Texty: ZAJÍC, Vladimír: XV. ročník Bechyňského perlení - Blázinec. AS 2009, č. 1, s. 18-19.

Banda o.s. Benešov / Pavel Němec: Blázinec (režie Pavel Němec). Tuto inscenaci lze přiřadit k žánru modelové drama a to ve velmi čisté podobě. Týká se to textu - vyjma skoro nemotivovavé situace, kdy je hlavní hrdina propuštěn z blázince jen na základě repliky vztahující se k potřebě doktorky být obdivována jako žena (ale co se týče její postavy nevyřčeno a neprovedeno), a dále ne zcela jasnému otevření hry (kam tím autor poukazuje lze sice ex post odečíst, ale je to diskutabilní). Čisté provedení platí pro herecké ztvárnění postav (pouze slabší doktorka), které je na vysoké úrovni stejně jako řešení situací, scénografie a zvuková složka. K tomu přidejme svým způsobem překvapivý závěr, který sice logicky ústí z celého děje, ale zpočátku v divákovi vzbudí naději po návratu řádu a spravedlnosti. Na pomstu tedy dojde, ale jinou, byť zcela v duchu příběhu. Základní emoční zážitek jakoby čerpal z Nietzscheho temné krásy násilí, otřásá námi, a jen je poněkud líto, že více vykazuje přímočarost/doslovnost, než aby ponechával prostor pro představivost a tím hlubší otřes z prožitku. Ovšem tak, jak autor (soudím, že nevědomky) prezentuje hlavního hrdinu mstitele tím, že o něm jako o člověku a jeho motivech vůbec nic nevíme, zároveň otevírá velice současné téma o anonymitě, o šedých eminencích, které se obohacují na úkor celé společnosti a ruinují dobu a čas, ve které žijeme, přičemž potrestáni (pokud na to ovšem vůbec kdy dojde), jsou ti malí a občas viditelní lumpové, neboť ti druzí jsou ve své anonymitě nepostižitelní. Nemohu říci (netuším), zda v již napsané hře lze toto téma důsledně rozvinout a zároveň neporušit její strukturu a děj - ale snad ano, nehledě na režijní nápady a nonverbální náznaky, které by tuto linii mohly nenásilně (to podtrhuji) posílit.