Vl. Píša: Padesát let žije na severu, srdcem zůstává Blateňákem. Rozhovor s J. Janáčkem.

Padesát let žije na severu, srdcem zůstává Blateňákem

Pedagog, literární vědec, historik, loutkař, teatrolog Jiří Janáček oslavil v roce 2002 pětasedmdesáté narozeniny. Jiní v jeho věku chodí na procházky a sypou ptáčkům. Jiří Janáček však neví, co dřív, například v současné době dokončuje práci na knize o historii divadla F. X. Šaldy v Liberci. O ní, o životě, milovaných jižních Čechách a dalších plánech si s ním povídal dr. Vladimír Píša.

Do Liberce jsi se přestěhoval v roce 1966, rok před svými čtyřicátými narozeninami. Čím tě město oslovilo a co ti nabídlo?
Do Liberce mě nalákal tehdejší ředitel Severočeského nakladatelství Ladislav Dvorský, v nakladatelství pracoval i můj bratr Milan jako výtvarný redaktor, takže jsem přijal nabídku po letech učitelování strávených na varnsdorfské SVVŠ a změnil profesi z kantora na redaktora. Jednoho krásného dne jsem vystoupil z tramvaje v Lidových sadech, nadechl se toho sytého vzduchu z jizerských borovic a „šupajdil“ Alšovou ulicí do budovy rozhlasu, kde sídlila redakce nakladatelství. Pracoval jsem tam do roku 1969, měl jsem na starosti dvě regionální edice, v té větší se vydávaly poměrně obsáhlé monografie, například Vladimíra Komárka nebo Bohdana Kopeckého, já sám jsem tam připravil a doprovodil komentářem monografii libereckého fotografa Ladislava Postupy. Vedle toho jsem se věnoval dětské literatuře, konkrétně edici, která se jmenovala Kaňka, vyšel v ní například Václav Čtvrtek, Pavel Šrut a jiní. Pokoušel jsem se pro ni získat něco z tvorby Josefa Kainara, ale i když jsem ho honil kdesi na rybách, nikdy jsem ho úplně neuhnal. Nicméně v roce 1969 jsem z redakce odešel, naštěstí jsem potkal tehdejšího ředitele střední ekonomické školy Vladimíra Flégla, který mě ještě znal z předchozího varnsdorfského působení, a jemu jsem si postěžoval, že bych se rád vrátil ke kantořině. Stihl mě ještě přijmout, než musel za několik měsíců sám z politických důvodů ze školy odejít. U mě to koneckonců bylo vždycky tak, že když jsem ve svém životě na nějakou dobu odskočil z kantořiny někam jinam, a právě ve Varnsdorfu jsem několik let dělal ředitele SVVŠ a později lidové školy umění, což byla spíše úředničina. To mě neuspokojovalo, rychle jsem se vrátil k učitelování. I z libereckého nakladatelství jsem o své vůli odešel znovu učit. Na liberecké ekonomce, dnešní obchodní akademii, jsem zůstal až do roku 1990.

Dobrých jednadvacet let jsi tedy na liberecké ekonomické škole učil češtinu.
Ano, ale protože jsem nesměl jako politicky nespolehlivý učit občanskou výchovu nebo filozofii, a zároveň týdenních čtyřiadvacet hodin češtiny a literatury představovalo velkou zátěž, přemýšlel jsem, jak z toho ven, a přišel jsem na to, že bych mohl učit takzvanou „nauku o výrobě“. To byl ve třetím ročníku povinný blok hodin, kde se budoucí ekonomové měli dovědět něco o zemědělství nebo chemických a biologických výrobách. Právě tohle mě v mládí zajímalo, zvlášť biologie a přírodní procesy, takže se mi zalíbilo učit výrobu piva nebo vína, zvlášť když to nebyl maturitní předmět a mohl jsem používat názorné pomůcky…

Mezitím tě liberecká veřejnost začala poznávat jako autora literárních večerů, které jste spolu s dalšími středoškolskými profesory připravovali pod hlavičkou tehdejší Socialistické akademie.
Paradoxně prvotním impulsem byl tlak ze školy, abych „něco“ dělal i mimoškolně. Naštěstí jsem se dostal do vynikající a hlavně dobovou ideologií nezatížené party, kterou vedl Milan Struna. Setkal jsem se tam s výbornými literárními znalci a překladateli, jako byl Václav Bahník nebo Stanislav Jirsa, ale i se skvělými herci Vojtou Ronem a Jiřím Zapletalem. Pak už byla radost připravovat v tomhle týmu komponované večery, začal to vlastně Václav Bahník s antickými autory, následovali Jirsovi oblíbení Francouzi, nesmím zapomenout ani na kolegyni Jaroškovou s anglickými spisovateli, nakonec přišla i mladší generace včetně tebe. Já jsem se soustředil na českou literaturu, začínal jsem s S.K.Neumannem, což byla asi malá zkouška, jestli právě takovou citlivou látku zvládnu. Trochu jsem zariskoval a zdůraznil u něho rané dekadentní období, ale prošlo to – nakonec prošly i odvážnější věci. Brzo jsem už podle svého vkusu pokračoval například Karolínou Světlou nebo Karlem Hynkem Máchou, postupně jsem se věnoval i ruským klasikům, jako byli Dostojevskij, Blok nebo Bělyj, se Stanislavem Jirsou jsme připravili večery o literární Praze, Paříži a dalších městech. Rád vzpomínám na večer k šestistému výročí úmrtí Karla IV. v roce 1978, který jsme připravili s historikem doktorem Andělem pro Šaldovo divadlo s poměrně náročnou scénickou úpravou, hranými scénami, hudbou a vlastně vším, co k divadelnímu představení patří. Divadlo bylo nabito až ke stropu! Úspěch nás povzbudil a za nějaký čas jsme připravili podobný večer o Jiříku z Poděbrad, ale tady jsme trochu narazili, těch feudálů prý už bylo dost…Podobně se ozvaly pochybovačné hlasy po večeru věnovanému čerstvému nositeli Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. Každopádně všechny ty pořady, a s tím spojená pracná příprava, měly smysl, chodilo na ně hodně študáků a věřím, že jsme jim literaturu nebo historii přiblížili a oživili mnohem víc, než by to bylo možné pouhým školním výkladem. Pro mě to znamenalo, že jsem se dlouhá léta udržoval takříkajíc v kondici, jednak jsem těžko mohl vystupovat nebo publikovat nějakým jiným způsobem, jednak jsem navázal už na to, co jsem v padesátých a šedesátých letech rozjížděl ve Varnsdorfu. Tam jsem ale připravoval podobné večery s divadelními amatéry a to bylo náročnější. Jedna z mých žákyň, divadelní historička doktorka Vítězslava Šrámková, v nedávno vydaném Místopisu českého amatérského divadla tohle varnsdorfské období poměrně důkladně rozebírá a oceňuje.

Zmínil jsi se o jedné ze svých žákyň či studentek, kterou jsi zřejmě orientoval na literaturu nebo divadlo.
Mě ale hlavně vždycky těšilo, že někdo z těch mladých lidí to dotáhl tam, kam jsem sám už nedospěl, nebo se nemohl věnovat tomu, co mi bylo z různých důvodů odepřeno. Například takovou studentkou je Jana Weberová, dlouholetá dramaturgyně rozhlasové stanice Vltava. Také Jindřich Jůzl je dnes uznávaným šéfredaktorem Odeonu, mnozí další jako třeba chrastavský Ivan Žák učili, on konkrétně v tamním výchovném ústavu, ale hlavně dělal spoustu věcí ve volném čase pro jiné – například organizoval soutěž Chrastavská sloka. Jiří Chocholoušek, kterého jsem ale učil už po roce 1990 na obnovené liberecké pedagogické fakultě, je dnes jméno známé čtenářům časopisu Aluze. Vedl jsem jeho diplomovou práci o Janu Kameníkovi, což byl pseudonym liberecké rodačky, spisovatelky Ludmily Maceškové. A takových nadšenců a dnes už odborníků běhá po republice víc.

Tím jsem se dostali k období po roce 1990. Mluvil jsi o pedagogické fakultě, kam jsi přešel z obchodní akademie a kde jsi se mohl věnovat i některým speciálním literárním oborům jako třeba teorii literatury pro děti a mládež. Učil jsi na naší vysoké škole ještě nedávno, jak na tebe působila ta dnešní, řekněme svobodnější generace studentů ?
Bohužel, mám z nich trochu rozpačité pocity. Na jedné straně na fakultu přišlo mnoho zapálených budoucích učitelů a dnes už potkávám šikovné mladé učitelky, které snad to školství trochu pozvednou. Ale dobrá polovina studentů přišla jen proto, že nesehnali jinou vysokou školu, nebo se velmi rychle nechali otrávit poměry ve školství, nemalá část z nich rychle přešla do lukrativnějších povolání, ke kterým jim ale pedagogická průprava byla víc než dobrá, jako jsou třeba místa v televizi, redakcích nebo ve vedení firem. A to si myslím, že je velká škoda, možná tak zabrali místo jiným budoucím učitelům, pro které je přece pedagogická fakulta hlavně určena. Navíc když se občas setkám s tou asi už menšinou, která ve školství přece jen působí, mnozí si stěžují na to, jak je na dané „základce“ přijali s chladem až nedůvěrou, jak je školství pořád nesmírně konzervativní. Chtěli by učit nově a nemohou. Ale z mého pohledu to tak bylo snad vždycky. Když jsem kdysi začínal také jako mladý kantor v Novém Boru, starší kolegové se na mě a mou generaci dívali podobně, nicméně měli jsme proti nim vždy výhodu. Děti nás brali právě proto, že jsme k nim měli věkově blíž, že jsme učili s nadšením, spontánně a ne jen podle strnulých pravidel, i když metodicky možná propracovanějších. Prostě těm nynějším učitelským průkopníkům pořád opakuju, aby se nenechali odradit.

Nový Bor byla tvoje první učitelská štace v roce 1950, to jsi vlastně ještě dálkově studoval, navíc jsi tam potkal svou budoucí ženu, bylo to asi šťastné období?
Jistě, ale v Boru jsem zůstal jen necelé tři roky, pak jsem přes epizodu ve Šluknově začal působit ve Varnsdorfu. Na tohle město vzpomínám velmi rád, byl tam bohatý kulturní život, působilo tam profesionální divadlo i tři závodní kluby a všude se dělala muzika, tanec, vážná hudba.

Mám pocit, že tam dodneška něco z toho, co jste zažili a tak trochu zaseli, přináší své plody?
Určitě, náš společný známý Milan Hrabal, varnsdorfský básník, překladatel a tak trochu novodobý obrozenec, tohle období a tradici připomněl v Literárních novinách. Každopádně mělo svůj půvab, když jsme tenkrát docela svobodně mohli publiku zprostředkovat novou tvorbu takového Karla Šiktance nebo Ivana Diviše, ale stejně tak připomenout i dílo emigranta Egona Hostovského a dalších.

Vraťme se ještě k období posledních asi třinácti let. Každopádně jsi se, abych tak řekl, ve zralém věku hodně rozepsal, tvoje bibliografie čítá za poslední léta stovky článků, recenzí, statí o divadle a literatuře.
To je ale pochopitelně dáno i poměry před rokem 1989. Když jsme se před chvílí dotkli slavného výročí Karla IV., kromě toho pěkného pocitu úspěchu jsme s Rudolfem Andělem zažili i nepříjemné ponížení, když tehdejší Vpřed v obsáhlém a docela pochvalném článku o proběhlém večeru ani jednou nezmínil naše jména. A to nebylo nic výjimečného. Nechtělo se mi za takovýchhle okolností nějak se vnucovat nebo psát do šuplíku, i když jsem pořád navštěvoval liberecký archiv a postupně si prohluboval znalosti zejména o předválečném německém divadle v Liberci. Teď už tucet let píšu, seč mi síly stačí, spíš mám problém se v záplavě materiálu neutopit, například místnímu německému divadlu by se měl věnovat snad celý tým odborníků, mohu a chci se soustředit jen na literární a dramaturgický aspekt, historický těžko obsáhnu. Snažím se jednotlivé dílčí studie, které jsem už publikoval, zpracovat a doplnit do určitého celku, na podzim roku 2004 by mohla vyjít ucelená kniha. Malá ukázka teď vychází v našem Kalmanachu, je to připomenutí začátků po otevření nové budovy divadla v roce 1883, v knize však bude mnohem více podrobností a přehled chci dotáhnout až k roku 1938. O tom bychom mohli diskutovat hodiny, mě třeba zajímal a fascinoval repertoár českých her hraných v německém překladu, Němci takto hráli hry Františka Langra nebo Smetanovy a Dvořákovy opery. Pohnuté je období třicátých let, kdy divadlo vedli pánové Basch a Barnay, oba ale němečtí židé, stateční lidé, kteří se postavili proti nátlaku henleinovců. Zajímavá jsou i dvě představení Fausta v roce 1938, jedno v Liberci, druhé jen o den dříve v Žitavě. Tehdejší recenze a kritiky více ocenily žitavské představení, zřejmě odvážnější a novátorské. Mimochodem, v archivu jsem třeba našel stvrzenku za kytku koupenou slavnému dramatikovi Jaroslavu Kvapilovi, ten ale navštívil zdejší divadlo jako vysoký ministerský úředník, jemuž si němečtí činovníci opakovaně postěžovali, jak jinak, na nedostatek peněz. Bylo to v souvislosti s tím, že německé divadlo muselo povinně uvolnit prostor několikrát v roce českému souboru, který sem jezdil až z Olomouce, což ale znamenalo finanční ztrátu. Díky Kvapilovi prezident Beneš poskytl mnoho tisíc korun ze svého osobního fondu jako příspěvek na nápravu takové újmy, takže nevím, proč někteří Němci dnes na něj tak nadávají…

Skoro to vypadá, že jsi v té době snad žil a všechno viděl.
Ten dojem přináší právě pověstná německá důkladnost, oni měli skoro ke každému představení vydaný plakát a o divadle se hodně psalo zejména v Reichenberger Zeitung, kde vycházely takzvané Theaterstudie. A tehdejší kritici byli velmi důkladní a ostří, napadali bez servítků dozorčí výbor divadla, a tím vlastně magistrát, pod který divadlo odjakživa patřilo. Jeden čas se dokonce rozhodli, že některá představení jsou natolik pod vší kritiku, že nemá cenu o nich psát, a u jiných divadelníkům vzkázali dost neomaleně, ať nehrají něco, co nedokáží herci pořádně zahrát. Kupodivu, vedení divadla na takovou kritiku slyšelo a je zajímavé sledovat, jak se třeba hned první ředitel usilovně snažil zvýšit kvalitu představení, najímal nové herce, založil operní soubor a tak dále. Jak říkám, archivního materiálu je obrovské množství, zdejší ředitelka paní Chocholoušková mi vychází maximálně vstříc a nakonec jsem se smířil s tím, že v důchodu nebudu probírat jihočeské archivy a věnovat se tamním osobnostem, Liberec mě v tomhle směru všechno vynahradil.

A jsme opět u toho, že rodák z Blatné se řízením osudu ocitl před skoro čtyřiceti lety v Liberci, nicméně rodné kořeny se asi nedají zapomenout?
Na severu jsem vlastně už přes padesát let, ale pořád k jihu tíhnu a nedělám ze sebe nějakého nadšeného patriota, i když například pro libereckou Českou besedu rád píšu různé studie. Díky severu a Liberci jsem se stal tím, čím jsem, kdybych tam ještě jako mladík zůstal, měl bych po roce 1948 jako buržoazní synek velké potíže.

Možná jsi ale mohl být dokonce profesionálním vojákem?
To mi bylo ale ještě méně, asi jedenáct let, a v napjatých letech 1937 a1938 jsem obdivoval asi jako každý kluk tehdejší armádu, nakonec kousek od Blatné měli často velká cvičení, chtěl jsem jim nějak pomoci. Navíc jsme dostali zrovna výborného kantora, zapáleného vlastence a nedávného vojáka, který do nás tělesnou, ale hlavně brannou a vlasteneckou výchovu lil, až se z nás při cvičeních na akademiích kouřilo. Takové upřímné nadšení pro armádu a odhodlání bránit zem se asi dnešními měřítky nedá popsat. Záhy ovšem tatínkovi přišlo vyrozumění, že vojenské gymnázium, kam mě po páté třídě přihlásil, se ruší. Byla to škoda a škoda i toho zmizelého vlastenectví. Naštěstí zrovna v té době jsem začal intenzívně se skautingem, k přírodě mě to velmi táhlo, ale inspirovala mě i tatínkova knihovna a zakupované obrazy. Zároveň jsem při studiích na gymnáziu a později na vysoké škole dělal ještě divadlo, klasické i loutkové, hrál jsem i režíroval.

Ten výraz „dělat loutkové divadlo“ znamená, že jsi i loutky, hlavně svého oblíbeného Kašpárka, vyráběl?
Nikoliv, připravoval jsem návrhy loutek a další členové souboru je dotvořili. Nicméně zase jsme u toho, že za války, ale zvláště po ní mělo loutkové divadlo obrovský význam i pro dospělé diváky, třeba v Blatné se hrálo téměř každý týden nové představení. V mládí se toho stihne mnoho, při studiích jsem se snažil, aby mi neuteklo žádné zajímavé divadlo ani v Praze, ani doma. Nezapomenutelné zážitky mám z představení Alfréda Radoka. Mezitím jsme s kamarádem Jardou Průchou stihli vést až do roku 1948 skautský oddíl vlčat, měli jsme letní tábor právě v těch místech, kde dnes řádí Temelín.

Jak říká jedna tvoje bývalá kolegyně, jsi majitelem největší soukromé knihovny, kterou zná.
To nevím, jestli největší soukromé, knížek mám opravdu požehnaně, určitě mnoho tisíc. Důležité pro mě, ale i pro mé studenty bylo a je, že se u mě dala najít prakticky kompletní literatura šedesátých let, třeba takoví autoři jako Šiktanc nebo Kundera, později z veřejných knihoven stažení.

Co říkáš současné literatuře, koho si vážíš?
Právě jsem to jméno vyslovil, básník Karel Šiktanc, nakonec je to můj dlouholetý přítel a považuji ho za vynikajícího spisovatele. Ale musím říci, že pokud mám nějaký rest a mezeru, tak snad právě v současné literatuře. Těžko sledovat i kupovat všechno, co vyjde, jako jsem to dělal v šedesátých letech, a nakonec stále se raději vracím k svému oblíbenému 19. století. Úžasné je poznávat dnes už naprosto zapomenuté autory, kteří vydali pár sbírek nebo ani to ne. Když před několika lety vydal Ivan Wernisch z jejich tvorby obsáhlou antologii Zapadlo slunce nad dnem, který nebyl, měl jsem pocit, jako by ji napsal přímo pro mě. Někdy jsem se setkal s jistým odstupem studentů právě od klasiky. Když jsem dvacetileté dívce zadal na semináři Raise nebo Novákovou, protáhla obličej už jen nad představou, jak se bude knihou prokousávat. Ale pak přišla a vyprávěla o tom, jak právě v těchhle klasicích objevila netušený život, velké city i poučení.

I já obdivuju například Karla Klostermanna.
Přesně tak, u něho je vidět nadčasové a vlastně moderní téma soužití člověka s přírodou. Mimochodem, přestože je u nás Klostermann jakž takž dostupný v knihovnách, nedá se to porovnat s tím, jak se mu věnují za hranicemi. Byl jsem se podívat v malém městě Freyung na bavorské straně Šumavy a v tamním knihkupectví měli jeho celé dílo, byla to dlouhá řada knih.

Máš za sebou kus pestrého života, zkus si tedy vyslovit tři přání!
Kdybych si opravdu mohl něco přát sám pro sebe, tak to první přání je jasné. Aby mi zdraví sloužilo alespoň tak slušně jako dosud, a hlavně nejen mně, ale všem blízkým. Bez pochopení manželky, a rodiny vůbec, bych těžko něco dokázal. To druhé přání je, abych i v tomhle věku měl stále možnost setkávat se s přáteli a kamarády, přece jen zahrabat se na celé dny do archivu je poněkud jednostranné. A třetí – samozřejmě, aby dobře dopadla ta moje kniha o libereckém divadle! rozmlouval Vladimír Píša