Texty: AS 2003, č. 3, s. 4 - 7, Karel Tomas.

Náchodská prima sezóna – město studentů plné – bude alespoň napřesrok?
Náchodská prima sezóna existuje už šestým rokem. Je to festival studentské tvorby a studentů, odkazující se pochopitelně k Josefu Škvoreckému. Potkáte zde nejen divadlo, ale i hudební skupiny s akcentem na džez, slet čarodějnic, výstavy výtvarných prací i fotografií, besedy, literární tvorbu, tanec, sportovní a společenské akce atd. Jako celostátní přehlídka studentského divadla se však profilovala až v roce letošním. Došlo návazně i k proměně Šrámkova Písku, tam ale změna nebyla tak citelná.
Základní myšlenka byla jednoduchá: divadelní představení, která jedou na Náchodskou prima sezónu, postavit do pozice soutěžních, povýšit prestiž přehlídky, přilákat tak více lidí, konfrontace, inspirace, setkání. Doplnit je i divadly nesoutěžními, která napomohou naplnit stále bezednou kasu jakékoliv kulturní akce. Přidat praktický seminář, který tvůrcům otevře jednu z tisíce oblastí divadelního umění opět jiným způsobem.
Jak však vydělit soubory/inscenace, které se mohou zúčastnit? Věkem? Pofidérní pozicí studenta? Žánrem? Délkou? Diváckým určením? Pořadatelé stáli před prvním složitým krokem. Po dlouhém přemýšlení byla přehlídka určena pro „studentské divadelní soubory z České republiky za podmínky, že nejméně 50 % jejich členů jsou studenti školy, kterou soubor reprezentuje“. Navíc byla stanovena věková hranice aktivně účinkujících na jevišti na 15 – 26 let. Tím byla pokryta většina studentů středo – a vysokoškolských, vyšších tříd gymnázií a základních uměleckých škol. Programová rada brala v úvahu i školská zařízení typu domovů mládeže a domů dětí. Zde se však ukázalo, že rozdíly v divadelní vyzrálosti jsou veliké a svým způsobem nesrovnatelné.
Bohužel ne všechno vyšlo tak, jak si pořadatelé představovali. Nebo jak jsem si to představoval já? Odjížděl jsem na svoji první Náchodskou prima sezónu s naučenou představou, že v té spoustě mladých lidí budu platit za staříka, se kterým se nikdo nebude bavit. I festivalový zpravodaj Primáček mě ujišťoval, že „Již šestým rokem se Náchod pere s přívalovou vlnou mládí.“ Já ale snad byl někde jinde, než na tom správném místě. Studentů, kteří přijedou a zůstanou na celou dobu, je vskutku minimum. Není také divu, strávit zde 9 dnů a 8 nocí, uvolnit se ze školy, utáhnout to finančně, to není nic jednoduchého. A tak se vkrádá hříšná myšlenka: pro koho tedy NPS je? Hlediště divadelních představení jsou (pokud nejde o platící místní školy) poloprázdná (někdy i čtvrťoprázdná), to co mě zajímá, tedy divadelní soubory, nechodí sobě navzájem na rozbory, takže dialog vzniká jen velmi těžko. Na předčítání autorské tvorby se objeví slabé tři desítky studentů. Na dílny se zapíše méně než deset lidí. Dokonce i studentský majáles, středobod studentského festivalu, vyznívá komorně a téměř zcela místně. A tak bych mohl pokračovat pořád dál. Něco tu nefunguje, a já nevím co. Když si jako jediný pramen vezmete Primáček, máte pocit, že se Náchod 8 dní rozechvíval a pulzoval ve studentském rytmu. Já byl asi jinde. Maně si vzpomínám na podobnou akci před rokem v Portu, ke které jsem se náhodou nachomýtl: městský život se na den zastavil, bylo povoleno kdeco. Každý z obyvatel snad věděl o tom, že studenti mají svátek, a každý se přišel alespoň mrknout. Alegorické vozy, zastavená doprava, řízená umírněná šikana mezi ročníky přesně podle pravidel, kostýmy, vyřvávanky, zpěv, veselí. Třeba je život s portským jiný? Nebo jsem tenkrát na tom správném místě byl?
Příliš mnoho studentů se neobjevilo ani na takových doprovodných akcích, jako byl profesionální džez. Převážně jen místní studenti dokázali ocenit a využít nabídku, která se sem sjela. Divadelní soubory málokdy vydržely déle než dva dny. Možná však křivdím (komu?). Možná se na vše dívám jen zvykovým prizmatem divadelníka, který nevnímá ty stovky mladých lidí, kteří (pravděpodobně) zároveň a ve stejné době, kdy já sedím na představení nebo na popovídání si s porotou, sportují, fotografují, píší literaturu a juchají na náchodském náměstí. Jestli tam tedy jsou, tak se omlouvám. Anebo stárnu a život studentů nechápu. A vlastně – tohle je Amatérská scéna – měl bych napsat něco o divadle.
Soubory hrály v průběhu NPS dost roztříštěně, proto se období hektická střídala s poměrně klidnými oázami. Přesto se zde odehrálo celkem 21 titulů v soutěžní řadě, 5 v nesoutěžní. Rozsah článku mi dovoluje podat charakteristiku (nebo spíše osobní pocity nezakládající si právo na objektivitu) jen velmi stručnou.
GOA Sedlčany,Václav Budínský: Gymnázium – první část představení, které na NPS nepostoupilo celé. Zdramatizovaná prozaická předloha nepříliš valné úrovně z první poloviny šedesátých let. Klasické schéma gymnaziální třídy a chmelové brigády se bohužel jeví jako příliš plakátové a nepravdivé. Soubor je i v hereckém projevu velice nezkušený, situace zahajovacího představení, navíc hraného v 8 hodin ráno, mu určitě také nepřidala.
Dividlo Ostrava, na motivy J. Préverta: Jak jsem potkal pštrosa. Názor dítěte na svět dospělých pomocí katalyzátoru absurdna a nonsensu. Soubor, který ví, co chce říci a jak to chce říci. Nádherné obrazy (antilopy) se však střídají se situacemi ne již tak dopracovanými, rytmus představení upadá.
Divadlo Jesličky Hradec Králové, autorské představení: Že by se(N)? – sled scének (možná i částečná revue) o hledání pozice mladého člověka ve světě. Koláž motivovaná publicistikou sdělovacích prostředků (noviny, televize, reklamy, uštvaná esemeska). Skvostné dílčí výstupy, nedopracovaný celek.
OA Česká Lípa, bratři Čapkové: Ze života nejen hmyzu aneb Tak to na tom světě chodí. Nejcennější na inscenaci je dramaturgická úprava, která ruší Tuláka a nahrazuje jej školním výletem a ztracenými studentkami - vztahy ve třídě a mezi hmyzem by měly korespondovat. Tady však zůstává ještě hodně co dodělat. Konvenční herecký projev si přímo říká o škrty v textu, zbytečnost tanečních vložek jen podtrhuje neumělost jejich provedení.
Mrsťa – Prsťa ZUŠ Kouřim, autorské představení: Romeo, Julie a tak dál a Od La Platy k Fergussonu... – zestručněná úprava klasické Shakespearovy hry a cimmermannovská parodie na kovbojku podle předlohy Ivana Vyskočila - podivná kombinace, dávající tušit, že potenciál souboru ještě zdaleka nebyl vyčerpán. Westernová část výrazně zastínila alžbětinskou.
Integráček ISŠ Semily, O. Wilde: Love stories aneb Salome a my. Představení bohužel nepřesvědčilo nejen odbornou porotu, ale ani diváky. Někdy je obtížné hledat kořeny toho, proč ten či onen text nenachází cestu z jeviště do hlediště. Zde je pravděpodobné, že text byl myšlenkově i situacemi zcela mimo schopnosti souboru, a je škoda, že to tvůrci sami nepoznali.
Divadlo Příjemně strávený večer JAMU Brno, B. Němcová: O Marišce. Soubor neslyšících herců ve své úsporné stylizaci přinesl méně známou pohádku s hororovými prvky. A diváci rozuměli. Setkali se totiž s Divadlem.
ČK Inferno DDM Fokus Nový Jičín, autorská hra: Co je to láska? Netuším! –
příběh pařížského gigola, který poznává těžkosti hledání opravdového vztahu. Stejně jako v následujícím představení soubor zajímavě pracuje s hudbou, v herectví je slabší.
ČK Inferno DDM Fokus Nový Jičín, autorská hra: IMPOSSIBILIUM –
taneční kreace s nádechem mystiky. Zlo a Dobro, Satan, jeho milenka a čistá duše – člověku je až líto, když herci začnou mluvit a prozrazují, že si s herectvím příliš nevědí rady.
Brnkadla CVČ Lužánky, H. McCoy: Koně se přece střílejí. Dramaturgický objev a úchvatné stylizované scény tance a „derby“. Nedostatky ve stavbě a zveřejnění (zahrání) složitých osobních motivací, krutosti a cílevědomého jednání.
Divadlo Čára FF MU Brno, středověká hra: Mastičkář a renesanční text: Polapená nevěra. Vitální provedení Mastičkáře proměňuje značně archaický jazyk na současný. Expresivní projev souboru v exteriéru přímo před budovou náchodského děkanství („vyhnán na schodiště kostela“). Divadelní zážitek. Polapená nevěra stojí o stupínek níže – není tak pregnantně vyložena a zahrána, ale možná ani prostor k něčemu podobnému neposkytuje.
Divadelní studio ZUŠ Veveří Brno, J. Otčenášek: Romeo, Julie a tma. Dramaturgická úprava známé předlohy. Ve dvou hercích získává aktuální zkratku a stylizaci. Mimořádný výkon dramaturgyně, režisérky a herečky vjednom.
DS HUGO ZUŠ Prostějov, K.J. Erben: Svatební košile. Ilustrace Erbenovy předlohy ve snaze text zdivadelnit mnohem více nabízí, než poskytuje. Soubor je na dobré cestě práce s rekvizitou, prostředím, živou hudbou. Zalekne se však i svého vlastního názoru, takže divák pak nechápe, o čem a proč mu chce soubor Svatební košile vyprávět.
Vrtule Slaný, autorské představení: Nikola Sanders. Podivná ilustrace vystavěná na písni skupiny Původní Bureš. Vstup klipové kultury do divadla, často bohužel málo invenční a jevištně nezkušený projev upozadí či zašumluje motivy, které by divák neměl přehlédnout. Chybí výraznější rytmus celého představení.
ZUŠ Uherské Hradiště, P. Kohout: Hodina tance. Vlastní dramatizace válečné předlohy o Němcích v Německu. O trestuhodné nevědomosti a naivitě. Hodina tance jako hodina výuky života. Působivé impresivní provedení – škoda drobných nedotažeností v rytmu obrazů, v tom, jak uhrát motivace situací.
DS Hop hop ZUŠ Ostrov, představení inspirované F. Rachlíkem: Modrá zátočinka aneb Ko baltické revue pro všechny tamní. Setkání s diváky kombinované s filozofickými bajkami a rádobyveselostí. Invence nedotažená do domyšlení. Část civilní a část pohádková není dokonale propojena. Některé jednotlivé scény však geniální (nasazování obličejů...).
„Dramaťák“ Domov mládeže Pardubice, P. Šrut: Pravdivý příběh Dicka Wittingtona a jeho kočky. Staroanglický příběh v podání souboru, který je zcela na začátku své cesty – jeho inzitnost zatím není příliš zkažena použitím klišé, a tak se mu otevírá obrovský prostor tvorby, pokud ovšem na tuto cestu nastoupí.
Stopa Gymnázium Liberec, V. Dyk: Ondřej a drak - hra o tom, jak společnost zachází s lidmi, kteří se liší. Dobře připravený soubor, který si umí poradit i s velkým sálem. Hra nápaditě dramaturgicky upravena, funguje s minimální výpravou. Škoda několika cizorodých prvků „z jiné pohádky“ a neudržení celkového dramatického oblouku představení.
Studentská scéna Strakonice, J. Duda: Útěky. Na první pohled problém squatu, postoje mladých lidí ke světu. Na pohled druhý ovšem hra podle pseudopravdivé prvoplánové předlohy, která toho o skutečnosti moc neví. Učesaná špína „aby se neřeklo“, jestli víte, co tím mám na mysli.
Jako hosté vystoupili:
Berušky SPgŠ Boskovice, autorské představení: Princezna Koloběžka – inzitní provedení předváděné pohádky, tak jak žije časté povědomí, že se pohádky pro děti hrají. Bez invence, bez vystavění situací, bez výraznější kvality výkonů.
Integráček ISŠ Semily, autorské představení: Elce pelce kotrmelce – vcelku příjemný pořad hraní si s dětmi, zapojení písniček, na hranici divadla a dalších, převážně sociálních funkcí.
DRED JG Náchod, V. Nezval, O. Pumr: Valerie a týden divů. Inscenace, se kterou se ještě setkáme na Šrámkově Písku, přišla s širokoplátnovým divadlem, metaforičností, návratem ke klasické úloze chóru. Po herecké stránce má ještě co dotahovat, nicméně šlo o opravdu divadelní zážitek.
Dramatický kroužek při SPgŠ Litoměřice, M. Mašatová: Čtyři pohádky o jednom drakovi. Podle všeho schopný a přemýšlející soubor je pravděpodobně příliš svázán vnějším vedením a jeho představami o divadle. Nemůže pak tvořit, stavět metafory, divadelní obrazy a situace. To je moc málo.
Divadlo tvůrčí myšlenky SURYA Jawor, (Polsko), M. Band: Co Pan powie, Panie Freund? – herecký koncert tří hlavních představitelů, při kterém nikomu nevadila odlišnost jazyka. Fyzické herectví, srozumitelnost, imaginace.
Zádrapky ZUŠ Senica (Slovensko), F. Arrabal : Tříkolka. Co je přirozenost a kde je svoboda člověka? Život v jednom hodnotovém žebříčku automaticky znamená nepochopení jiného – ale je právě ten náš správný?
Čili divadla opravdu hodně. K tomu dvoudenní dílna pohybového divadla vedená Michalem Hechtem – mimochodem, její prezentace pohádky o Otesánkovi na náchodském náměstí pro mne patřila mezi nejdivadelnější zážitky přehlídky – nejdivadelnější ve smyslu výstavby situací, úspornosti prostředků, rytmu. Jen to město plné studentů se nějak vytratilo. Budeme se tedy těšit, že v příštím roce se zde objeví alespoň dvojice z každé střední či vysoké školy v republice (ale vejdeme se potom na náměstí?).
Karel Tomas