? Skupina nachází své místo ve světě v koupeli nohou se střevíci voděnými na provázku při jemné, křišťálové hudbě hracích strojků dětství, uspávající sebe samu v definitivním vyčerpání všech hybných sil.
Lov na motýly nás přibíjí výčitkami svědomí jako jejich ruce na onu inertní desku, ale na druhé straně vrchu nabývá let, protože lovec se stává loveným!
Jsou uživateli poztrácených materiálů: papír jim stejně jako Cirkusu Alfred zjednává různé kejklířské kousky – lepí jej, trhají, znovu vyhlazují, trhají na kousíčky, házejí, znovu trhají, věnčí jím diváky!
Krásná bitva – po oněch drahách vymezovaných svistem píšťalky nad stupínky amfiteátru! Tím kaskádovým smíchem dětí i nás samých ozdobme svá srdce jako svítící lampiony.
Flore: La fete que voila: Bip, bip, hourrah (To je ale svátek: hip hip hurá), Le bien public, Dijon, č. 144, s. 7, 24. června 1987 (překlad Mario Stretti).
/Pozn H.K.: Třešně = červený nos, Čára = čára křídou, Palice = kladivo (bití do hlavy, do papírů), Hrací strojek = zvonkohra, na níž hrál klavírista Mozarta/

P. S. O mystice a tajemství, které obestírají Yorickovu pantomimu a Huberta Krejčího, jsem se přesvědčil na vlastní „kůži“ během přípravy tohoto materiálu. Nashromážděné poznámky jednoho dne zmizely a já musel všechen text vytvářet přímo, jen na základě „tělové“ a „mozkové“ paměti. Noc – den – noc – den. Den – noc – den – noc. A byl jsem hotov. Jako bych tančil, jako by mi nějaký šaman odkrýval smysl dávných činů a setkání. Cože to říkal Antonin Artaud? Divadlo je stavem, místem, bodem, v němž můžeme pochopit lidskou anatomii, a s její pomocí lze léčit a řídit život. Yorickova pantomima takovým místem pro všechny zúčastněné byla.