FISCHEROVÁ, Daniela

Česká spisovatelka, dramatička, scenáristka, publicistka a autorka knih pro děti a mládež, dále také autorka několika školních učebnic, psycholožka, pedagožka nonverbální komunikace.

Narodila se v rodině hudebního skladatele Jana F. Fischera (1921–2006) a překladatelky Olgy Frankové (1909–1969). Absolvovala Střední všeobecně vzdělávací školu (maturita 1965). Studia dramaturgie a scenáristiky na FAMU ukončila roku 1971 diplomovou prací o parodii Nemesis mimésis. V roce 1972 krátce pracovala ve scenáristickém oddělení Filmového studia Barrandov, v letech 1973–1974 působila jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis. Poté se rozhodla pro svobodné povolání. V roce 1999 začala vyučovat na Vyšší odborné škole tvůrčího psaní Josefa Škvoreckého, od roku 2001 vedla kursy a semináře tvůrčího psaní na Literární akademii; jako pedagožka působila externě i na DAMU. Dlouhodobě lektoruje semináře nonverbální komunikace (mj. v letech 1992–2015 na přehlídce amatérského divadla Jiráskův Hronov, dále na Wolkrově Prostějově ad.) a zabývá se rovněž astrologií. Je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. – Manžel Jindřich Špicner (*1947) se věnuje umělecké fotografii.

Daniela Fischerová publikuje od sedmdesátých let, její eseje otiskly mj. Lidové noviny a Literární noviny. V roce 1979 debutovala jako dramatická autorka hrou Hodina mezi psem a vlkem, kterou v Realistickém divadle nastudoval Luboš Pistorius. Inscenace však byla po čtyřech představeních zakázána a osm let se nesměly hry Daniely Fischerové uvádět. Roku 1992 uveřejnil časopis Svět a divadlo její dramatickou hříčku Masážní stůl a v roce 2009 text hry Dvanáct způsobů mizení aneb Mág, za kterou autorka pod pseudonymem Jan Frank v roce 2008 obdržela Cenu Alfréda Radoka. V knihovně Divadelního ústavu jsou uloženy kopie strojopisu hry Fantomima a libreta k opeře Jana F. Fischera Obřady (2001).

Jako scenáristka se podílela na krátkých a animovaných filmech (Pohádky z Větrné Lhoty, třináctidílný televizní anim. seriál, 1985) i filmech celovečerních: Neúplné zatmění (1982, režie Jaromil Jireš), Hry pro mírně pokročilé (1986, režie Oto Koval) a Vlčí bouda (1986, režie Věra Chytilová). V roce 2005 napsala filmový scénář Spolu o osudech siamských dvojčat, sester Joži a Růženy Blažkových, který zatím nebyl realizován. Česká televize natočila podle jejích scénářů hry Andělský smích (1995, režie Lucie Bělohradská, podle stejnojmenné rozhlasové hry), Náhlé neštěstí (1995, režie Hana Kofránková, podle stejnojmenné divadelní hry), Černá slečna slečna Černá (2002, režie Petr Nikolaev) a pohádky Zakletá třináctka (2004, režie Ondřej Kepka) a Princezna Ano (2009, režie Hynek Bočan). Podle její rozhlasové hry Dívka se zázračnou pamětí byl natočen stejnojmenný krátkometrážní televizní film (1996, scénář a režie Ondřej Kepka), podle povídek Princip odrazu, Hlas a Dluh vznikla inscenace Třikrát život, třikrát smrt (1998, režie Lucie Bělohradská, Anna Procházková a Hana Kofránková); podílela se rovněž na scénáři filmu Stínu neutečeš (2009, scénář a režie Lenka Kny).

Významný díl dramatické tvorby Daniely Fischerové tvoří rozhlasové hry, mj. Čeho se bojí Mistr (1978, nastudováno 1990), Zapřený Albert aneb Příběh o žalu a lži (1989), Neděle (1991), Tři rozhlasová minidramata (Micura nežere, Dívka se zázračnou pamětí, Král omylů, 1991), Andělský smích (1994), Velká vteřina (1992), Anděl a kniha rekordů (1995), Cesta k pólu (2007), Nevděčné děti (2010) nebo pohádky O baterce, která se stala bludičkou (1999) a Šustidlo (2014). V rozhlasovém cyklu Minutové hry byly odvysílány její miniatury Přesýpací hodiny, Promiň, brouku, Jak vyhynuli štulíci, Jak to dopadne?, Jak těžká volba!, Poslední minuta života, Plné břicho, Minuta českého jazyka 1–3 (2013), Zvonek, strom a les, Fejeton silvestrovský (2014), Lekce diplomacie, Škůdcové, Umění dedukce (2015), Jasnoslyšec, Požehnaný věk (2017). V roce 2011 vyšlo CD Dušičky, na kterém Slávek Janoušek zhudebnil vedle vlastních textů i některé z básní D. Fischerové ze sbírky Milion melounů.

Daniela Fischerová se ve své tvorbě s proměnlivou intenzitou věnuje próze, poezii i literatuře pro děti a mládež, soustavnou pozornost přitom věnuje oblasti dramatické, ať už v podobě divadelních her, rozhlasových inscenací nebo filmových scénářů. Její hry ze sedmdesátých a osmdesátých let v reakci na normalizaci míří k postižení obecné krize hodnot a soustředěně se zabývají zvláště problémem střetávání individua s mechanismy moci. Nadčasový svár dobra a zla posouvají k pocitu bezvýchodné totalitní uzavřenosti společnosti, v níž zlo nakonec vždy vítězí. V dramatickém debutu Hodina mezi psem a vlkem se na půdorysu fiktivního procesu s Françoisem Villonem rozehrává nadčasový konflikt nonkonformního umělce se společností. V dalších dvou hrách autorka využila a v převráceném smyslu interpretovala tradiční literární látky a motivy: v Princezně T. starý pohádkový příběh (známý ze zpracování Carla Gozziho), v Báji faustovskou a krysařovskou legendu. Obě hry demonstrují obecný a v dobovém kontextu aktuální problém „kolaborace“ se zlem a mocí a zhoubnost životního pragmatismu. Kompoziční technika všech her Daniely Fischerové je důsledně antiiluzivní; k jejím charakteristickým postupům patří zcizování děje, situací a postojů postav, ostré časové střihy, paradoxní literární aluze a významové posuny. V tomto smyslu je struktura jejích her bezmála spekulativní; gnómická vybroušenost replik a aforistický ráz promluv podtrhuje jejich intelektuálnost. Archetypálních pohádkových vzorců a jejich dalších, doposud skrytých a nevyslovených významů využívá Fischerová i v dramatickém podobenství Pták Ohnivák, jež je v jejím podání příběhem o cestě za poznáním sebe sama skrze pochopení a přijetí různorodých, byť i zdánlivě protikladných, avšak ve své komplementárnosti neodlučně spjatých stránek vlastního já i okolního světa. Symbolických významů polarity zla a dobra, nadutého rouhačství a důvěřivé pokory nabývá také s dosavadní dramatickou tvorbou Daniely Fischerové souznící komorní dialog Náhlé neštěstí, jehož dějištěm je psychiatrická léčebna. Napětí mezi skutečností a iluzí, které je identické na jevišti při kouzelnickém představení i v reálném životě jeho protagonistů, obtížné hledání identity, sebedůvěry a víry v druhé zobrazuje hra Dvanáct způsobů mizení aneb Mág.

Od poloviny devadesátých let se autorčin zájem přesunul z oblasti dramatické tvorby k próze, a to k jejím nejrozmanitějším žánrovým polohám od malých moralit, duchovních anekdot a krátkých příběhů, oděných často do pohádkového, biblického či orientálního roucha (Duhová jiskra, Jiskra ve sněhu), přes záznamy nápadů, úvah, útržků situací či hovorů na ulici (Přísudek je v této větě podmět) až po žánr povídky a románu. Jak v souboru sofistikovaných metaforických povídek Prst, který se nikdy nedotkne, tak v románovém podobenství Happy end se Fischerová – vycházejíc z křesťanství i východních nauk o duši – snaží dopátrat možností a hloubky lidského poznání, uchopit a zaznamenat lidský život v jeho mnohovrstevnosti, nedefinitivnosti, v jeho chvějivých významech a proměnách. Osobitým způsobem vyjádření, který charakterizuje autorčiny práce zvláště v posledním desetiletí, je miniatura v podobě minutových rozhlasových her, ale i povídek, soustředěných mj. do knihy Želvou proti zdi. Příběh zachycený jako osudový okamžik – dramatický, sentimentální či ironický – zde představuje zkratku dovedenou často až do bolestně přesné karikatury mylných představ a opožděné sebereflexe i opakujících se vztahových schémat partnerských a rodičovských. Rovněž v básnické sbírce Potvora mlsná jsou stěžejním tématem mikropříběhy, v nichž se zdánlivě všední okamžik či útržek reality v nečekaných souvislostech nebo kontrastech mění v iniciační moment. – Součástí tvorby pro dospělé čtenáře jsou také detektivní prózy, propojené ústřední dvojicí amatérských vyšetřovatelů, kteří k vyřešení případů dospívají metodou logické dedukce (Tři vraždy a Král, Sváteční vraždy).

Neméně významnou část díla Daniely Fischerové zaujímá tvorba pro děti a mládež sestávající z početné řady próz, pohádek, říkadel a veršů, v nichž autorka prokázala schopnost inteligentně, zajímavě a s respektem k dané věkové kategorii fabulovat a vyprávět. V knihách Pohoršovna a Vúdúlínek ponechává autorka pohádkovým bytostem jejich kouzelnou moc, ale zároveň jim připisuje vlastnosti současných dětí a nechává je mluvit jejich jazykem. Vyprávění provází napětí, humor i moralizující poučení, které však není prvoplánové a přirozeně vychází z jednání hlavních postav. Prózy pro mládež Strakaté uši a sušení padouši a Bylum nebylum pracují s dobrodružnou, respektive detektivní zápletkou. Magie, ať už domnělá nebo skutečná, je opět zdrojem napětía záhad, které se dětští hrdinové snaží rozřešit. V poezii určené dětem Daniela Fischerová spojuje slovní i situační humor, který s nadsázkou odhaluje překvapivé souvislosti nebo vizuální podobnost jevů a má blízko k nonsensu (Milion melounů, Tetovaná teta, Ochechule s ukulele). Pro celé dílo Daniely Fischerové je určující citlivá a vynalézavá práce s jazykem, která zejména v dětských knihách organicky vstupuje do vyprávění a podílí se na dějové zápletce.

Převzato z: https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=931 (kráceno)

AS 1996/6, s. 14-rozhovor

JURÁŠOVÁ, Johana. Tělo nikdy není schopno stoprocentně lhát. Rozhovor s dramatičkou a lektorkou Danielou Fischerovou. Online. Divadelní PIKNIK Volyně 2024 - Zpravodaj č. 4, s. 1 a 9. Dostupné z: https://divadelnipiknik.cz/wp-content/uploads/2024/07/DPV-2024-zpravodaj-04.pdf [cit. 20240707]

KÖNIGSMARK, Václav; VOJTKOVÁ, Milena. Daniela Fischerová (slovníkové heslo). Online. Slovník české literatury po roce 1945. Dostupné z https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=931 [cit. 20240707]