Texty: ZBORNÍK, František: POPAD v Biu Ilusion. AS 2008, č. 2.

POPAD v Biu Ilusion

František Zborník

Krajská přehlídka amatérského činoherního divadla v Praze POPAD 2008, organizovaná Amatérskou divadelní asociací, se konala v pražském Divadle Talent (dříve Bio Ilusion) ve dnech 14. až 16. března. Od pátku do neděle se zúčastnilo sedm souborů se stejným počtem inscenací. Pozoruhodné bylo, že čtyři z nich byly inscenacemi autorskými z dílny členů souborů.
Už první představení DS Monde, revue J. Šedivého Tele-noveau, přineslo zajímavý autorský vklad v podobě vtipné, živé a hravé parodie na současné zábavní žánry. J. Šedivý se už poněkolikáté představil jako duchaplný autor, který dovede nalézt zajímavou situaci a vtipnou pointu. Už poněkolikáté se ale představil též jako nedůsledný režisér, když průvodním znakem takřka všech situací byla ledabylost realizace. Zdvojení autora režiséra v jedné osobě tu tentokrát nepřineslo očekávaný zážitek.
Klaunérie Jiřího Cinkeise Ďulík a Kokoláč (DS Kocábka) nese všechny charakteristické znaky svého autora, a to v rovině autorské i herecké. Spolu s Martinem Kůrkou tvoří dvojici klaunů, kteří se stále hledají, stále se rozcházejí a stále se potřebují. Přestože se J. Cinkejs v rozhovoru po představení usilovně bránil jakémukoli vědomému tematickému zaměření své hříčky, expozice i některé opakující se motivy ve hře zřetelně napovídají tématu vzájemné pospolitosti, kamarádství, ne-osamění. Prostředky, jimiž oba klauni na scéně jednají, jsou jednoduché: v maskách klaunů si hrají se slovy, obracejí je naruby, stejně jako se nechávají zmást jejich původními významy. Slovo je silnou stránkou vystoupení, ale i některé situační gagy jsou funkční a oslovují publikum. Nepočetné dětské diváctvo Popadu sice nemohlo být nahrazeno vstřícnými dospělými, ale i tak bylo zřejmé, že komunikace nastolená většinou inteligentním humorem (často na principu dada) funguje. Klauni se tu ani nepodbízejí, ani neztrácejí kontakt s diváky. Až se Jiří Cinkeis nechá přesvědčit, že ani „myšlenka“ inscenace není proti jeho přesvědčení, mohla by vzniknout klaunérie nejen zábavná.
Vražda v pensionu pro starší dámy (pod textem je podepsána DS Proměna, pod režií E. Stanislavová) je detektivní komedií, jejíž největší předností není ani text, ani herecké výkony, leč radostné setkání množství dam v nadstředním věku, které hrají s ohromným gustem a schopností sebeironie. Divadelní nedostatky byly v diváckém zážitku touto radostí ze společného bytí na jevišti do značné míry eliminovány.
Poslední léto autora Johna Murrella je hrou nabízející výjimečnou hereckou příležitost dvěma hercům. Představitelka Sarah Berhnardtové tu může rozehrát celou škálu hereckého mistrovství od hysterionu dramatické umělkyně přes ukázky jevištních výstupů v ukázkách z rolí až ke skrývané prázdnotě svého stáří. Její sluha Dodo je jejím pravým opakem ve své racionalitě, pragmatičnosti a skromnosti nároků. Přitom se jeho osud ukazuje být stejně zajímavým a svým způsobem i bohatým. Hornopočernický divadelní soubor Právě začínáme v osobách Jany Kailové (Sarah B.) a Vladimíra Stoklasy (Dodo, přičemž Stoklasa je současně i režisérem inscenace) naplňuje místy tuto příležitost bohatě a svrchovaně. Oba herci mají velmi dobrý potenciál, účinně na jevišti komunikují a těží z dobrého dramatického textu. Přesto se ne zcela podařilo překlenout nerozhodnutost předlohy, zda jde o biografii velké herečky či osud slavného a osamělého člověka v obecnějším slova smyslu. Jistou rezervou je ještě nepříliš přesvědčivá poloha představitelky Sarah B. v těch nejniternějších chvílích. V jejím hereckém potenciálu ale tato šance bezesporu je. Inscenace tvořila absolutní vrchol Popadu.
Nuzné Nusle (ČSHPČR-Venkoncem) pozvaly diváky do fiktivní nuselské hospůdky, kde se čepuje reálné pivo, vedou pravděpodobné hospodské řeči, setkávají se možní návštěvníci takového podniku páté cenové skupiny. Kdyby šlo jen o toto, nezasloužil by si soubor o mnoho lepší hodnocení, než jakým byla ohodnocena cenová skupina. Jenže páteří představení jsou písně, šansony. Zpívající autoři tu jako zázrakem vytvářejí víc než jakýsi nový nuselský folklor, písně přesahují inscenaci a dávají jí zcela jinou kvalitu. Doprovod na tahací harmoniku je syrový stejně jako texty písní. Ty jsou dle mého názoru ještě o stupínek dál. Abychom mluvili o inscenaci, na to byl obraz jevištního tvaru příliš neumělý a chudý, ale máme-li mluvit o zpívané poezii, pak je toto označení zcela namístě a pro mnohé posluchače a diváky může být objevem. Proto porota se souborem mluvila o možnosti změny tvaru s akcentem právě na poezii, šansony. Ty by mohly znamenat v mnohdy jednotvárném vnímání poezie zajímavý průlom.
Přehlídku ještě doplnil pražský soubor Bez zábran (inscenace předlohy F.R. Čecha Dívčí válka), který naplnil téměř beze zbytku, pokud jde o divadelní vkus, svůj souborový název, a snaživé Divadlo Bez prken s inscenací Ionescovy Plešaté zpěvačky. V druhém případě byl pokus o inscenaci známé a inscenačně složité předlohy docela poctivý, ale ještě ne zcela domyšlený.
Průvodním znakem přehlídky bylo dobré organizační zázemí pořadatelů. Jejich naděje však, že přesunutím akce z periférie téměř do centra metropole zapříčiní větší divácký zájem, se nevyplnila.
Lektorský sbor, pracující ve složení J. Kodeš, M. Pokorný, O. Smrček, Fr. Zborník, tajemník P. Hurych, navrhl organizátorům podle propozic přehlídky tyto závěry: 1. místo a nominace na národní přehlídku činoherního divadla Divadelní Třebíč/Divadelní Děčín pro DS Právě začínáme Horní Počernice: John Murrell, Poslední léto, 2. místo nebylo uděleno, 3. místo a doporučení na národní přehlídku divadla pro děti a mládež Popelka Rakovník DS Kocábka: J. Cinkeis, Ďulík a Kokoláč, 4. místo a doporučení na národní přehlídku uměleckého přednesu Wolkrův Prostějov ČSHPČR–Venkoncem Nuzné Nusle
Lektorský sbor udělil navíc několik ocenění za individuální a kolektivní výkony.