Texty: FEKAR, Vladimír: Valmezské hry ve dvou sálech. AS 2008, č. 2.

Valmezské hry ve dvou sálech

Vladimír Fekar

Valašské Meziříčí v březnu: po dva dny divadlo hledající, zkoušející, tápající, ve dvou zcela odlišných prostorách. Útulný kamenitý undergroundový M-klub a tak trochu odměřené jeviště v hlavním sále s nezvykle vyvýšenou forbínou o víkendu 14. a 15. března ožily. Možná více než v předchozích ročnících jsem si uvědomil, že to, v jakém prostoru soubory hrají, dosti výrazně ovlivňuje jak výsledné divácké přijetí, tak i herecké výkony.
Nominovanými a doporučenými nakonec byli Duonasekyru a jejich Prodejce duše, Divadlo Na cucky s Kabaretem Kaldera a performance Projekt Kohen kopřivnického souboru Údivadlo.

Divadlo Na cucky: Kabaret Kaldera
Inscenační tvar Kabaretu Kaldera (režie Jan Žůrek a kol.) olomouckého Divadla Na cucky je zamýšlen pro hospodský sál. Vždyť jedním z jeho témat je jídlo. Sladké, slané, masité. Od sladkosti života v něm spějeme postupně až k „masitým a krvavým“ jatkám.
Festivalovému prostoru M-klubu se olomoučtí přizpůsobili dobře. Šlo jednoznačně o nejpromyšlenější a nejpropracovanější tvar, jaký byl letos ve Valašském Meziříčí k vidění.
Na rozdíl od poloimprovizovaných, mnohdy ledabyle nahozených situací většiny jiných souborů jsme viděli na mnoha místech stylizované a přesné herectví. Jistá „loutkovost“ při vytváření postav, ale také výrazné kostýmování a líčení, to vše mi asociovalo zvláštní náladu poetistických a surrealistických kabaretů, byť v drsnější podobě. K tomu dojmu zase naváděla přítomnost kapely, „šansony“ a zároveň i jiné hudební žánry, které zněly inscenací.
Kabaretem Kaldera se vine poněkud naivní, avšak poetický příběh sbližování cukrářky Pusinky se svým nápadníkem, životní tápání barové zpěvačky, rozpaky majitele restaurace a další mikroosudy typizovaných postav. Kabaretní songy, historky, vtipy, dokumentární pasáže o jídle mají vždy tu více, tu méně pevnou vazbu k hlavní ose příběhu a díky nim jistá naivita nám pak v takové koláži vůbec nevadí.
Duonasekyru: Prodejce duše
Opětovně jednoduchá situace. Na scéně jejich oblíbená postava Karla, kterou využívají také pro své další etudy. Karel touží stát se prodejcem duše. Skutečný prodejce duše, kterého potká, mu tu možnost dává. Musí však najít tři klíče: k nějaké zvláštní duši. Karel se vydává vstříc dobrodružství získat tři klíče. Po mnoha peripetiích se mu to daří. Iniciační hra s pohádkovým půdorysem má však temnou pointu, Karlovo hledání je zneužito proti němu samotnému. Byly to klíče ke Karlově duši. A ty nakonec Prodejce duše získal!
Oba herci nabrali na suverenitě, jejich rozvíjení základní kostry příběhu je zároveň mnohem přehlednější. Je otázkou, zda tato bravura a komediální pohoda, kterou si získávají obecenstvo ve specifickém domáckém prostoru klenutého valašskomeziříčského klubu, bude uchována i v jiných prostorách. Duonasekyru opakuje témata manipulace někoho někým a hravým způsobem zkoumá zákruty lidské psychiky. V letošním Prodejci duší ubylo vnějších efektů a přibylo slovního humoru, herecké sehranosti. Duonasekyru nadále nevládne rozvětvenou a pohotovou jazykovou komikou, ale častou nedopovězeností, velmi jednoduchými slovními hříčkami a neobratným hledáním slov dodávají svým postavám punc jedinečnosti.
Projekt Kohen – spojení projekce a tance
Dvojice dívek z Kopřivnice se spojila se svými vrstevníky, videokouzelníky, aby vytvořili ne zcela běžné a konvenční divadelní performance. Tancem, přesněji pohybem vyprávějí příběh sbližování dvou dívek, které po tápání světem nakonec zjistí, že to, co je vábí k sobě, je fakt, že jsou sestry. Duchovní nebo fyzické? Toť otázka. Tanec zpravidla nedává jednoznačné odpovědi. Videoart, promítaný na bílou plochu za tanečnicemi, prolíná kamerou snímané detaily dívek s nejrůznějšími předtočenými záběry. Čas od času se v projekci objeví i nějaké slovo, které nám umožňuje lépe se orientovat v tom, co se skrývá za pohybovým vyprávěním. Performance nepostrádá sugestivitu. Bylo by jen dobře, kdyby se toto uskupení vydalo cestou zkoumání a hledání možností, jak spojovat slovo, tanec, projekci ve společné téma i v dalších navazujících projektech.
Dívky si byly velmi dobře vědomy důležitosti prostorového řešení, a proto celou „choreografii“ zintimnily a předvedly ji nikoli na jevišti, ale v prostoru pod jevištěm velkého sálu.
Láhorovský dvojdílný seriál
Za zmínku stojí bezesporu také letošní účinkování Láhor sound systemu, který sice nepostoupil, avšak Marianu Moštíkovi přiřkla porota cenu za herectví a jejich představení zanechalo opět nezapomenutelný dojem. Láhor obešel specifické časové omezení valašskomeziříčského festivalu (lze na něm hrát pouze hodinové inscenace) tím, že se přihlásil jednou jako Láhor soundsystem a podruhé jako Divadlo v soukolí. Tím mohl první díl své inscenace odehrát v horním sále, zatímco druhý v M-klubu. Pro Láhor sound system je Valašské Meziříčí vždy příležitostí pro nové experimentování. Jejich dvoudílný kousek se tentokrát odehrával v panelovém domě, do něhož se nastěhovali noví nájemníci. Láhor vždy objevuje takové dané okolnosti pro své postavy, které umožňují přirozené setkávání lidí, řešení společného problému (spolek sebevrahů, manažerský večírek atd.) Nyní se společenství nájemníků snaží dosti podivným způsobem zbavit těch nových. Důvod jejich jednání dlouhou dobu neznáme. Teprve v druhé půli, poté, co vše skončí velkou kolektivní bouračkou, se vše vysvětlí, na nájemnících leží stigma podivné smrti předchozí majitelky bytu, do něhož se noví nájemníci nastěhovali. Ta všem nájemníkům i po smrti připravuje hořké chvilky. Svým vytím jim stále vstupuje do jejich svědomí. Chtějí-li se jejího vytí zbavit, musí jí počastovat vulgárními nadávkami. Inscenace končila punkovým vulgárním křikem.
Láhor velmi dobře využívá prostor a je vidět, že jejich poloimprovizované divadlo vzniklo přímo pro Valašské Meziříčí. Panelový byt je umístěn v patře, čili herci hrají na jevišti v horním sále a dolů na ulici, kde se pohybují dělníci a jezdí auta, shlíží herci uvěřitelně jako z oken panelového bytu. Ve druhé půli jsou pak všichni ve společné nemocnici a ve sklepních prostorách M-klubu dokážou vytvořit dusnou atmosféru.
Celkově lze hodnotit letošní přehlídku jako vydařenou. Je vidět, že většina souborů dlouhodobě kráčí svou cestou, mnohé z nich jsou herecky suverénnější. A to je pro další ročníky přehlídky malých jevištních forem ve „Valmezu“ jedině dobře.