L. Zemková: 80 let loutkového divadla ve Smiřicích, 2006
Libuše Zemková: 80 let loutkového divadla ve Smiřicích. Elektronický zpravodaj města Smiřice ze dne 7. dubna 2006
17.1edna 1926 poprvé zazvonil rolničkami Kašpárek v loutkovém divadle ve Smiřicích. Od té doby bylo sehráno 1131 představení, jež zhlédlo 167 157 diváků. V každém roce bylo sehráno alespoň jedno představeni. Zasloužily se o to už stovky účinkujících. Ve vzpomínkách tří z nich se alespoň částečně zrcadlí bohatá historie smiřických loutek.
Jiří Zahálka (v souboru od r.1943)
Do loutkového divadla již ne jako pouhý divák jsem začal chodit za války, když mi bylo asi deset let. Tatínek (zakladatel divadla Petr Zahálka), který byl jeho principálem, mě s sebou brával vždy v neděli dopoledne, abych se spolu s jeho dalšími žáky ze školy podílel na stavbě jeviště pro odpolední představení.
Z tzv. sborovny (byla v místech dnešní prodejny zeleniny vedle Oázy) přitlačila parta sokolů-siláků velkou bednu o rozměrech asi 3,5 x 1,5 x 1 ,2 (výška) m. Ta sloužila jako základ jeviště. Z jejich útrob jsme vytahali další části jeviště čelní proscénium, lávku s opěrnou deskou pro vodiče, schůdky a různá zábradlí, na něž se zavěšovaly loutky na drátech a později na nitích. Před jeviště se představil kryt a lavička pro mluviče. Po stranách jeviště pak stály pultíky pro osvětlovače a pro zvukaře. Prostor okolo proscénia se předělil černými závěsy. Ze skladu jsme nanosili oponu, dekorace, rekvizity, osvětlovací zařízení a především loutky. Ty v týdnu před představením sokolky-švadleny převlékly pro připravovanou hru. Po sestavení jeviště následovaly zkoušky, scénická, osvětlovací, zvuková, a ověřovaly se obtížnější loutkoherecké triky. První zkoušky na hru předtím probíhaly \"nanečisto\" na křídou označené ploše podlahy ve sborovně. Jenom na zkoušení zvlášť obtížné hry se tam sestavilo jeviště. Bezprostředně po odpoledním představení se jeviště urychleně muselo rozebrat a uklidit, aby již od půl šesté mohl ve stejném sále promítat biograf.
Koncem 40. let - už jako student gymnázia - jsem byl účastníkem stěhování loutkového divadla do hostince Na lednici, jehož nájemcem byl pan Šulc. V tamějším malém sálku, do té doby nijak zvlášť využívaném, mohlo být jeviště postaveno nastálo. To umožnilo nerušenou přípravu her, pravidelné zkoušky na scéně i častější představení. Míst v hledišti však bylo méně, a tak se hry reprizovaly. Hráli jsme i pro dospělé, a to se značným ohlasem. Divákům nevadilo ani několik desítek schodů, a tak jsme třeba zahajovací kabaret museli několikrát opakovat. Avšak i Na lednici po čase vznikly problémy. V \"našem“ sále po dobu kampaně byli ubytováni cukrovarští dělníci, a tak loutky musely počkat, až se cukr dovaří, to bývalo kolem Vánoc.
Proto loutkáři s nadšením přijali rozhodnutí tehdejších radních, že divadlo může přesídlit do přízemí někdejší Malburgovy vily, v němž do zrušení přídělového hospodářství (potraviny na lístky) v r.1953 bylo umístěno zásobovací oddělení. Tím se odstartovalo nové období loutkového divadla spojené s budováním a neustálým zvelebováním stálé scény. Já jsem se sice na pracích budovatelských osobně nepodílel, protože jsem v té době studoval v Praze, ale přispíval jsem sháněním podpor od ústředních odborových orgánů (divadlo se totiž stalo odborářským souborem při Státním statku) či zařizováním dodávek různého zařízení od pražských dodavatelů. Účinkovat na představeních jsem však tehdy ani nikdy později nepřestal.
Slavoj Lochman (v souboru od r. 1954)
V loutkovém divadle jsem začal asi v roce 1954, to mě tam přivedl dlouholetý loutkář Josef Junek. V té době se divadlo stěhovalo z Lednice do Malburgovy vily. Všechno se muselo udělat znovu. Zpod jeviště se po kbelíkách vyneslo mnoho kubíků zeminy. Z již použitých trubek se svářela konstrukce jeviště i lavice pro diváky. Trubky se musely nejprve zbavit rzi, to se dělalo ručně. Ani o jiné práce - truhlářské, zednické, zámečnické - nebylo nouze. Co lidí a po kolik večerů tvořilo z původně obytných místností loutkové divadlo, to se dnes už jen těžko vzpomíná. Nadšení a vytrvalost loutkářů i jejich známých však vedly k úspěšnému zdaru díla. I v dalších letech se zejména v letní přestávce každý rok něco dodělávalo a zlepšovalo, třeba šikmá podlaha v sále, vytápění (to se předělávalo několikrát), osvětlení jeviště, zvukové zařízení (až ke zřízení zvukařské kabiny), nové sociální zařízení a šatna. Pravidelně se svépomocně konaly údržbové práce. Obohacoval se také fond loutek a dekorací, pořídily se i zájezdové konstrukce. Hrálo se zprvu za nízké vstupné -1,50 Kčs. Na představení se děti svážely zvláštními autobusy ze širokého okolí. Svozy organizoval jako principál Petr Zahálka, jenž řídil i všechny další aktivity souboru a udržoval kontakty se zřizovatelem na statku i s městskou radnicí. Když se vzdal své funkce ze zdravotních důvodů, soubor řídilo kolektivní vedení, na mně pak zůstalo právo i povinnosti odpovědného a pro styk s úřady pověřeného pracovníka, a to až do zvolení Tomáše Zemka novým vedoucím loutkového divadla.
Tomáš Zemek (v souboru od r. 1975)
Loutkovému divadlu se věnuji již od dětství. Jako malý jsem chodil na představení a za odměnu mě teta, která byla v té době aktivní členkou souboru, vzala do zákulisí, kde jsem pozoroval, kdo loutky vodí a kdo jim propůjčuje hlasy. Asi od devíti let jsem byl členem loutkářského kroužku. Mojí první rolí s „dospěláckým“ souborem byl dráček ve hře Míček Flíček. Od té doby pracuji v loutkovém divadle nepřetržitě.
Když jsem ukončil devítiletku, začal jsem studovat na Střední průmyslové škole v Pardubicích. V té době zrovna procházelo smiřické loutkové divadlo rozsáhlou rekonstrukcí. Předělávala se stará dřevěná podlaha napadená houbou, byla nahrazena novou betonovou. Zároveň proběhla výměna nosníků zvýšené dřevěné podlahy za nosníky kovové. Celé této rekonstrukce jsem se aktivně účastnil a zároveň čerpal zkušenosti od starších, které jsem v životě již mnohokrát uplatnil.
Ještě jako student jsem se podílel na výrobě světelného pultu, který svými technickými parametry předběhl dobu a v našem divadle se používá dodnes.
Po celou dobu mého působení v souboru vodím loutky a podílím se na výrobě dekorací. V roce 1998 jsem se stal principálem souboru. Samozřejmě, že v každém představení působím jako vodič loutek a podílím se na technickém zabezpečení představení.
Těší mě, že se mi k práci v divadle podařilo získat i všechny členy mé rodiny – manželku i obě dcery. V divadle tak společně trávíme hodně svého volného času.
17.1edna 1926 poprvé zazvonil rolničkami Kašpárek v loutkovém divadle ve Smiřicích. Od té doby bylo sehráno 1131 představení, jež zhlédlo 167 157 diváků. V každém roce bylo sehráno alespoň jedno představeni. Zasloužily se o to už stovky účinkujících. Ve vzpomínkách tří z nich se alespoň částečně zrcadlí bohatá historie smiřických loutek.
Jiří Zahálka (v souboru od r.1943)
Do loutkového divadla již ne jako pouhý divák jsem začal chodit za války, když mi bylo asi deset let. Tatínek (zakladatel divadla Petr Zahálka), který byl jeho principálem, mě s sebou brával vždy v neděli dopoledne, abych se spolu s jeho dalšími žáky ze školy podílel na stavbě jeviště pro odpolední představení.
Z tzv. sborovny (byla v místech dnešní prodejny zeleniny vedle Oázy) přitlačila parta sokolů-siláků velkou bednu o rozměrech asi 3,5 x 1,5 x 1 ,2 (výška) m. Ta sloužila jako základ jeviště. Z jejich útrob jsme vytahali další části jeviště čelní proscénium, lávku s opěrnou deskou pro vodiče, schůdky a různá zábradlí, na něž se zavěšovaly loutky na drátech a později na nitích. Před jeviště se představil kryt a lavička pro mluviče. Po stranách jeviště pak stály pultíky pro osvětlovače a pro zvukaře. Prostor okolo proscénia se předělil černými závěsy. Ze skladu jsme nanosili oponu, dekorace, rekvizity, osvětlovací zařízení a především loutky. Ty v týdnu před představením sokolky-švadleny převlékly pro připravovanou hru. Po sestavení jeviště následovaly zkoušky, scénická, osvětlovací, zvuková, a ověřovaly se obtížnější loutkoherecké triky. První zkoušky na hru předtím probíhaly \"nanečisto\" na křídou označené ploše podlahy ve sborovně. Jenom na zkoušení zvlášť obtížné hry se tam sestavilo jeviště. Bezprostředně po odpoledním představení se jeviště urychleně muselo rozebrat a uklidit, aby již od půl šesté mohl ve stejném sále promítat biograf.
Koncem 40. let - už jako student gymnázia - jsem byl účastníkem stěhování loutkového divadla do hostince Na lednici, jehož nájemcem byl pan Šulc. V tamějším malém sálku, do té doby nijak zvlášť využívaném, mohlo být jeviště postaveno nastálo. To umožnilo nerušenou přípravu her, pravidelné zkoušky na scéně i častější představení. Míst v hledišti však bylo méně, a tak se hry reprizovaly. Hráli jsme i pro dospělé, a to se značným ohlasem. Divákům nevadilo ani několik desítek schodů, a tak jsme třeba zahajovací kabaret museli několikrát opakovat. Avšak i Na lednici po čase vznikly problémy. V \"našem“ sále po dobu kampaně byli ubytováni cukrovarští dělníci, a tak loutky musely počkat, až se cukr dovaří, to bývalo kolem Vánoc.
Proto loutkáři s nadšením přijali rozhodnutí tehdejších radních, že divadlo může přesídlit do přízemí někdejší Malburgovy vily, v němž do zrušení přídělového hospodářství (potraviny na lístky) v r.1953 bylo umístěno zásobovací oddělení. Tím se odstartovalo nové období loutkového divadla spojené s budováním a neustálým zvelebováním stálé scény. Já jsem se sice na pracích budovatelských osobně nepodílel, protože jsem v té době studoval v Praze, ale přispíval jsem sháněním podpor od ústředních odborových orgánů (divadlo se totiž stalo odborářským souborem při Státním statku) či zařizováním dodávek různého zařízení od pražských dodavatelů. Účinkovat na představeních jsem však tehdy ani nikdy později nepřestal.
Slavoj Lochman (v souboru od r. 1954)
V loutkovém divadle jsem začal asi v roce 1954, to mě tam přivedl dlouholetý loutkář Josef Junek. V té době se divadlo stěhovalo z Lednice do Malburgovy vily. Všechno se muselo udělat znovu. Zpod jeviště se po kbelíkách vyneslo mnoho kubíků zeminy. Z již použitých trubek se svářela konstrukce jeviště i lavice pro diváky. Trubky se musely nejprve zbavit rzi, to se dělalo ručně. Ani o jiné práce - truhlářské, zednické, zámečnické - nebylo nouze. Co lidí a po kolik večerů tvořilo z původně obytných místností loutkové divadlo, to se dnes už jen těžko vzpomíná. Nadšení a vytrvalost loutkářů i jejich známých však vedly k úspěšnému zdaru díla. I v dalších letech se zejména v letní přestávce každý rok něco dodělávalo a zlepšovalo, třeba šikmá podlaha v sále, vytápění (to se předělávalo několikrát), osvětlení jeviště, zvukové zařízení (až ke zřízení zvukařské kabiny), nové sociální zařízení a šatna. Pravidelně se svépomocně konaly údržbové práce. Obohacoval se také fond loutek a dekorací, pořídily se i zájezdové konstrukce. Hrálo se zprvu za nízké vstupné -1,50 Kčs. Na představení se děti svážely zvláštními autobusy ze širokého okolí. Svozy organizoval jako principál Petr Zahálka, jenž řídil i všechny další aktivity souboru a udržoval kontakty se zřizovatelem na statku i s městskou radnicí. Když se vzdal své funkce ze zdravotních důvodů, soubor řídilo kolektivní vedení, na mně pak zůstalo právo i povinnosti odpovědného a pro styk s úřady pověřeného pracovníka, a to až do zvolení Tomáše Zemka novým vedoucím loutkového divadla.
Tomáš Zemek (v souboru od r. 1975)
Loutkovému divadlu se věnuji již od dětství. Jako malý jsem chodil na představení a za odměnu mě teta, která byla v té době aktivní členkou souboru, vzala do zákulisí, kde jsem pozoroval, kdo loutky vodí a kdo jim propůjčuje hlasy. Asi od devíti let jsem byl členem loutkářského kroužku. Mojí první rolí s „dospěláckým“ souborem byl dráček ve hře Míček Flíček. Od té doby pracuji v loutkovém divadle nepřetržitě.
Když jsem ukončil devítiletku, začal jsem studovat na Střední průmyslové škole v Pardubicích. V té době zrovna procházelo smiřické loutkové divadlo rozsáhlou rekonstrukcí. Předělávala se stará dřevěná podlaha napadená houbou, byla nahrazena novou betonovou. Zároveň proběhla výměna nosníků zvýšené dřevěné podlahy za nosníky kovové. Celé této rekonstrukce jsem se aktivně účastnil a zároveň čerpal zkušenosti od starších, které jsem v životě již mnohokrát uplatnil.
Ještě jako student jsem se podílel na výrobě světelného pultu, který svými technickými parametry předběhl dobu a v našem divadle se používá dodnes.
Po celou dobu mého působení v souboru vodím loutky a podílím se na výrobě dekorací. V roce 1998 jsem se stal principálem souboru. Samozřejmě, že v každém představení působím jako vodič loutek a podílím se na technickém zabezpečení představení.
Těší mě, že se mi k práci v divadle podařilo získat i všechny členy mé rodiny – manželku i obě dcery. V divadle tak společně trávíme hodně svého volného času.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.