Vsetín, LD Kohútek, Kateřina Švecová: Anabáze jednoho (loutkového) divadla (1973-2000).

Z práce Kateřiny Švecové
Anabáze jednoho (loutkového) divadla (Loutkové divadlo Kohútek 1973-2000).

Práce vznikla na Filozofické fakultě Univerzity Palackého Olomouc na Katedře teore a dějiny dramatických umění (v současnosti se katedra přejmenovala). Vedoucí práce byla PhDr. Tatjana Lazorčáková. Text vznikl v roce 2003.


KOHÚTEK V SEDMDESÁTÝCH LETECH

Do načrtnutého kontextu sedmdesátých let můžeme zařadit i soubor, který je předmětem mé práce. Jelikož se nachází v lokalitě Severomoravského kraje, znamená to, že signatářem souhlasné reakce na výše zmiňovaný dopis byl mj. i vedoucí právě tohoto souboru Otakar Švec . Připomínám, že se jedná o dopis Krajského poradního sboru Středočeského kraje, v němž jeho tvůrci napadají tendence poslední doby, že „loutku degradují na pouhý výtvarný artefakt, tvorba pro děti je popelkou a tzv. autorskému divadlu se promíjí základní loutkoherecké neznalosti a mluvičské prohřešky.“
Pro vymezení typu Kohútku si pomůžu slovy teatrologa, zabývajícího se amatérským divadlem, Jana Císaře. Ten nerozděluje loutkářské soubory jen na tradiční a antiiluzivní, ale ještě přidává typ souborů, které chtějí jít s dobou, ale přesně neví jak. A to je podle mého mínění Kohútek. Jeho dramaturgický plán není nijak pokrokový, viz Míček Flíček (1976) nebo O Kohoutkovi a Slepičce (1976), ale způsob provedení, kdy je na scéně loutka s „živáčkem“ nebo je scéna textilní koláží, ukazuje na proniknutí antiiluzivních tendencí.
„Sláva“ souboru Kohútek nepřesáhla hranice Moravy. Tam se divadlo zapsalo hlavně díky pravidelným účastem na okresních přehlídkách v Zubří a v Olomouci. V Československém loutkáři se z té doby dají najít kusé informace o stylu souboru, kde recenzenti hodnotí jen kvalitu loutkoherectví . Docela mne to překvapilo, neboť jsem se domnívala, že Kohútek patřil mezi soubory, o kterých se v moravském regionu vědělo i díky článkům v celostátním loutkářském časopise.

DIVADELNICTVÍ NA VSETÍNĚ VE 20. STOLETÍ
Divadlo „Z“

Nedá se říct, že by Kohútek vyrůstal bez tradice ochotnického divadla v regionu. Spíše v ní plynule pokračoval, i když typově to bylo jiné divadlo.
Před okupací bylo na Vsetíně několik kulturních sdružení. Zabývala se nejen divadlem, ale pořádala také různé přednášky, promítala filmy apod. Nejznámější byla tzv. Veřejná osvětová činnost a Studio mladých národního souručenství, jejichž činnost ukončila druhá světová válka.
Během nacistické okupace však kulturní život na Vsetíně úplně nezanikl, jen přetrvával v podobě drobných aktivit (přednášky, besedy).
I valašští ochotníci stagnovali, protože jim chyběl stálý divadelní prostor, pro který by mohli připravovat své inscenace. Až v roce 1942 se objevila možnost získat divadelní sál. Vyžadoval však přestavbu bývalé skladištní budovy firmy Thonet - Mundus, která se nacházela v Jiráskově ulici v objektu č.p.410 - dnes restaurace Bečva. Pro potřeby ochotníků bylo nutné vybudovat otáčivé jeviště a řádně vybavit přilehlé místností. Úpravy divadelního sálu si vzal na starost ostravský malíř Jan Obšil podle projektantů podniku Zbrojovka a veškeré malířské práce na budově provedla vsetínská malířská firma Karla Vaculy. Organizace a realizace rekonstrukce se ujalo Kulturní sdružení zaměstnanců Zbrojovky Vsetín , kde byli amatérští divadelníci většinou zaměstnáni.
Vybavení hlavního sálu bylo opravdu velkolepé, po vzoru stálých kamenných divadel. Prostorné jeviště (11,30/19,60 metrů, výška 9,66 metrů, hloubka 11 metrů) mělo dvě propadla, dva horizonty a řada ramp s reflektory. Pod ním byl zbudován prostor pro orchestr o rozměrech 3,5/3,5 metrů. Kapacitu hlediště s balkonem a galerií činilo 540 sedadel. Sál nepočítal s místy na stání.
Budova vsetínského divadla „Z“ , jak se jmenovalo, byla slavnostně otevřena v květnu 1945. Všechny prostory byly funkční až na loutkové divadlo, které se ještě přestavovalo. Otevřeno bylo až v roce 1948. Ačkoliv vybavení divadelní budovy bylo špičkové, divadelníci ji považovali za provizorní řešení, které se protáhlo na dalších dvacet tři let .
Na jevišti „Z“ se střídala činohra a baletní vystoupení a opereta, která byla nejsilnější a nejoblíbenější. Tituly jako Mirandolína, Mamzelle Nitouche svědčí o dramaturgii, která se mohla vyrovnat i kterékoliv profesionální scéně.
Jelikož „rok 1949 je pokládán za počátek nové, moderní éry v historii českého loutkového divadla.“ , myslelo se při rekonstrukci divadla „Z“ i na loutkáře. Vsetínští chtěli koncentrovat veškeré divadelní soubory (činohra, balet, opereta,) do jedné budovy. To znamená, že se sem přestěhoval loutkový soubor, který zatím působil při vsetínském Sokole. Loutkový sál měl jeviště s propadlem a dva pojízdné mosty, které umožňovaly hrát ve třech plánech a také dlouhé vedení marionet, a posuvné jeviště. Kapacita sálu byla 220 sedadel. To, že se loutkáři dělili o jednu budovu s jinými soubory mělo své výhody. Mohli do mluvičských rolí obsazovat členy jiných souborů a nebo si „půjčovat“ režiséry.
Divadlo „Z“ se na Vsetíně těšilo veliké oblibě, ale léty divadlo chátralo a ani město, ani Zbrojovka nechtěla vynakládat peníze na větší rekonstrukci, protože se uvažovalo, že bude účelnější postavit nový Dům kultury. Nedostatky v údržbě přivodily řadu malých i větších závad a havárií. Vše bylo završeno požárem, a tak bylo nakonec rozhodnuto budovu zbourat. Divadlo "Z" skončilo s "horkým" rokem 1968.

LOUTKOVÉ DIVADLO KOHÚTEK
VZNIK SOUBORU KOHÚTEK

Než vznikl již zmíněný Dům kultury, který byl skutečně dokončen až za dvacet let, měly se aktivity ochotníků ze všech divadelních souborů soustředit do Lidového domu, kde byl také sál s jevištěm a kde sídlil Sdružený klub pracujících (SKP), pod nějž spadal Klub pracujících jak MEZu, tak Zbrojovky. Ochotníci zde nenalezli vyhovující prostředí, což znamenalo útlum veškeré činnosti. Když do SKP přišla nová ředitelka, Vlasta Unarová, snažila se divadelní činnost vzkřísit. U bývalých ochotníků se nesetkala s pozitivní odezvou a jinak se o divadlo pokoušely různé studentské skupinky, avšak s malým úspěchem. Výbor KP MEZ měl také zájem vzkřísit loutkové divadlo, i když původní fundus byl skoro celý zničený. Ve výboru byl jeden bývalý člen loutkového souboru "Z", který byl vyzván, aby zkusil kontaktovat ostatní bývalé loutkáře. Jednalo se o Otakara Švece, tehdy pracovníka MEZu Vsetín.
Švec byl osloven, protože měl zkušenosti se zakládáním loutkového divadla v Plzni (Svět pohádek v Měšťanské besedě) a s vedením loutkářského odboru Škoda Plzeň v letech 1955 - 1960. Také absolvoval režisérský kurz a tři roky studoval v Praze scénografickou školu SČDO. Jelikož z bývalých loutkářů mnoho lidí nepřesvědčil, rozhodl se vznikající soubor doplnit z řad mládeže. Začal s dětmi z dětského loutkářského kroužku na Rybníkách, který založila a vedla jeho manželka Libuše.
Shodou okolností byla ve stejnou dobu zakázána organizace Junák (rok 1970). Její členky se chtěly dále scházet, a proto hledaly nějakou, státem povolenou, organizaci. Oslovily dva z funkcionářů Junáka, Otakara Švece a Vladimíra Vévodu, a ti tak doplnili vznikající kroužek o děvčata z junáckých Vlaštovek. I když v názvu jsou obsaženy loutky, skupina si zachovávala spíš charakter Junáku, tzn. při schůzkách se hrály hry, zpívalo, podnikaly se společné túry a výlety a také se hrálo divadlo. Až později, když se kroužku začalo více dařit, začali přibývat noví členové a rozšířil se majetek souboru, se junácký duch vytratil a soubor začal fungovat jako ryzí amatérské divadlo. Vzniklé uskupení existovalo pod názvem loutkářský kroužek Klubu pracujících Vsetín a vedla jej Jiřina Kašparová, která děvčata učila jevištní řeči a vodění loutek. Měla dobré předpoklady pro tuto práci, neboť studovala dva roky loutkové praktikum na AMU Praha a později v letech 1970 - 1974 vedla loutkový kroužek Klubu pracujících.
14.12.1970 se konala schůze vsetínského loutkářského odboru, kde se kroužek přejmenoval na loutkový soubor KP Kohútek. Jeho název byl odvozen od místního kopce na Javorníkách. Členové divadla si vymysleli také své logo . Ti také zvolili se přípravný výbor a projednali hlavní bod setkání, uspořádání kurzu loutkářského minima. Schůze byla zakončena besedou a ukázkovým vystoupením v Závodním klubu MEZ Vsetín.
Na to navázal v lednu 1971 další seminář v klubu MEZu, kde se dvacet pět děvčat ze vsetínských škol seznamovalo s loutkohereckou praxí. Dívky si nacvičily Havlíkův text Povídám, povídám pohádku. Členové kroužku zatím používali loutky maňáskového typu, k nimž v roce 1975 přibyly marionety. Na semináři v roce 1971 ustanovili vedení: Jiřina Kašparová - umělecká vedoucí, Otakar Švec - vedoucí loutkového odboru a zástupce KP, Vladimír Vévoda - organizační vedoucí, Libuše Švecová a Marie Koubková - vedoucí dalších kroužků. Externě spolupracovali Stanislav Vaněk jako scénograf a Anna Kostelníková v hospodářské funkci.
První veřejné vystoupení se konalo pro podnik Brigáda socialistické práce (BSP) Trakce 2. dubna 1971. Pohádka O Vašíkovi a mašince Bobince byla však spíše předpremiérou, neboť soubor se teprve sehrával a hru neměl pořadně nastudovanou. První oficiální premiéra byla 1.června 1971 v místnosti KP v MEZu a o den později následovalo představení v budově Sklář na Vsetíně. Repertoár se skládal z krátkých scének.
Jak už jsem zmínila, v prvním roce začaly pracovat hned dva kroužky. Dobré podmínky pro loutkářskou práci v SKP přilákaly brzy i jiné loutkáře. Tak se ke skupince Jiřiny Kašparové, která vznikla hned v prosinci (výše zmíněné skautské Vlaštovky), přidal kroužek Miroslava Chrobáka. Na podzim 1971 vznikl třetí na Rybníkách v ZDŠ a vedla jej Marie Koubková. Existoval ještě čtvrtý kroužek, ale ten po odchodu jeho vedoucí Vlasty Faconové splynul s kroužkem Kašparové. Všechny tyto kroužky se sdružily pod jedním názvem Kohútek.
V sezóně 71/72 se soubor plně zformoval. K tomu přispělo i léto 1972, kdy se od 30. června do 2. července 1972 uskutečnilo první loutkářské soustředění v Semetíně. Potom následovala řada dalších kurzů a seminářů. Pravidelné místo pro tato setkání amatérů s profesionálními herci a režiséry – dnes by se dala označilo jako workshopy - bylo rekreační středisko v Javorníkách Kohútka. Na horskou chatu jezdili jako lektoři: výtvarník a autor her pro loutky Vojtěch Cinybulk a režisér Otto Rődl, které se členy Kohútku pojilo blízké přátelství a Vsetín navštěvovali pravidelně. Dále to byli olomoucká loutkářka Milada Mašatová, herec František Skřípek a loutkář Pavel Kabzan. Režisérské kurzy pořádala Libuše Tittelbachová, někdejší členka pražské Besedy a Zdeněk Juřena, výtvarník Divadla S+H.
Již v předcházející kapitole jsem načrtla, jak fungovala kultura před rokem 1989. A to bych nyní ráda vztáhla přímo na loutková divadla. Amatérské soubory byly většinou zřizovány při Závodních klubech nebo Osvětových besedách. Náš Kohútek byl souborem Sdruženého klubu pracujících, v jehož čele stál ředitel SKP a předseda SKP. Jednotlivé závody měly případně také vlastní vedoucí klubových zařízení. Na činnost SKP měly vliv Závodní výbory, Národní výbor a stranické orgány. Ty nějakým způsobem zasahovaly do činnosti souboru. Například ředitel klubu přiděloval prostředky na činnost, přebíral vstupné, potvrzoval pracovní výkazy pomocných pracovníků. Odevzdávala se mu týdenní hlášení a on prosazoval vliv Závodního výboru příslušného podniku, ke kterému patřil; v případě Kohútku se jednalo o zmíněnou Zbrojovku. Tento ředitel v pozdějších letech prosadil, aby ve výboru souboru byla stranická skupina a v klubovně se v určitých dnech scházel uliční výbor sídliště Rybníky. Konkrétně Kohútek poskytoval budovu svého divadla pro schůzky zástupců souborů z okresu Vsetín, kteří tvořili Okresní poradní sbor pro loutkovou činnost. Využití svých prostor ospravedlňovali tím, že ve vedení souboru, a také ve většině členstva souboru, byli nestraníci. Vliv strany mohl být pocítěn i jinak, např. vedení dětských kroužků muselo být zaštítěno někým, kdo splňoval tzv. pionýrské minimum.
Po odborné stránce sledovalo práci souborů Okresní kulturní středisko, které mělo pro různé kulturní obory své metodiky. Pro vsetínské amatérské divadlo to byla Jana Rokytová. Kulturní střediska organizovala měsíční schůzky zástupců souborů, pořádala soutěže, nabízela metodickou pomoc, školení a odbornou literaturu. Několikrát též pozvala soubory zúčastněné v okresním kole soutěže amatérských loutkových souborů. Porotu zajišťoval Krajský poradní sbor v Ostravě, v jehož předsednictvu seděl i Otakar Švec. Okresní soutěže se kromě Vsetína konaly především v Zubří. Krajská kola probíhala pro soubory dospělých v Opavě nebo Havířově. Vítězové poté postupovali do Chrudimi na soutěž dětských souborů. Tato sekce se později vyčlenila z chrudimské soutěže, kde soutěžily jen dospělé soubory. Pro dětské soubory byla vrcholná soutěž v Kaplici. Vedle soutěží, které byly organizovány státními institucemi, existovaly i soutěže a přehlídky v režii Svazu amatérských loutkářů, např. Čechova Olomouc, Loutkářská Chrudim, Babkárská Žilina.

KOHÚTEK V LIDOVÉM DOMĚ

Na začátek lehce načrtnu historii Lidového domu. Základní kámen ke stavbě Lidového domu byl slavnostně položen 21. srpna 1927. Místo výstavby bylo určeno v Mostecké ulici přímo na vsetínském náměstí a slavnostní otevření proběhlo o rok později 19. srpna 1928.
Projekt ke stavbě vypracoval ing. arch. Antonín Bretschneider na zakázku křesťansko-sociálního spolku Zádruha, který měl v úmyslu postavit multifunkční budovu. Architektura "Liďáku", jak je Lidový dům znám mezi širokou veřejností, se vyznačuje strohým zdůrazněním vlastní funkce objektu. Původním účelem stavby byl hotel, restaurace, vinárna, kino, divadlo, knihovna, klubovna a tělocvična (ta byla ale krátce po otevření předělána na kanceláře). Po čase se tyto možnosti zredukovaly na restauraci, divadlo a kanceláře, což trvá až do současnosti.

Než byla zřízena v Lidovém domě přenosná scéna v místnosti bývalé vinárny, hrálo se a zkoušelo v ZK MEZ. V zimě 1973 brigádníci začínají budovat prozatímní scéna ve vinárně. Byla otevřena 12.ledna 1974 a od února zde Kohútek pravidelně hraje.
V sezóně 76/77 se přidává kroužek z Rokytnice, vedený Milenu Matkovičovou, která přinesla v pozici režisérky Kohútku jeho první větší úspěch s pohádkou Zdeněka Skořepy O kohoutkovi a slepičce.
S nástupem Mileny Matkovičové se zvýšila úroveň souboru, neboť v letech 1970 - 1975 působila jako loutkoherečka v Sarajevu.
Kohútek teď už tvořily čtyři soubory. Libuše Švecová vedla mládež ve věku 15-17 let. Nejúspěšnější hry tohoto patnáctičlenného souboru byly Míček Flíček a O zlé koze. Miluše Snížková měla ve svém kroužku sedm členů, jimiž byly děti do 15 let. Největší úspěch zaznamenaly s nastudováním Káčátka od Gurevičové a Gernětové. Třetí skupinu tvořily děti ve věku 10-14 let pod vedením Mileny Matkovičové a vystupovaly s Malou zimní pohádkou o Červené Karkulce a O kohoutkovi a slepičce. Pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký nastudovali pod vedením Vladimíra Vévody dospělí členové Kohútku.

VLASTNÍ SCÉNA KOHÚTKU

Než se budu blíže věnovat rozvoji vlastní scény Kohútku, je důležité zdůraznit, co Kohútek znamenal pro Vsetín. Zásluhou Kohútku začaly na Vsetínsku vznikat další loutkové soubory Kašpárek KP ROH Gumárny n.p. Zubří, KP ROH „Z“ Jablůnka dále soubory ve Viganticích, Vidči, Mikulůvce, Rožnově pod Radhoštěm a v Hutisku-Solenci. Kohútek jim totiž mohl poskytnout zázemí, které sám ve svých začátcích neměl. Jeho členové mohli přispět jak odbornou radou v oblasti výroby scény a loutek, tak v oblasti herecké. Dalším přínosem loutkového divadla v regionu byl rozvoj estetického vnímání vsetínských dětí. Proto Kohútek čím dál více vyhledávaly mateřské a základní školy.
Z Kohútku se stal zavedený loutkový soubor, který byl neopomenutelnou součástí vsetínské kultury. Důvodem, proč se Kohútek tak zapsal do povědomí diváků byl fakt, že hrál pravidelně každý týden v pátek a sobotu. Pro tuto pravidelnost bylo výhodné, že má soubor tolik kroužků. A jelikož vzrostl počet členů, potřeboval soubor kvalitní scénu.
Na vsetínském sídlišti Rybníkách na ulici Štěpánská se začal budovat protiatomový kryt a město uvažovalo o mírovém využití velkých shromažďovacích sálů. Protože vzrostl zájem dětí o loutkové divadlo, vsetínský Národní výbor rozhodl, že z krytu bude loutková scéna. Otakar Švec byl Národním výborem pověřen, aby ve spolupráci s projektantem zajistil přijatelné podmínky pro tento účel. Nebylo to jednoduché, protože prioritní byly požadavky civilní obrany. To znamená, že výška sálu a jeviště sice úplně neodpovídaly potřebám loutkářů, ale i přesto takovou loutkovou scénu, jakou se podařilo zřídit v ulici na Benátkách, neměli ani ve větších městech.
V suterénu se nacházelo jeviště s vanou (sál vyzdobil akademický malíř Ilja Hurník) a nízkými mosty, kabina zvukaře a osvětlovače, prostory na přípravu kulis a malá zkušebna. Kapacita sálu byla 130 dětí. V přízemí se nacházela vstupní hala s šatnou, pokladnou a bufetem, také velká zkušebna, sklad, dílna a sociální zařízení. Rozsah budovy vyžadoval, aby měla svůj stálý personál. MEZ Vsetín, jeden se zřizovatelů, pověřil vedením nové loutkové scény Otakara Švece a Zbrojovka Vsetín hradila náklady na další pracovníky: instruktorku dětských kroužků, jíž se stala Milena Matkovičová, stolaře Malčíka, uklízečku a lidi najímané na úvazek, tzn. na konkrétní představení (zvukaři, osvětlovači, švadleny).
V únoru 1978 se divadélko přemisťuje z Lidového domu na Rybníky. Slavnostní otevření proběhlo 25.února 1978 a v červnu byla zahájena jeho činnost.V kroužcích se soustřeďovalo na 100 dětí a mladých. Denně se konalo několik zkoušek, týdně se hrálo pro vsetínské děti a během týdne byla pořádána mimořádná představení pro školky. Všechny tyto aspekty nasvědčují poloprofesionalizaci souboru. Tři lidé jsou zde zaměstnáni na plný úvazek. V jejich pracovním výkazu je uvedeno, že spravují loutkové divadlo a jejich zaměstnavatelem je podnik MEZ. Nelze vyloučit, že se Kohútek mohl stát profesionálním divadlem, ale pravděpodobně chyběl potřebný impuls a hlavně větší sebevědomí tehdejších dospělých členů. Je také pravdou, že o profesionální loutkové divadlo tehdy nemělo zájem ani město Vsetín. Snažilo se do prostor divadélka umístit další své aktivity, jako byly recitační soutěže Kulturního střediska a schůze různých výborů.
O prázdninách 1979 se již pravidelné soustředění uskutečnilo opět na Kohútce. Jako lektor zde vystoupil František Skřípek, herec divadla Jiřího Wolkera, dnes šéf divadla v Mladé Boleslavi, který Kohútku věnoval svou hru Ondráš a Juráš, jež byla uvedena v sezóně 80/81.
Jedná se o období, kdy je soubor na svém „uměleckém“ vrcholu. Užitím uvozovek chci naznačit, že se v Kohútku nepodařilo najít žádnou tvůrčí osobnost, která by posunula poetiku divadla směrem k modernějším trendům. Důvod průměrnosti ve vztahu k jiným tradičním souborům (Kašpárkova říše Olomouc) je dán také ojedinělostí v regionu. Na přehlídkách docházelo často ke krutým konfrontacím, které vyburcovaly tvůrce k originálním počinům. Ale vždy jen nakrátko a poté opět soubor zapadl do svých starých klišé. V čem to měl Kohútek těžké, byl fakt, že byl a chtěl být srovnáván se špičkou amatérského loutkářství na Moravě. Kohútek byl tahounem a inspiračním zdrojem spíš regionálního charakteru. Jako příklad uvedu počátek února 1980, kdy se na scéně Kohútku konala okresní přehlídka amatérských loutkových souborů okresu Vsetín. Přehlídky se zúčastnilo sedm souborů, z čehož čtyři byly z Kohútku. Ten reprezentovaly všechny věkové generace. Dětský soubor nastoupil s hříčkou Kdo to byl Valentýn?, kterou recenzent Československého loutkáře komentuje slovy: „Nehotové a mnohdy zmatečné aranžmá, dlouhé pauzy a občas nesrozumitelné mluvní party vyvažoval půvabný a poetice hry odpovídající sty nádherných háčkovaných loutek.“ Mládežníci se předvedli s hříčkami Kohout světapán a Na vandru a tentýž recenzent dodává: „…dětský soubor se posazoval živějším projevem mluvním a snahou po charakterizaci jednotlivých loutek ve vodičských partech.“ Dospělý soubor vystoupil s adaptací pohádky Sůl nad zlato. „Doménou souboru je kvalitní vodičská páce s marionetou, kterou bohužel značně potlačilo umělecky i technicky nekvalitní použití playbacku: představení postrádalo rytmus a působilo poněkud neosobně a studeně.“ Dále se přehlídky zúčastnily soubory Kašpárek KP ROH Gumárny n.p. Zubří, Rolnička OB Videč a skupina dětí z mateřské školy ve Viganticích, bez jakéhokoliv komentáře ve zmiňované recenzi.
V roce 1983 nacvičila s dětmi dlouholetá členka souboru Milena Zbranková pásmo Povídám, povídám neplechy. Inscenaci uvedly na okresní přehlídce v Zubří 1983. „Jednoduchá ilustrace říkadel splnila záměr vést děti k zpěvnosti a rytmu, k přirozenému jevištnímu výrazu i hře.“ Připomínky se týkaly bedlivějšího vypointování výstupů, temporytmu inscenace a upřesnění proporcí a barevnosti výtvarné složky. I přes výtky získal Kohútek první místo v kategorii dětských souborů a Mileně Zbrankové připadla individuální cena za „pedagogickou výchovu“. Tyto úspěchy nezůstaly nepovšimnuty a v srpnu 1983 jel dětský soubor Kohútku do Ostravské televize, která projevila zájem o natočení Povídám, povídám neplechy jako studiové inscenace.
Období 1979-1984 lze označit za nejlepší léta divadélka. V letech 1984- 1986 nastaly změny ve vedení souboru. Také se objevily první výrazné problémy, protože vedení SKP (v čele s ředitelem Kopeckým) chtělo mít možnost zasahovat do tvůrčích záměrů souboru. Lidé stojící v čele souboru podléhali jako zaměstnanci zmíněným podnikům, které měly nad Kohútkem patronát. Z toho plynuly časté konflikty mezi vedením SKP a vedením Kohútku. Tyto roztržky vyřešil v roce 1986 Otakar Švec odchodem do důchodu a na jeho místo nastupuje Milena Matkovičová. Její uvolněnou funkci instruktora přebírá Karel Šefrna ml. Byl navržen právě Matkovičovou, která se s ním seznámila na Loutkářské Chrudimi. Šefrna později nahradil i pozici Matkovičové, protože ta z vedení odchází. Karel Šefrna ml. je synem zakladatele svitavského divadla „C“ Karla Šefrny. Tento soubor je jedním z hlavních představitelů linie netradičního loutkového divadla. Do loutkářského povědomí se zapsal v roce 1965 a v různých obměnách existuje dodnes.
Mladý Šefrna dostal na starosti mládež a dělá s ní divadlo založené na bázi hereckého divadla a loutka se stává spíše jen rekvizitou. V letech 1987-1989 Kohútek funguje pouze jako budova a mladí pod Šefrnovým vedením si z těchto prostor udělali svůj klub. Zkoušejí různé etudy, které měly později vyústit v představení, ale nic se jim nepodařilo dovést do konce. Další z Šefrnových idejí bylo zájezdové divadlo. Dokonce si opatřili starší vůz, ale i z této myšlenky sešlo. Pod jeho vedením Kohútek postupně chátrá a nakonec je kvůli špatnému technickému stavu (voda v loutkoherecké vaně, navlhlá elektrická instalace, rozkradená zvukařská kabina, vlhkem zničené osvětlení, díry a poškození na střeše) nadobro uzavřen.
Začíná se stavět Dům kultury (dále jen DK) a na opravu loutkářské scény již město nemá peníze. Je rok 1987, kdy divadlo přestává hrát, a mládež pohybující se kolem Šefrny ml. si jej přetvořila na svůj klub. Zde vzniklo divadlo Josef, jež hraje dodnes v Lidovém domě pod vedením Pavla Reimana, který začínal svou divadelní dráhu právě v Kohútku. Z toho všeho vyplývá, že v letech 1987 – 1990 přestává soubor divadla Kohútek existovat. Nerozpadl se sice úplně, ale nemá možnost dále hrát své nastudované inscenace.
Po roce 1989 musel ředitel Kopecký odejít, s Karlem Šefrnou ml. byl rozvázán pracovní poměr. Zástupkyně ředitele Mášová požádala Otakara Švece, aby z budovy zachránil, co se dá, hlavně loutky, protože o stavbu SKP již neměl zájem. V rámci privatizace byla budova prodána soukromému majiteli. Soubor Kohútku, který se v roce 1987 rozpadl, se 1990 vrací opět (jen přechodně) do Lidového domu a počítá s prostory v novém DK.

SOUČASNOST SOUBORU V DOMĚ KULTURY

Před zahájením současné éry v DK, která je tak odlišná od předcházejících let, musel Kohútek existovat dva až tři měsíce na podzim roku 1990 v Lidovém domě, v místnosti, která se nazývala Orlovna. Místo poskytnutí nějakých náhradních prostor se spíš jednalo o přechodný „sklad“. V tomto období nevznikaly žádné nové inscenace a hrály se starší a vyzkoušené, které se jen lehce oprášily, např. Míček Flíček, a nevyžadovaly větší počet herců, neboť soubor tvoří jen pět lidí.
Již jsem zmínila jistou odlišnost oproti předcházejícím letům. V prosinci 1990 se soubor rozdělil na dva kroužky. V jednom byly děti, které vedl Otakar Švec s manželkou, a druhý tvořili dospělí. Změnila se i pravidelnost představení. Oproti předcházejícímu hraní každý týden se teď hraje jednou za dva někdy až tři týdny. Jediné, co stále přetrvává, jsou představení pro školky.
Ředitelství DK poskytlo Kohútku místnost v suterénu. Prostor měl sloužit jen jako sklad a zkušebna, ale nakonec zde soubor i hrál, protože neměl jinou možnost. Kapacita byla sice asi čtyřicet dětí, ale jednalo se o velice špatný prostor. Představení se hrají mezi loutkami a kulisami z jiných inscenací. Stísněný prostor neumožňoval hrát předcházející výpravný repertoár, loutkoherci se tedy uchylují k přednesu bajek a k drobným hříčkám v obsazení maximálně tří až čtyř herců. Později si „kohútkovští“ postavili improvizovanou scénu s vodičským mostem a nic už nebránilo využití marionet.
Časová délka představení byla cca 45 minut. Namísto jedné dlouhé hry byla na začátku vyprávěna bajka a poté následovala přibližně 30-ti minutová hříčka s marionetami.
Ve stísněných podmínkách musel soubor vydržet dvě sezóny do roku 1992, kdy začal využívat sál v prvním patře DK, tak zvanou K3. Tím se ze suterénní místnosti stává zkušebna a rekvizitárna, tedy to, k čemu byla původně určena.
Místnost K3 byl prázdný sál, kde si členové souboru museli sami postavit loutkovou scénu s předsunutým praktikáblem pro činoherní a recitační výstupy. Umožňovala jak hru s marionetami, neboť měla jeden loutkoherecký ochoz, tak hru s maňásky, jelikož spodní výkryt byl vyvýšen tak, aby se herci mohli přikrčit.
Tento sál neobýval výhradně Kohútek. Pravidelně se zde pořádají např. odvody vojáků a různé akce DK, které nepřispívají pravidelnosti divadelního repertoáru. Místnost má kapacitu sto sedících dětí, při stání dvě stě dvacet lidí.
V červnu 1993 vznikl nový „podnikatelský“ název Divadelní sdružení Kohútek. Soubor se už moc nezúčastňuje přehlídek, ale každoročně pořádá mikulášské a karnevalové besídky, na kterých předvede to nejlepší ze svého nacvičeného repertoáru. Jedná se o komponované večery plné dětských soutěží, povídání, přednesu povídek a činoherní či marionetové hříčky. Minimálně v letech 1993-1996 jsou to jediné dětské akce tohoto druhu na Vsetíně, proto se jejich obliba rok od roku zvyšuje.V sezóně 96/97 se soubor rozhodl, že do budoucna bude hry nahrávat výhradně na playback, který bude pouštět ke hře loutek. Důvodem bylo, že všichni diváci neslyší hru na živo a soubor má nedostatek hlasů.
V roce 1999 končí práce se souborem mladých, protože hlavní opory odešly. Vedl jej Otakar Švec s manželkou. Zbylí mladí loutkoherci se přidali k stále existujícímu souboru dospělých, ale mnoho jich tam nevydrželo a Kohútek opustili. To znamená, že soubor, který kdysi měl až sto členů různých věkových kategorii teď funguje přibližně s osmi členy.