Texty: AS 2003, č. 3, s. 3 - 4, Vladimír Hulec.

Kolín – Zavřeno?
aneb
Nezemřela. Jenom spí…
VIII. národní přehlídka pantomimy a pohybového divadla Otevřeno
25.-27. dubna 2003

Nevím, kdo z čtenářů čte pravidelně Amatérskou scénu a jak si pamatujete – či dokážete nalistovat – minulé ročníky. Pokud vaše paměť sahá aspoň tři roky dozadu, nabízím vám svůj článek z AS 3/2000. Jmenuje se Konec pantomimy v Čechách a popisuje stav české pantomimy na pozadí V. národní přehlídky Otevřeno. Jsme o tedy o tři roky dál a situace je… navlas stejná.
Pro ty, kteří nemají tři roky staré číslo AS po ruce zopakuji aspoň čtyři věty z oné reportáže: V Kolíně poslední dobou potkáte jen trosky tohoto (rozuměj pantomimického) žánru. Zcela převládá pantomima neslyšících, která je přece jen něco trochu jiného, naprosto svébytného, s vlastními zákonitostmi. Vedle ní se už setkáváme jen s osamocenými solitéry. Rok od roku je tento stav, zdá se mi, tristnější…
A mohli bychom končit. Rok od roku je totiž stav české pantomimy tristnější. A pohybové divadlo, ani scénický tanec, ani němohra, ani taneční divadlo, ani studenti Duncan Centre, HAMU či JAMU, ani poloprofesionálové se v Kolíně – ač má přehlídka ve jménu slovo Otevřeno – neuchytily. První den – v pátek – se tradičně v Městském divadle prezentují ZUŠ, v sobotu odpoledne pak pantomimy neslyšících a pár solitérů, večer je pak vyhrazen Galaprogramu sestavenému z krátkých ukázek soutěžních čísel plus výjimečný host. Letos tím drahokamem na šedém pozadí byla legenda evropské pantomimy Pierre Byland s manželkou Mareike Schnitker. Jejich inscenace Confusion (Zmatek) byla jakýmsi pohledem do kuchyně jejich komediantství. Pro divadelníky jistě zajímavá a cenná, zrovna tak jako Bylandova dílna den předtím, nicméně tento „vhled“ a takových setkání by musel český adept pantomimického řemesla zažít dvanáct do roka, aby se žánr aspoň trochu rozhýbal. Učitelé české pantomimě jistě chybějí, pánové Hybner, Kaftan, Hecht propadu žánru nezabrání, ale chybí nejen učitelé. Možná je příčina úbytku tvůrců hlubší, možná pantomima nezemřela, jenom spí…
Ovšem těžko ji ze spánku probudí někdo z letošních účastníků přehlídky. Anebo je na takovém začátku, že se to odhadnout nedá a jeho čeká ještě hodně trnitá cesta.
Samozřejmě by někdo takový mohl být mezi žáky ZŠ či ZUŠ. Letos se představily děti z Hradce Králové, z Prahy, z Nového Města nad Metují a ze z Plzně. Hradecká SPGŠ pro sluchově postižené připravila ve spolupráci ZUŠ Habrmanova dvě etudy – Přátelství a Premiéra. Základní jevištní působení na scéně zvládali herci dobře, i pohybové vybavení nějaké měli, ovšem vystavět náročněji příběh, dobrat se point, propojit obrazy do pevnějšího a logického rámce, tato cesta je ještě čeká.
Totéž platí o ještě mladších – tentokrát již skutečně dětech – ze ZŠ pro sluchově postižené Ječná Praha. Vzpírá se mi cokoli kritického říkat na existenci těchto tvorečků na jevišti. Je to krásné, je to dojemné, ale k divadlu to má daleko. Zkrátka čirá existence za použití pár naučených pohybů, vytvoření přibližných situací s malou pomocí nevýrazných kostýmů a srandovních čuníkovsko-klaunských (v etudě Čuníci) nosů. Ty se mi ale líbily velmi.
Pražská ZŠ Výmolova nabídla pásmo etud nazvané Cirkus. Vděčné téma pro přehlídku různých profesí i situací bylo vskutku nápadité a je třeba ocenit vedoucí souboru, P. Šafářovou a A. Kůrkovou, že přesně vystihly možnosti a schopnosti svých svěřenců a pomalými krůčky jim tak nabízejí možnosti, co lze s pohybem a divadelní situací dělat. Navíc nechyběl humor, vlastně nahodilý, ale s tím se počítalo. Rozhodně nejinvenčnější počin prvního dne.
Podobně milý, ale zřejmě ambicióznější byl Džbán souboru Srdce při ZŠ pro sluchově postižené Plzeň. Dobrý rozjezd zbrzdila nezkušenost ve výstavbě gagu a vůbec pointování situací. Zajímavé pro mne bylo, že přísloví Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, což byl obsah této etudy, byl sluchově postiženým divákům nepochopitelný. A tak nerozuměli ani zarámování celku do průvodu chodců se džbány pro vodu. Přitom mě to přišlo to nejvtipnější…
A mohli bychom první den končit. Naštěstí ale ve studiu divadla vystoupil slovenský soubor Kusy cukru s asi hodinovým představením Etudy?. Zavádějící název trochu zkomplikoval přijetí. Žádné etudy, ale hotový tvar! Vtipné absurdní situace, přesná a promyšlená práce se světly, kostýmy i pointami, zarámování krátkých epizod do čitelného konceptu, to byla ukázka divadla už vlastně profesionálního. Což vlastně kremnické Kusy cukru jsou. Integrují ve své práci „znevýhodněné“ děti, mládež i dospělé, což znamená, že vystupují společně sluchově, tělesně či mentálně postižení i ti bez zřetelných tělesných či mentálních vad. V tom je činnost souboru jistě cenná, a možná je to na něm to nejpodstatnější, stejně cenné ale je, že je kvalitní i z divadelnického hlediska, bez ohledu na „postiženost“. Používají současný cool humor, kdy situace vyvrcholí tu nečekaným přerušením, tu ráznou pointou, jednou hravě, jindy tvrdě a skoro vždy absurdně. Bez snahy vyvolávat prvotní smích pokračuje vždy dění dál a divák je stále vtahován do fantaskního světa podivných lidiček, přitom do světa nepříliš barevného (herci vystupují většinou v civilních kabátech), ba spíš smutného. Herci využijí dokonce slovo, ale tak nějak „divně“, že vám sice kručí smích v břiše, ale současně běhá mrazení po zádech…
A přišel den druhý. A opět jen etudy, různě zvládnutý prstoklad a krátká cvičení stylu. Tvůrci, pravda, již vesměs starší a zkušenější, tím spíš ale vyvstala na povrch otázka Proč a proč takto? Neumím na ni odpovědět. Hlavně nevím, pro koho je tento prstoklad myšlen. U dětí jde o výchovný proces, u dospělých možná o touhu předvést se. Ale proč? Známým? Sami sobě? Festivalovým porotám? Přijde mi to hrozně málo. Omlouvám se všem sdružením a klubům, které vystoupily, ale to, co jsme viděli, bylo a je opakování stále stejných postupů jen v jiných skládankách. Jistě je to práce pro vás tvořivá, ale přes rampu jde jen rozpačité prázdno. U dětí to chápu, první krůčky na jevišti, to je rituál zasvěcení, ale vy starší?
Přehlídky se vedle mimů a mimek účastnily též dva či tři (kam zařadit milé Akordy?) taneční soubory. Postiženy ale tím, že byly nuceny předvést jen výsek z celků, nemělo jejich účinkování hlavy ni paty. Tanečníci a tanečnice se pěkně hýbali, ba i jistých point se dobírali. Chyběl-li kus, tak divadelní skutek divákovi utek. O předvedeném vlastně nejde kompetentně psát. Divadlo – a to ani pantomima – není krasobruslení, abych vytahoval známky za technickou hodnotu. A ta umělecká je v Kolíně nucenými krátkými časy ořezávána. Záměrně nejmenuji žádný soubor ani výstup. Konkrétní věci jsme si vyříkali na semináři a víc psát není co. Pro historii tedy jen vyjmenuji zúčastněné soubory podle toho, jak ten den účinkovaly: Cyranovy boty, CVČ Brno, Pantomima S.I. spolu s Pantomimickou jednotkou Řeč Praha, Zasesenedohodly Praha, Bandance Praha, Nepanto Praha, Štěpán Vizi (Praha), Doteky Prostějov, Václav Dostál (Olomouc), Barbora Lipová (Mikulov), ZUŠ B. Smetany Nové Město nad Metují, Akordy Červený Kostelec. Možná se mezi zúčastněnými nějaký Princ, co probudí Šípkovou Růženku z pantomimického spánku najde – nadějně se jevil komediantsky i pohybově nadaný mladičký Štěpán Vizi – letos to ale nebude, ba ani napřesrok…
A tak na závěr vnáším dramaturgickou otázku. Nestálo by za to pozvat delší inscenace a přehlídku skutečně otevřít? Myslím hlavně na všemožné pohybové performery pohybující se kolem Alfreda ve dvoře, NoD, Duncan Centra, Studia Dům, Continua, festiválku Jsem spokojenej ap. A jistě o mnohých nevím, jistě někteří se již považují za „profesionály“, ale většina jistě na tyto škatulky nehledí. Pokusme se na přesně ohraničená pravdila hledět co nejmíň taky. Z pantomimy a pohybových umění čerpajících tvůrců je ve světě i u nás přehršel. Jen do Kolína mají nějak cestu zarúbanů…
Vladimír Hulec