Texty: Matěj Kopecký - A. Dubská: recenze knihy Jana V. Dvořáka: Matěj, Máťa, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých

Alice Dubská: Portrét loutkáře se slavným jménem aneb Matěj Kopecký - náš současník
Když se podíváme na lidský i umělecký profil hradeckého Matěje neboli Máti Kopeckého z vyšší zobecňující perspektivy, je zcela zřejmé, že do života tohoto potomka jednoho z nejslavnějších českých loutkářských rodů zasáhlo několik velmi šťastných okolností, které výrazně ovlivnily jeho osudy. V první řadě to byly nesporně divadelní geny, které zdědil po řadě svých loutkářských předků, jež předurčily nejen jeho trvalý zájem o loutky, ale přispěly k rozvoji jeho uměleckého nadání, jeho smyslu pro účinnost jevištního výrazu i jeho schopnosti aktivního oslovení diváků.
Druhou šťastnou okolností Matějova života bylo, že do svých nejlepších, v uměleckém smyslu nejproduktivnějších letech dospěl právě v době, kdy české moderní loutkářství bylo po letech distancí a nedůvěry k naši loutkářské tradici připraveno svým dosavadním vývojem vstřebat do sebe to nejlepší z odkazu českého lidového loutkářství.
K těmto významným vkladům musíme nakonec přičíst také třetí šťastný fakt, že na rozdíl od svého slavného předka Matěje Kopeckého, o jehož konkrétních loutkářských produkcích - tedy o tom co by nás nejvíce zajímalo - víme jen žalostně málo, hradecký Máťa Kopecký potkal svého divadelního ředitele, hereckého kolegu a také přítele v jedné osobě, který ho provázel na jeho umělecké dráze a jako výraz tohoto přátelství a porozumění vytvořil pro budoucnost zasvěcený obraz jeho života a uměleckého působení.
Kniha Jana V. Dvořáka Matěj, Máťa, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých, kterou v těchto dnech vydal Garamon v Hradci Králové ve velmi zdařilé grafické úpravě Ondřeje Štulce, je čtenářům Loutkáře částečně známá z úryvků, které Loutkář publikoval v 2, 3, 5 a 6 čísle minulého ročníku. Každého, koho tyto úryvky zaujaly, mohu hned na začátku své recenze ujistit, že Dvořákova kniha přináší čtenářům mnohem širší záběr společenských a uměleckých souvislostí, na jejichž pozadí se formovala loutkářská osobnost Kopeckého. Přináší i podrobnější pohled na jeho životní peripetie od narození v roce 1923 do konce jeho života v roce 2001 (včetně mnohem bohatší obrazové dokumentace) a to tím spíše, že seriál úryvků v Loutkáři končí a Dvořákovo vyprávění v knize pokračuje právě ve chvíli, kdy výklad dospěje do nejvýraznějšího obratu v Matějově divadelním životě - do chvíle, kdy již jako člen hradeckého loutkového divadla, budoucího Draku, slavil ve Vladislavově Pohádce z kufru jeden ze svých prvních velkých triumfů.
Jan V. Dvořák svou knihu začíná popisem pohřbu Matěje Kopeckého a jeho příznačné atmosféry, kdy smutek jeho nejbližších i početných přátel se mísí se vzpomínkami na družnou povahu zemřelého, na jeho optimistický přístup k životu a neutuchající smysl pro legraci. Tuhle notu Dvořák neopouští po celou knihu. Živým jazykem a se stylistickou kulturou, která musí potěšit vnímavého čtenáře, vypráví "ctěnému publiku pro poučení a zábavu" jak hlásá dovětek na titulní straně, Matějův životní příběh a s humorným nadhledem neopomíná všechny ty veselé příhody, švandy, černé žertíky, kterých byl sám svědkem i ty, které znal z Matějova vyprávění. Je přitom nutno konstatovat, že toto ladění mu v žádném případě nezabraňuje, aby s přesvědčivostí vylíčil i všechny trpké stránky Matějova života, kterými se jako komediantský kluk a posléze mladičký dědic komediantské živnosti, odsouzené v poválečné době k zániku, musel probíjet. Autor bohatě cituje jeho různé vzpomínky a k tomu výstižně přiřazuje také citace z různých dobových i historických materiálů, protože pro autora není příběh hradeckého Matěje Kopeckého jenom příběhem jednoho z talentovaných loutkářů nedávné doby - vždyť až na ty nejmladší se s ním setkala většina z nás - ale je to příběh celého českého loutkářství s jeho vývojem od konce 18. století do dnešních dnů. Jakoby všechno co se v našem loutkářství dělo, ať již před jeho narozením, a to právě prostřednictvím rodinného odkazu, či již za jeho života, mělo přímý vliv na jeho formování. V knize proto předchází (narozdíl od Loutkáře, kde začíná Dvořákovo vyprávění Matějovým dětstvím) líčení Maťova příběhu kapitola Patriarcha Matěj a historie rodu, v níž Jan Dvořák vedle postavy slavného obrozeneckého loutkáře Matěje Kopeckého nemohl vynechat ani připomínku Jana Kopeckého, komedianta a loutkáře z konce 18. století, nejstaršího z dynastie tohoto rodu. V těchto části své práce Jan Dvořák v podstatě inteligentně shrnuje výsledky dosavadního historického bádaní a, i když v odlehčeném duchu svého vyprávění občas připomene některé neprokázané domněnky, kterými byla budována glorifikující legenda o Matěji Kopeckém, dokáže čtenáře správně orientovat. Vyprávění o loutkářském rodu Kopeckých doplňuje i zpřesněným a o nové data doplněným rodokmenem.
V tomto směru však bude pro širší veřejnost asi mnohem objevnějším či alespoň zajímavějším jeho líčení osudů dalších členů rodu, zejména Máťova dědy Jana Kopeckého (1866-1901), druhého dědy z matčiny strany Antonína Kopeckého (1856-1919, proslaveného vystoupením na Národopisné výstavě v roce 1896) a otce, dalšího z Matějů Kopeckých (1893-1946). Z hlediska historického zkoumání českého loutkového divadla považují právě působení těchto Matějových předků z konce 19. a první poloviny 20. století, i když v literatuře se z této doby často připomíná hlavně Arnoštka Kopecká, za rozhodující pro jeho vlastní vývoj. V proměně jejich životných postojů můžeme pozorovat nenápadný, ale rozhodný obrat. Autor charakterizuje Jana Kopeckého, který nejdříve působil v jižních Čechách a později jako jeden z prvních loutkářů z rodu Kopeckých na Moravě, kde vedle tradičních loutkových produkcí předváděl i stereoskopickou panoramu „Starobavorské pašijové divadlo“ podle pašijového cyklu v Oberammergau i různé přírodopisné a zeměpisné výjevy, jako loutkáře s mimořádnou inteligencí, sečtělostí a širokým kulturním rozhledem. I když je možné si klást otázku míry co lze rozumět pod "širokým kulturním rozhledem", je nesporné, že právě důraz na vzdělávání a rozšiřování kulturních obzorů byl pro tuto generaci loutkářů zásadně důležitý. Můžeme to sledovat i u jiných loutkářských rodin například u Maiznerů a Dubských. Lze říci, že všichni si uvědomovali, že musí ve vlastním zájmu překonat krizi kočovného loutkářství, jak se projevila na rozhraní 19. a 20. století, a překonat i změnu postoje společnosti ke kočovnému loutkářství. Skončila doba negramotných principálů, ale nejen to - i v občanském životě se většina z nich snaží, aby si společnost vytvořila nový pozitivní obraz o představitelích této profese. Pryč jsou všechny odlišnosti a kumštýřské výstřednosti, kterými se dříve snažili upoutat diváky - vzpomeňme si Rothův na barvitý popis "uměleckého oblečení" starých marionetářů. Normou, kterou do značné míry prosazují právě Kopečáci, se stává důraz na spořádaný rodinný život, důstojné vystupování a pořádek - právě odtud pramení, jak zdůrazňuje Jan Dvořák, ona Maťová pečlivá starost o puky na kalhotech. U loutkářů z rodu Kopeckých k tomu přispívala ještě jedna důležitá okolnost - v tom bych chtěla výklad autora poněkud doplnit - a to byla právě "matějovská legenda". Je nesporné, že touto legendou o "loutkáři buditeli", tímto nehistorickým přístupem k Matěji Kopeckému, byla zamlžována pravá podstata a význam obrozeneckého loutkářství, nicméně nelze přehlédnout, že legenda měla i druhou a v podstatě pozitivní stránku tím, že posilovala sebevědomí jeho potomků a vzbuzovala v nich pocity vlastenecké hrdosti. Všichni Janovi synové a mezi nimi i Máťův otec byli s touto legendou konfrontování již od dětství, kdy jim nejen otec, ale i učitelé ve škole připomínali rodinnou tradici a zdůrazňovali jejich odpovědnost k odkazu předků. Právě to byl základ, posílený ještě legionářskou historií otce a jeho bratrů, z něhož se formoval Máťův životní názor, který mu nedovolil ani v nejistých poválečných poměrech vzdát své profese, kterou chápal jako své poslání.
V době, kdy perspektivy kočovných loutkářů byly koncem 50. let již z řady důvodů zcela mizivé, byla pro našeho Kopeckého nabídka vstupu do souboru hradeckého loutkového divadla mimořádně důležitým životním obratem. Jan Dvořák plasticky popisuje vznik hradeckého loutkového divadla a jeho tvůrčí rozlet začátkem 60. let jako prověřování nových inscenačních možností moderního loutkářství, které hledalo způsoby jak účinně prolomit popisné iluzivní trendy směrem k jevištní básnivosti, lyrické metaforičnosti a vědomé divadelnosti. Dvořákovi se podařilo ukázat, a to je na jeho práci důležité, jak poetika tohoto divadla ovlivnila Máťovy herecké prostředky, mezi jiným i jeho schopnosti přizpůsobit se nárokům různým druhům loutek, i těch, kterými dříve nehrál, jak rozvinula jeho smysl pro jevištní výraznost a uvolnila jeho představivost. Zároveň demonstruje jak postupně stejnou měrou dokázal tento odchovanec tradičního loutkového divadla využít v nových souvislostech svých bohatých divadelních zkušenosti, které byly kvintesencí stoletého vývoje českého marionetového divadla, svůj cit pro stylizovaný projev loutek i svou hravost a vrozenou komediálnost. Soustřeďuje se zejména na tři inscenace, v kterých Máťa Kopecký exceloval: Vladislavovu Pohádku z kufru, tradičního Fausta a Bártkova Enšpígla. Všímá si jak každá z těchto inscenací kladla před něho nové úkoly a jak v každé z nich dokázal rozvinout jinou stránku svých schopností. Jan Dvořák přitom projevuje, jak již to zřetelně naznačil ve své knize Herectví s loutkou, velký cit pro ty kvality marionetářského kumštu, kterými Kopecký svým způsobem dotvářel moderní inscenační styl. Přestože tato část tvoří pouze poslední třetinu knihy, vyplývá z ní to nejdůležitější sdělení autora - královéhradecký Matěj Kopecký by se přes všechno své nesporné nadání nestal tím proslulým loutkářem, oceňovaným doma i v zahraničí, pokud by se minul s královéhradeckým Drakem a jeho tvořivou hledačskou atmosférou. A na druhé straně připomíná, že poetika Draku by byla ochuzena bez přínosu této loutkářské osobnosti. Dočteme-li Dvořákovu knihu, musíme si uvědomit právě tento fakt. V řadě evropských zemí pokračují někteří loutkáři v rodinné loutkářské tradici, někteří snad i v tradici delší než je ta rodiny Kopeckých. Jejich hra má svůj půvab, budí bezesporu zájem odborníků i širší veřejnosti. Nicméně jedinečnost hradeckého Matěje Kopeckého je právě v tom, že propojil dvě historicky oddělené struktury a přenesl z té tradiční do soudobého loutkářství leccos z toho co staří marionetáři instinktivně pochopili z prazákladů loutkářského umění a jejich odkazem obohatil podobu našeho soudobého loutkářství.
Alice Dubská