JURÁŠOVÁ, Johana. Tělo nikdy není schopno stoprocentně lhát. Rozhovor s dramatičkou a lektorkou Danielou Fischerovou. Online. Divadelní PIKNIK Volyně 2024 - Zpravodaj č. 4, s. 1 a 9
TĚLO NIKDY NENÍ SCHOPNO STOPROCENTNĚ LHÁT
rozhovor s dramatičkou a lektorkou Danielou Fischerovou
Hrála jste někdy v amatérském divadle?
Nikdy nehrála a nikdy nechtěla. Já jsem ta holčička, co nikdy nechtěla být herečkou.
Viděla jsem, že chodíte na všechna představení. Chodíte běžně do divadla? Je pro vás navštěvování amatérských inscenací něčím speciální?
Jestli dobře počítám, tak jsem odsloužila pětadvacet sezon na Jiráskově Hronově. Tam, když to odsýpalo, tak člověk viděl za týden třeba třicet představení. Další tři roky jsem vedla seminář v loutkářské Chrudimi, kde byla zase představení jiného typu. Málokdo vstřebal tolik amatérského
divadla. Ale do tzv. opravdového divadla chodím zřídka.
V čem je to pro vás jiné?
Vystihuje to slovo „zajímavější“. Nabídka na Hronově je pestřejší. Obrovská všehochuť – od velkých tragédií po dětské divadlo. Amatérské divadlo víc přeje experimentům – povedeným i nepovedeným. Takzvaně vážné divadlo si musí dávat sakra pozor, aby nepřešláplo, ale amatérskému
divadlu je to úplně jedno.
Jak začínalo vaše učení? Proměnilo se nějak?
Na Hronov jsem byla poprvé pozvaná jako autorka k besedě. Když se mě ptali, jestli nechci vést seminář na téma nonverbální komunikace, říkala jsem, že můžu odvést jednu přednášku. Ale že na to, abych osm dní něco předávala, toho zase tolik nevím. A pak, když na mě takzvaně pustili seminaristy, jsem žila v panice, že vydržím dva dny a ve středu už neřeknu ani blaf. Mělo to tu výhodu, že mí seminaristé také nevěděli mnoho. Před třiceti lety nebylo ještě téma nonverbální komunikace tak běžné, dneska to najdeme v každé učebnici, materiálů je spousta. Za těch třicet let se nasbíralo tolik informací, že už musím hodně vybírat, co do pěti dnů semináře narveme.
Pamatujete si, s jakými tématy jste tenkrát začínala?
Už vám to neřeknu úplně přesně. Asi to bylo to, co jsme dělali dnes. Takový ten povinný obecný úvod – odkud kam vede náš terén a k čemu je dobré se jím zabývat. To jsme si dnes odbyli a už půjdeme po specifických tématech. Řekla bych, že zítra dáme gestikulaci, chování v prostoru anebo zrak. Jsem ráda, když se studenti ptají a když mají nápady, připomínky a vlastní zkušenosti. Nonverbálka má sice vlastní pravidla, ale každý to prožívá jinak. Velmi mě těší, když lidé přinášejí svoje zkušenosti. Jak přichází lidé z různých odvětví s různými koníčky, tak mě za ten týden vždycky někdo něčím obohatí. Samozřejmě se občas stane, že nějaké téma drnkne o osobní notu, ale na konkrétních problémech, touhách a svízelích seminaristů nepracujeme. To se tam nevejde.
Jednou jsme na Chrudimi dělali téma dominance-submise. Poprosila jsem seminaristy, aby intuitivně udělali řadu, kde budou na jedné straně ti největší dominátoři, a na druhé ti nejsubmisivnější, kteří se rádi podřídí. Ať si to udělají, jak chtějí. To je vždycky zajímavá strkanice. Nikdo neví, jak se k tomu postavit. Seminář neskončí, dokud neudělají řadu, dokud se každý nebude cítit na svém místě. Na tom dominantním konci se mně dva kluci seprali o první místo a jeden z nich se tak namíchl, že odešel a prásknul za sebou dveřmi. Myslela jsem, že už nepřijde. Druhý den přišel a omluvil se. Říkala jsem jim – dobře si pamatujte, co jste viděli. Takhle to vypadá ve skutečném životě.
Věnujete se především čtení a vysílání signálů neverbální komunikace. Je tam přítomné i téma partnerství, dialogu?
Ne. Dialog neděláme. Velmi šetřím časem, na to jsou tu jiní lektoři. Hodně se zabýváme herectvím. Dnes jsem vysvětlovala svým milým studentíkům, že herectví není nic jiného než práce s vlastní neverbalitou. Text vám dodá autor, škrty udělá dramaturg, ale to, co činí jednoho herce špatným, druhého průměrným a třetího skvělým, není nic jiného, než jak ten herec stojí, mimuje, gestikuluje, intonuje, stříhá ušima, ježí vlasy. To jsou jeho prostředky.
Přemýšlíte v tomto kontextu o autenticitě?
K základům nauky patří, že neverbalita koření v naprosto nevědomém. Tělo něco dělá úplně samo, a my si to ani neuvědomujeme. Postupuje to po vzestupné škále od nevědomého přes polovědomé až ke druhému pólu, kdy je to plně vědomé. Když si při představování potřeseme rukou, obě víme, co tím myslíme. Je to zaužívané gesto. Když lžeme a začneme se třeba drbat na hlavě, tělo to netuší, dělá to samo. Má své vlastní důvody, proč to dělá, o kterých rozum nic neví. To, čemu říkáte autenticita, je přechod od pólu hluboce nevědomého, zautomatizovaného, řízeného jinými silami než rozumovými, až po ten pól, kdy je to dohodová záležitost. Je to jistá společenská smlouva, že v divadle se bude tleskat. A toho nevědomého je víc. Většina neverbálky je nevědomá, nebo jen mírně zvědomělá. Řeknu vám to na srozumitelném příkladu. Tělo nikdy není schopno stoprocentně lhát. Samozřejmě, že předstíráme i neverbálně. Kdybychom tuto schopnost neměli, tak nikdy žádné herectví nevznikne a my tady nesedíme. Důraz je ale na slově stoprocentně. Je tam podivnost, která mě zajímá psychologicko-filozoficky dlouhá léta a nevím tomu konce kraje. Když lžeme, tělo si hledá způsoby, jak to na nás prásknout. Vždycky se nějaký najde, vždycky to někde unikne. Závisí na dovednosti dekodérů, jestli jsou to schopni přečíst nebo ne. Ale když se to řekne hodně zjednodušeně, tělo je pravdomluvnější než my. Immanuel
Kant říká, že jen dvě věci ho uvádějí v úžas – hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v nás. Tak nevím, jestli je to nějaký tajný mravní zákon v nás. Ale tělo nám nedovolí úplně lhát. Zalžete mimikou a prozradí vás ruce. Ovládnete ruce, prozradí vás nohy. Čím dále od mozku, tím
hůř se to hlídá. Ohlídáte si i nohy a začnou vás zrazovat vegetativní projevy jako zrudnutí, roztřesení, zvýšený hlas. Tělo má desítky a desítky prostředků pro to, aby řeklo – hele, on kecá.
Máte v poslední době nějaké oblíbené slovo?
Vím, jaké mám velmi neoblíbené. Kandidát je slovo jakoby. To je plevelné slovo, které tu vládne už několik desítek let. Nebývalo to, je to určitá novinka. Běžná řeč je vždycky zrcadlem doby. A to, že nejplevelnější slovo je jakoby říká, že nic není pravda, nic není autentické. Všechno je
jenom jakoby. A lidi to neslyší. Mezi oblíbenými žádného superkandidáta nemám. Ale nejspíš se bude nacházet někde v oblasti ticha a klidu.
Myslíte zvukově nebo tematicky?
Všeobecně. Asi to souvisí s věkem. Už dávám přednost poklidné zátočině před rozbouřeným mořem.
Johana Jurášová
JURÁŠOVÁ, Johana. Tělo nikdy není schopno stoprocentně lhát. Rozhovor s dramatičkou a lektorkou Danielou Fischerovou. Online. Divadelní PIKNIK Volyně 2024 - Zpravodaj č. 4, s. 1 a 9. Dostupné z: https://divadelnipiknik.cz/wp-content/uploads/2024/07/DPV-2024-zpravodaj-04.pdf [cit. 20240707]
rozhovor s dramatičkou a lektorkou Danielou Fischerovou
Hrála jste někdy v amatérském divadle?
Nikdy nehrála a nikdy nechtěla. Já jsem ta holčička, co nikdy nechtěla být herečkou.
Viděla jsem, že chodíte na všechna představení. Chodíte běžně do divadla? Je pro vás navštěvování amatérských inscenací něčím speciální?
Jestli dobře počítám, tak jsem odsloužila pětadvacet sezon na Jiráskově Hronově. Tam, když to odsýpalo, tak člověk viděl za týden třeba třicet představení. Další tři roky jsem vedla seminář v loutkářské Chrudimi, kde byla zase představení jiného typu. Málokdo vstřebal tolik amatérského
divadla. Ale do tzv. opravdového divadla chodím zřídka.
V čem je to pro vás jiné?
Vystihuje to slovo „zajímavější“. Nabídka na Hronově je pestřejší. Obrovská všehochuť – od velkých tragédií po dětské divadlo. Amatérské divadlo víc přeje experimentům – povedeným i nepovedeným. Takzvaně vážné divadlo si musí dávat sakra pozor, aby nepřešláplo, ale amatérskému
divadlu je to úplně jedno.
Jak začínalo vaše učení? Proměnilo se nějak?
Na Hronov jsem byla poprvé pozvaná jako autorka k besedě. Když se mě ptali, jestli nechci vést seminář na téma nonverbální komunikace, říkala jsem, že můžu odvést jednu přednášku. Ale že na to, abych osm dní něco předávala, toho zase tolik nevím. A pak, když na mě takzvaně pustili seminaristy, jsem žila v panice, že vydržím dva dny a ve středu už neřeknu ani blaf. Mělo to tu výhodu, že mí seminaristé také nevěděli mnoho. Před třiceti lety nebylo ještě téma nonverbální komunikace tak běžné, dneska to najdeme v každé učebnici, materiálů je spousta. Za těch třicet let se nasbíralo tolik informací, že už musím hodně vybírat, co do pěti dnů semináře narveme.
Pamatujete si, s jakými tématy jste tenkrát začínala?
Už vám to neřeknu úplně přesně. Asi to bylo to, co jsme dělali dnes. Takový ten povinný obecný úvod – odkud kam vede náš terén a k čemu je dobré se jím zabývat. To jsme si dnes odbyli a už půjdeme po specifických tématech. Řekla bych, že zítra dáme gestikulaci, chování v prostoru anebo zrak. Jsem ráda, když se studenti ptají a když mají nápady, připomínky a vlastní zkušenosti. Nonverbálka má sice vlastní pravidla, ale každý to prožívá jinak. Velmi mě těší, když lidé přinášejí svoje zkušenosti. Jak přichází lidé z různých odvětví s různými koníčky, tak mě za ten týden vždycky někdo něčím obohatí. Samozřejmě se občas stane, že nějaké téma drnkne o osobní notu, ale na konkrétních problémech, touhách a svízelích seminaristů nepracujeme. To se tam nevejde.
Jednou jsme na Chrudimi dělali téma dominance-submise. Poprosila jsem seminaristy, aby intuitivně udělali řadu, kde budou na jedné straně ti největší dominátoři, a na druhé ti nejsubmisivnější, kteří se rádi podřídí. Ať si to udělají, jak chtějí. To je vždycky zajímavá strkanice. Nikdo neví, jak se k tomu postavit. Seminář neskončí, dokud neudělají řadu, dokud se každý nebude cítit na svém místě. Na tom dominantním konci se mně dva kluci seprali o první místo a jeden z nich se tak namíchl, že odešel a prásknul za sebou dveřmi. Myslela jsem, že už nepřijde. Druhý den přišel a omluvil se. Říkala jsem jim – dobře si pamatujte, co jste viděli. Takhle to vypadá ve skutečném životě.
Věnujete se především čtení a vysílání signálů neverbální komunikace. Je tam přítomné i téma partnerství, dialogu?
Ne. Dialog neděláme. Velmi šetřím časem, na to jsou tu jiní lektoři. Hodně se zabýváme herectvím. Dnes jsem vysvětlovala svým milým studentíkům, že herectví není nic jiného než práce s vlastní neverbalitou. Text vám dodá autor, škrty udělá dramaturg, ale to, co činí jednoho herce špatným, druhého průměrným a třetího skvělým, není nic jiného, než jak ten herec stojí, mimuje, gestikuluje, intonuje, stříhá ušima, ježí vlasy. To jsou jeho prostředky.
Přemýšlíte v tomto kontextu o autenticitě?
K základům nauky patří, že neverbalita koření v naprosto nevědomém. Tělo něco dělá úplně samo, a my si to ani neuvědomujeme. Postupuje to po vzestupné škále od nevědomého přes polovědomé až ke druhému pólu, kdy je to plně vědomé. Když si při představování potřeseme rukou, obě víme, co tím myslíme. Je to zaužívané gesto. Když lžeme a začneme se třeba drbat na hlavě, tělo to netuší, dělá to samo. Má své vlastní důvody, proč to dělá, o kterých rozum nic neví. To, čemu říkáte autenticita, je přechod od pólu hluboce nevědomého, zautomatizovaného, řízeného jinými silami než rozumovými, až po ten pól, kdy je to dohodová záležitost. Je to jistá společenská smlouva, že v divadle se bude tleskat. A toho nevědomého je víc. Většina neverbálky je nevědomá, nebo jen mírně zvědomělá. Řeknu vám to na srozumitelném příkladu. Tělo nikdy není schopno stoprocentně lhát. Samozřejmě, že předstíráme i neverbálně. Kdybychom tuto schopnost neměli, tak nikdy žádné herectví nevznikne a my tady nesedíme. Důraz je ale na slově stoprocentně. Je tam podivnost, která mě zajímá psychologicko-filozoficky dlouhá léta a nevím tomu konce kraje. Když lžeme, tělo si hledá způsoby, jak to na nás prásknout. Vždycky se nějaký najde, vždycky to někde unikne. Závisí na dovednosti dekodérů, jestli jsou to schopni přečíst nebo ne. Ale když se to řekne hodně zjednodušeně, tělo je pravdomluvnější než my. Immanuel
Kant říká, že jen dvě věci ho uvádějí v úžas – hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v nás. Tak nevím, jestli je to nějaký tajný mravní zákon v nás. Ale tělo nám nedovolí úplně lhát. Zalžete mimikou a prozradí vás ruce. Ovládnete ruce, prozradí vás nohy. Čím dále od mozku, tím
hůř se to hlídá. Ohlídáte si i nohy a začnou vás zrazovat vegetativní projevy jako zrudnutí, roztřesení, zvýšený hlas. Tělo má desítky a desítky prostředků pro to, aby řeklo – hele, on kecá.
Máte v poslední době nějaké oblíbené slovo?
Vím, jaké mám velmi neoblíbené. Kandidát je slovo jakoby. To je plevelné slovo, které tu vládne už několik desítek let. Nebývalo to, je to určitá novinka. Běžná řeč je vždycky zrcadlem doby. A to, že nejplevelnější slovo je jakoby říká, že nic není pravda, nic není autentické. Všechno je
jenom jakoby. A lidi to neslyší. Mezi oblíbenými žádného superkandidáta nemám. Ale nejspíš se bude nacházet někde v oblasti ticha a klidu.
Myslíte zvukově nebo tematicky?
Všeobecně. Asi to souvisí s věkem. Už dávám přednost poklidné zátočině před rozbouřeným mořem.
Johana Jurášová
JURÁŠOVÁ, Johana. Tělo nikdy není schopno stoprocentně lhát. Rozhovor s dramatičkou a lektorkou Danielou Fischerovou. Online. Divadelní PIKNIK Volyně 2024 - Zpravodaj č. 4, s. 1 a 9. Dostupné z: https://divadelnipiknik.cz/wp-content/uploads/2024/07/DPV-2024-zpravodaj-04.pdf [cit. 20240707]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.