Kolín, Městské divadlo, 2. návrh opony - figurální kompozice, autor Ludvík Vacátko, 1951, depozitář Regionálního muzea Kolín

Figurální kompozice

V korespondenci s Ludvíkem Vacátkem je uvedeno, že kdosi ze zástupců města požádal o namalování návrhu opony pro kolínské divadlo. Jako Hynaisův žák vzal tento úkol velice prestižně, i když se jeho věk blížil osmdesátce. Vacátko připravil kompozici o rozměrech 5,5 x 8,5 metrů, ale ta se nesetkala s uznáním úřadů. K slavnostnímu zavěšení opony došlo k 70. výročí založení zdejšího divadelního souboru 14. 12. 1952. V říjnu 1954 se v divadle sešla komise složená ze zástupců ministerstva kultury a svazu výtvarníků, prof. Františka Tröstra, architekta Josefa Svobody, Františka Kopance a pracovníků místního divadla. Na poradě bylo dohodnuto, jak se s oponou naloží. Důvodem pro její odmítnutí se staly mnohoznačné symboly a zřejmě i jistá klasičnost zvolené figurální scény, která se přirozeně u autora nemohla obejít bez koní. Komise vznesla připomínky k ideovému pojetí díla: "Poněvadž opona svým pojetím nevystihuje život a práci dneška, nehodí se dobře k zavěšení do divadla, proto komise doporučila, aby dílo bylo jako monumentální umělecký obraz uloženo v Národní galerii v Praze." K deponování opony do Národní galerie však nedošlo. Co se tedy s oponou skutečně dělo, není dnes přesně známo.

Zdroj: Regionální muzeum Kolín, Ludvík Vacátko: Návrh na oponu kolínského divadla, olej na plátně, 63 x 91 cm, U 193
Kmošek, Petr: Plavení koní. Život a dílo malíře a sochaře Ludvíka Vacátka, Ústí nad Orlicí 2008, s. 60-63

---

Z korespondence Ludvíka Vacátka se dozvídáme, že jej kdosi ze zástupců města požádal o namalování návrhu opony pro kolínské divadlo. Jako Hynaisův žák vzal Vacátko tento úkol velice prestižně, i když se jeho věk blížil osmdesátce. Připravil kompozici o rozměrech 5,5 x 8,5 metrů a také ji realizoval. K slavnostnímu zavěšení opony došlo k 70. výročí založení kolínského divadelního souboru 14. 12. 1952. V říjnu 1954 se však sešla v kolínském divadle komise složená ze zástupců ministerstva kultury a svazu výtvarníků, prof. Františka Tröstra, architekta Josefa Svobody, Františka Kopance a pracovníků místního divadla. Na poradě byla opona zavržena a bylo dohodnuto, jak se s ní naloží. Důvodem pro její odmítnutí se staly mnohoznačné symboly a zřejmě i jistá klasičnost zvolené figurální scény, která se u autora nemohla obejít bez koní. Komise vznesla připomínky k ideovému pojetí díla: „Poněvadž opona svým pojetím nevystihuje život a práci dneška, nehodí se dobře k zavěšení do divadla, proto komise doporučila, aby dílo bylo jako monumentální umělecký obraz uloženo v Národní galerii v Praze.“ K deponování opony do Národní galerie však nedošlo. Co se s oponou skutečně stalo, není dnes přesně známo. V Regionálním muzeu v Kolíně se naštěstí dochovaly dva Vacátkovy návrhy na oponu z r. 1951 o rozměrech 91 x 63 cm. (dopl. redakce)
Jsou to předlohy pro vznik vskutku monumentálního malířského díla, jak kompozicí, tak motivem. Je nesporné, že autor byl zkušeným a talentovaným umělcem. Námět a zpracování by ovšem upomínalo spíše na rok 1911 než 1951.
Figury i dynamika jsou vypracované energicky a velmi dramaticky. Je to poměrně netypické, protože symbolické či alegorické motivy v českém divadle, užívané na oponách, odkazují povětšinou na obrozenecké ideje, divadelní tématiku či krajová specifika.
Tento dramatický výjev je ovšem momentkou zachycující zlomek času. Motivy opon bývají koncipovány tak, aby přes zachycení příběhu odkazovaly na jistou nadčasovost, viz Libuše a její věštba. Dostáváme se tak do oblasti – minulost – budoucnost, kdy pomlčkou jsme my v naší časové realitě. Je to symbol a výzva pro nás.
Kompozice kolínské opony je velmi dynamická a na první pohled připomíná útok cizích nájezdníků a pasivního davu, který se nájezdníkům nebrání. Teprve bližší zkoumání nám odhalí, že vlajka není zplihlá, ale že ji někdo vztyčuje, že dav není rezignovaný, ale vítající. Zarážející je, že se to neprojeví v gestech, ale v mimice – a to je pro vnímání monumentální malby nevýhodné.
To, že opona byla stažena a ohodnocena jako nevhodná pro divadlo, nikoli tedy jako malířské dílo, je dílem řečeno. Na druhou stranu nelze pominout dobové souvislosti. „Tělocvičný“ aspekt jezdců a „sokola“ nad nimi nemohl v roce 1952 projít řádnou komisí, byť v ní byli dva nejvýznamnější čeští scénografové (Tröster, Svoboda), kteří založili scénografické katedry světové proslulosti.
(Mgr. Pavel Purkrábek, červenec 2016 - příspěvek pro připravovanou knihu Malované opony divadel českých zemí II)

STROTZER, Milan (ed.) Malované opony divadel českých zemí II. Praha, NIPOS 2017. Komentář Pavel Purkrábek, s. 96-97.

Kmošek, Petr: Plavení koní. Život a dílo malíře a sochaře Ludvíka Vacátka, Ústí nad Orlicí 2008, s. 60-63

Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 392

2014 fotodokumentaci pořídil Jiří Němec

Regionální muzeum Kolín (originál v depozitáři)

Dr. Ladislav Jouza, Regionální muzeum v Kolíně
Mgr. Hollerová, Regionální muzeum v Kolíně