ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Všechny řitě světa i ta jeho. Recenze Aleny Zemančíkové na inscenaci Nenávidím tě, Bukowski! Online. Web Jiráskův Hronov 23.8.2024
Recenze Aleny Zemančíkové na inscenaci Nenávidím tě, Bukowski!
Přemýšlím, proč jsem s takovým potěšením četla v devadesátkách Charlese Bukowského. Bylo to proto, že psal o tom, čeho jsem se bála, kdykoliv jsem se setkala s někým z undergroundu, ať to byl Ivan Magor Jirous, Milan Kozelka, nebo Vráťa Brabenec? Obdivovala jsem jejich literární dílo, ale nesnášela jejich alkoholismus a promiskuitu a měla hrůzu z pobytu s nimi v jednom prostředí, protože skoro vždycky skončily sprostým nadáváním, hulvátstvím, urážkami a obnažováním pohlavního údu? Ne, to ne, protože Bukowski přece nikdy nepíše o tom, jak se cítí ženy, a nikdy se na svět nedívá jejich očima. Takovýma očima, které by mohly být i moje.
Tak snad jsem Bukowského četla ráda proto, že byl ochoten na sebe v knížkách říct to nejhorší, co o sobě člověk vůbec říct může. Že jeho líčení sexu je všechno, jen ne erotické, že jeho líčení chlastu je zprávou o permanentní nevolnosti, že vlastně veškerá sebevýpověď je obrazem ubohosti. Ale to by nestačilo, to, v čem spočíval pro nás v devadesátkách ten velký objev Bukowského, bylo zjištění, že přes všechny otřesné reálie jeho životního stylu prosvítá ohromný talent, že je to napsáno i se všemi vulgaritami jazykem výsostně vytříbeným, že číst ho je jako být uváleným, poblitým a pomačkaným návštěvníkem koncertu v nejslavnějším koncertním sále, který ale mezi pohoršujícími se snoby zná sakra dobře partituru. Ty záblesky krásy v nejsmradlavější bídě a úpadku, to byl důvod, proč jsme byli Bukowským tak uchváceni.
Nikdy jsem jeho povídky nečetla jako historky pro pobavení, byť k pobavení bezesporu jsou. Vždycky jsem je měla za existenciální výpověď.
Bohužel, Jaroslav Střelka ve všech svých čtyřech funkcích, jako dramaturg, režisér, scénograf i herec, intepretuje Bukowského texty především jako historky. Řetěz milenek ne jako řetězec selhání, ale jako příběhy děvkaře a fetišisty. Jeho vyprávění o skandálních vystoupeních ne jako vyznání závislosti na autorském čtení, přilnavší k osobě spisovatele stejně jako jeho závislost na chlastu, ale jako málem bohatýrské historky.
Chinaski je na scéně sám a jeho samotu jen podtrhuje skutečnost, že společnost mu nedělá živá partnerka, třeba i v multiplikované roli všech žen, o nichž je řeč, ale gumová nafukovací panna. Ta rekvizita je odpudivá, ale v inscenaci svou roli zastane. A Jaroslav Střelka je suverénní herec, hodinu na jevišti ovládne suverénně, dokonce se mu směrem ke konci daří téma samoty a znechucení sebou samým postupně posilovat.
Přesto však hraje – podle mého dojmu – něco jiného, než co je Bukowski. Jaroslav Střelka hraje něco česky – nebo, abychom nebyli šovinisté – středoevropsky hospodského, zatímco v Bukowského textech se samota a exkrementy života vypravěče odehrávají na pozadí nepředstavitelně velkých měst, vzdáleností, které je nutné překonávat letadlem, a silné tradice psaní o životě, který se odehrává „na cestě“ (a nemyslím jen na Kerouaca). Paradox, že život, v němž je základním pocitem člověka nutkání zvracet, je současně zdrojem úspěchu uměleckého i finančního, svižný chlapík s knírkem přesvědčivě nesděluje. Ale v tom, jak to hraje, se očividně publikum poznává do takové míry, že to úspěchu inscenace nebrání.
Mimochodem, z Bukowského povídek mám nejraději tu, která není ani o čtení, ani o sexu – a o chlastu je jenom v pozadí děje. Píše se v ní o jedné hrozné zdravotní komplikaci, která znemožňuje člověku sedět, ale i o tom, jak se vypravěč nemůže ani usadit: v bytě, ve vztahu, ve společnosti. Jmenuje se Všechny řitě světa i ta má.
ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Všechny řitě světa i ta jeho. Recenze Aleny Zemančíkové na inscenaci Nenávidím tě, Bukowski! Online. Web Jiráskův Hronov 23.8.2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/vsechny-rite-sveta-i-ta-jeho [cit. 2024-08-23]
Přemýšlím, proč jsem s takovým potěšením četla v devadesátkách Charlese Bukowského. Bylo to proto, že psal o tom, čeho jsem se bála, kdykoliv jsem se setkala s někým z undergroundu, ať to byl Ivan Magor Jirous, Milan Kozelka, nebo Vráťa Brabenec? Obdivovala jsem jejich literární dílo, ale nesnášela jejich alkoholismus a promiskuitu a měla hrůzu z pobytu s nimi v jednom prostředí, protože skoro vždycky skončily sprostým nadáváním, hulvátstvím, urážkami a obnažováním pohlavního údu? Ne, to ne, protože Bukowski přece nikdy nepíše o tom, jak se cítí ženy, a nikdy se na svět nedívá jejich očima. Takovýma očima, které by mohly být i moje.
Tak snad jsem Bukowského četla ráda proto, že byl ochoten na sebe v knížkách říct to nejhorší, co o sobě člověk vůbec říct může. Že jeho líčení sexu je všechno, jen ne erotické, že jeho líčení chlastu je zprávou o permanentní nevolnosti, že vlastně veškerá sebevýpověď je obrazem ubohosti. Ale to by nestačilo, to, v čem spočíval pro nás v devadesátkách ten velký objev Bukowského, bylo zjištění, že přes všechny otřesné reálie jeho životního stylu prosvítá ohromný talent, že je to napsáno i se všemi vulgaritami jazykem výsostně vytříbeným, že číst ho je jako být uváleným, poblitým a pomačkaným návštěvníkem koncertu v nejslavnějším koncertním sále, který ale mezi pohoršujícími se snoby zná sakra dobře partituru. Ty záblesky krásy v nejsmradlavější bídě a úpadku, to byl důvod, proč jsme byli Bukowským tak uchváceni.
Nikdy jsem jeho povídky nečetla jako historky pro pobavení, byť k pobavení bezesporu jsou. Vždycky jsem je měla za existenciální výpověď.
Bohužel, Jaroslav Střelka ve všech svých čtyřech funkcích, jako dramaturg, režisér, scénograf i herec, intepretuje Bukowského texty především jako historky. Řetěz milenek ne jako řetězec selhání, ale jako příběhy děvkaře a fetišisty. Jeho vyprávění o skandálních vystoupeních ne jako vyznání závislosti na autorském čtení, přilnavší k osobě spisovatele stejně jako jeho závislost na chlastu, ale jako málem bohatýrské historky.
Chinaski je na scéně sám a jeho samotu jen podtrhuje skutečnost, že společnost mu nedělá živá partnerka, třeba i v multiplikované roli všech žen, o nichž je řeč, ale gumová nafukovací panna. Ta rekvizita je odpudivá, ale v inscenaci svou roli zastane. A Jaroslav Střelka je suverénní herec, hodinu na jevišti ovládne suverénně, dokonce se mu směrem ke konci daří téma samoty a znechucení sebou samým postupně posilovat.
Přesto však hraje – podle mého dojmu – něco jiného, než co je Bukowski. Jaroslav Střelka hraje něco česky – nebo, abychom nebyli šovinisté – středoevropsky hospodského, zatímco v Bukowského textech se samota a exkrementy života vypravěče odehrávají na pozadí nepředstavitelně velkých měst, vzdáleností, které je nutné překonávat letadlem, a silné tradice psaní o životě, který se odehrává „na cestě“ (a nemyslím jen na Kerouaca). Paradox, že život, v němž je základním pocitem člověka nutkání zvracet, je současně zdrojem úspěchu uměleckého i finančního, svižný chlapík s knírkem přesvědčivě nesděluje. Ale v tom, jak to hraje, se očividně publikum poznává do takové míry, že to úspěchu inscenace nebrání.
Mimochodem, z Bukowského povídek mám nejraději tu, která není ani o čtení, ani o sexu – a o chlastu je jenom v pozadí děje. Píše se v ní o jedné hrozné zdravotní komplikaci, která znemožňuje člověku sedět, ale i o tom, jak se vypravěč nemůže ani usadit: v bytě, ve vztahu, ve společnosti. Jmenuje se Všechny řitě světa i ta má.
ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Všechny řitě světa i ta jeho. Recenze Aleny Zemančíkové na inscenaci Nenávidím tě, Bukowski! Online. Web Jiráskův Hronov 23.8.2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/vsechny-rite-sveta-i-ta-jeho [cit. 2024-08-23]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.