Texty: HULEC, Vladimír: Na vlnách východočeské alternativy - Audimafor aneb Kostelecký kostlivec ´08. AS 2008, č. 2, s. 42.

Na vlnách východočeské alternativy
Audimafor aneb Kostelecký kostlivec ´08

Vladimír Hulec

Každá přehlídka a možná každý festival – a to nejen amatérské – jsou spjaty s tvůrci, kteří je vytvořili, formují je a dávají jim tvář. Regionální přehlídka mladého experimentujícího divadla a divadla poezie s postupem na Šrámkův Písek, Prima sezónu Náchod a Wolkrův Prostějov Audimafor je léta spojena s Naďou Gregarovou, obdivuhodně klidnou, vyrovnanou, praktickou a co se týká programu otevřenou a často riskující usměvavou dámou. Přesně takový je i Audimafor, ať už býval v Úpici nebo je v Kostelci nad Orlicí. Má zázemí, které mnohé amatérské přehlídky mohou závidět. Odehrává se v místním kulturáku s hospodou otevřenou po celý den a dlouho do noci – odcházíval jsem kolem třetí až čtvrté ranní. Najíte se tam, napijete, co hrdlo ráčí, a přitom finančně velmi únosně. Místní barmani a barmanky se s vámi přou o divadlo obecně a o viděné představení zvlášť. Technik je vstřícný i k alternativním projektům a diváci chodí nejen z řad účastníků, ale i místní, silně odkojeni fernetovým mlékem Pepy Tejkla a „jeho“ Šviháky. Intenzivní program, letos 15 představení během posledních tří březnových víkendových dnů, včetně diskuzí, jež jsou často ihned po představení, vše probíhá v klidu, pohodě a vzájemné shodě, či aspoň respektu.

JESLIČKY
Východočeské amatérské divadlo si nelze představit bez královéhradecké ZUŠ Na Střezině a její scény zvané Jesličky. Na Audimaforu jesličkovské soubory vždy převažují. Ať už se jmenují jakkoli – ne vždy přímo Jesličky – je na nich znát velká divadelní (po)učenost, snaha o dramaturgickou originalitu a styl. A na každém souboru či aspoň představení je velmi viditelný rukopis pedagoga. Letos přivezli výsledky své práce čtyři – Josef Tejkl, Ema Zámečníková, Jan Dvořák a Monika Janáková.
Josef Tejkl je tak trochu stepní vlk. Nechává své ovečky, ať si krouží kolem něj, ať si vyberou, kterou cestou se vydají, čím se budou na té cestě zabývat a kam až dojdou. Sleduje je zpovzdálí a jen občas se do některé ze svěřených oveček pořádněji zakousne. Letos dovezl asi nejméně hotové divadelní tvary. Ve všech třech případech – Sumec pro pět a Krysa nejmladšího souboru Nanervy a Švédský stůl o něco staršího souboru ...po malinách – šlo v podstatě o polotovary. Navíc velmi roztěkaný dramaturgický výběr nedovolil ani rozpoznat, proč dané texty Tejkl svým svěřencům vybral, či proč si je vybrali, údajně, sami. Nejvíc kontroverzí v tomto ohledu vyvolal Sumec pro pět, což je v podstatě pro šest (místo původních tří) hereček přepsaná komedie Wofganga Kohlhaaseho Ryba ve čtyřech. Dívky ani jejich partner na tuto bulvární komedii nestačili. Jejich věk byl zcela nepřiměřený situacím a fór, s kterým by v tomto věkovém „přesazení“ mohli a měli pracovat, se nekonal. Komedie se stala spíše minimalistickým přesouváním herců z jedné situace do druhé bez elementárního režijního řešení. Z takové inscenace by mohl mít radost snad jedině celník Russeau: čirý naivismus byl chvílemi vskutku dojemný a roztomilý. O to ale tvůrcům zřejmě nešlo. Představení Krysa současné dramaturgyně Národního divadla Lenky Kolihové v podání stejného souboru byla přece o fous osobnější a osobitější. Napsala ji koncem 90. let minulého století, premiéru měla v Činoherním studiu Ústí nad Labem v roce 2000. Ovlivněna tehdy vlnou feminismu a coolness dramatiky napsala jakýsi autenticky ženský příběh dospívající dívky v chladně odtažitém prostředí současné rodiny. Zahrát generační střet bylo ovšemže nad síly pětičlenného souboru, a tak se soustředil na vykreslení jednotlivých situací a charakterů s určitou fungující autenticitou. Režijně se mu ale nedařilo ani v jeho mnohem ambicióznějším projektu – Drábkově gastronomické tragédii o mnoha chodech Švédský stůl v podání starších svěřenců ...po malinách. Nešťastné bylo zvláště scénografické řešení, které zasadilo švédský stůl se všemi špičkami, humry, lososy a sladkostmi do hřmotného prostředí dřevěných praktikáblů. Ani kostýmy nebyly nijak zvlášť nápadité, natož výtvarně kompaktní. Jako by se jednalo o raut mezi bezdomovci. Naštěstí herci řešili mnohé situace s grácií, vtipem a nadhledem, uzený losos Michaely Lučické byl přímo k nakousnutí, sem tam nějaký režijní nápad osvěžil, a tak přece jen tato inscenace aspoň komunikovala s diváky a svým obsahem je zaujala.
Ema Zámečníková je oproti Tejklovi vždy daleko víc „při zdi“. Jako on se snaží dát svým svěřencům volnost a tvůrčí kreativitu, současně ale zná jejich přednosti i slabiny a podle toho volí, vesměs poetický, repertoár i jeho způsob zpracování. Letos přivezla pouze jedinou inscenaci: autorskou jevištní fantazii na motivy starých němých filmů o lásce Černobílý svět. Vznikla na základě dílny pantomimy a pohybového divadla, kterou se členy souboru vedl mim Michal Hecht. S ním zřejmě připravili řadu etud různým způsobem zpracovávajících typizované situace z němých filmů. Ty pak Šárka Ziková propojila v sled výstupů odehrávajících se v nonstop kině. Film vždy sleduje jiná skupinka diváků, reaguje na něj, anebo jej nesleduje a zabývá se sama sebou. Současně divák sleduje i ony výstupy. Je to nápadité, vtipné, přesně ušité na míru souboru. Tam, kde již mimicky nestačí, vypomohou si gagem, ironií a odstupem.
Poetickou „parketu“ Emy Zámečníkové letos zastoupila Monika Janáková. Se souborem V tichých liliích přivezla typické divadlo poezie. V jednoduchých kostýmech a scéně přednesla skupina Erbenův „mytický“ horor Svatební košile. Vše bylo jak má být, nic nepřečuhovalo. Ani nepřekvapovalo. Jako pedagogický krok ve vývoji herců skvělé představení. Nic víc.
A tak letos prapor Jesliček nejpevněji držel jesličkovský bard Jan Dvořák. Se svými Dospělými embryi přivezl vlastní adaptaci Vančurova Konce starých časů nazvanou Rozmarný konec starých časů. Obrovský soubor čítající, nemýlím-li se, dvacet jednoho herce jednu klavíristku (Monika Janáková) mnoha věků a hereckých zkušeností předvedl pravé skupinové představení, ve kterém si každý aspoň trochu zahrál, a přitom se téma ani dramatický spád (příliš) neztrácely. Hrálo se mezi diváky, kteří byli jakýmisi účastníky obřadu. Čtyři praktikábly stačily k tomu, aby scéna byla dostatečně variabilní, a přitom hercům nepřekážela. Všemu a všem vévodil Petr Čapek jako kníže Alexej Megalrogov. Bylo patrné, že téma je mu blízké, že si je přetvořil k obrazu – či spíše postavě – svému. A bylo radost sledovat jeho dialogy a nadšení, s jakým hrál. A byla radost sledovat také režijní řešení každé scény. Jan Dvořák své představení tentokrát nebývale rozpohyboval a současně udržel hudebnost, ironii a nadhled.

DRED
Nebývale úrodný je v posledních letech Dred vzešlý ze studentské líhně náchodského gymnázia, dnes však už roztroušený po celé vlasti. Jeho členové jsou dnes mj. absolventy či právě absolvujícími herci a režiséry DAMU, absolventy FF UK, produkčními profesionálních divadel, čerstvými pedagogy. A na výsledcích všech jeho odnoží, které se prezentovaly v Kostelci, to bylo znát. Šlo vždy o „vědomé“ divadlo, jehož tvůrci věděli proč vzniklo a kam směřuje. Studentská sekce Dredu vystoupila s adaptací Seifertových veršů z jeho poetistické sbírky z roku 1925 oslavující život velkoměsta a technický pokrok Na vlnách TSF. Inscenace formou tak trochu připomínající slavné Schmidovo Heslo XX. století se jmenovala Na vlnách S.E.I.F.E.R.T.S.F. a pohrávala si se slovem a jednoduchým divadelním znakem. Jistě by snesla víc hereckých i výtvarných nápadů, jako odraz k další práci však zafungovala. Vkusné, vtipné, svižně podané, možnostem souboru adekvátně vybrané pásmo vynikající poezie oslavující nejen rozhlasové vlny, ale hlavně češtinu.
Zásadní projekt přivezl zakládající a dodnes duchovní vedoucí Dredu Ondřej Pumr. Už loni započal svůj Dekalog do budoucna čítající skutečně deset inscenací (či spíše inscenačních projektů) inspirovaných biblickým desaterem. Tato inspirace je ale velmi volná, jak už ukázaly předchozí díly. V Kostelci předvedl Pumr a jeho „livingovská“ ekipa, jež vedle Dredu tvoří i spřátelená polská sekce nazývající se J.S.T.E. Artyžok, díl v pořadí čtvrtý. Nazval jej Dekalog: Pygmalion – Svatba – Kar a šlo o dosud nejdotaženější divadelní tvar. Asi dvanáctiminutová performance vždy pro dvanáct diváků (odehrálo se pětkrát za sebou) provedla diváky několika prostory. Diváci sledovali jakýsi záhadný příběh smrti nevěsty a jejího pohřbu, vzdáleně inspirovaný řeckým mýtem o sochaři Pygmalionovi a jeho soše překrásné ženy, již jen bohové mohou oživit. Vše se dělo vážně, obřadně, důstojně. Mluvilo se česky a polsky. Podstatná byla atmosféra, zvuk (hudba) a slovo. Podstatný byl výtvarný kód pracující s křesťanskými symboly kříže, ohně, jablka, hostiny. Herci i diváci velmi ukázněně přecházeli z prostoru do prostoru. Smrt a zpustlost byly konfrontovány se vznešeností a krásou. A záleželo na divákovi, co si z tohoto divadla-obřadu, divadla-setkání odnesl. V kontextu amatérského divadla jde o jedinečný tvar reflektující aktuální trendy divadla site-specific. Jeho kořeny sahají, pominu-li divadelně archetypální, ke Grotowskému a jeho následovníkům. U nás tímto směrem pracuje Continuo a Tomáš Žižka.
Nejznámějšími „potomky“ Dredu jsou Geisslers Hofcomoedianten Kuks, jež převádějí staré barokní předlohy do současného divadelního (a kulturního) kontextu. Jejich nejnovější produkce, jež měla premiéru loni v srpnu v Kuksu, se jmenuje Nevyslovené oraculum aneb Výmluvná mlčenlivost aneb Ani muk! Nepomuk! a zpracovává svatojánská divadelní oratoria Heinricha Rademina z let 1727, 1728 a 1730. Režisér Petr Hašek ani jeho spoluscenáristka a překladatelka oratorií Kateřina Bohadlová nejsou k předlohám nijak pietní. Vše se odehrává v současnosti. Alegorické postavy živlů jsou šaškové navlečení do odpadového materiálu dnešní doby (umělé květináče, prskavky, vysavač...). Klaunské výstupy Mistra Václava (Otakar Fajfr) a Mladýho Slávka (Michal Novák) se opírají o základní dějové situace ze života sv. Jana Nepomuckého. Přetvářejí je však do pokleslých výstupů dvou nemotorných klaunů. Oba pracují s vtipem a humorem estrádních bavičů, ovšem s velkým nadhledem a odstupem. V celku pak vzniká barvitá a hlavně bláznivá postmoderní skládanka různých citací a odvolávek, jež baví znalého i neznalého, je vkusná, nápaditá a osvěžující.
Experiment pro experiment pak na závěr festivalu připravili a provedli oba posledně jmenovaní – Otakar Fajfr a Michal Novák. Projekt nazvali Vrchol všeho a performanci Mátový lístek. Spočívala v jediném „fóru“: více než hodinu mučili diváka nicotou. V setmělém sále na něj namířili reflektor a... nic. Buď zněla nějaká pop-music, nebo bylo ticho. Po celý čas a dokonce s přestávkou. Provokace, jež je kořením každého umění, je vždy víc než čím jiným zkouškou tolerance diváka. A ten byl nečekaně korektní. Někdo odešel, většina v tichu a rozjímání zůstala. Jen malá dcera Petra Hakena to nevydržela a začala zpívat.

PÁTEŘ
Pochopitelně nejen tyto dva východočeské fenomény se v Kostelci prezentovaly. Dokonce by bylo nespravedlivé tvrdit, že ti ostatní byli jen okrajovými účastníky. Naopak, tvořili důležitou část páteře přehlídky. Mezi tradiční účastníky a možná už také trochu legendy východočeského amatérského divadla patří Triarius Česká Třebová. Tvoří jej místní intelektuálové, jejichž pouto je evidentně literární. Vždy objeví a inscenují nějaký temný text a objevují v něm různé podprahové vrstvy. Tentokrát přivezli poetické pásmo sestavené s textů básnické sbírky šéfredaktora Tvaru Lubora Kasala Bláznův dům. Příjemně ztřeštěné texty, jež pracují s velkou imaginací a vnímáním prostoru, však nenašly v provedení Triaria adekvátní scénické tlumočení.
Z Ústí nad Labem přivezla režisérka Markéta Světlíková pohádkově zpracovaný oceánský mýtus nazvaný V rytmu legendy o zrození krokodýla. Připravila jej se studenty LDO Biskupská, odtud název souboru DivaLDO. Podobně jako v případě Emy Zámečníkové či Moniky Janákové šlo o profesně a pedagogicky pečlivě připravenou práci využívající rytmus, recitaci a tanec. Škoda, že si režisérka nedala větší práci s výtvarným působením, zvláště masky by této práci velmi „slušely“. A možná i více „dřevního“ (ve stylu přírodních národů, odkud mýtus pocházel) tancování.
To jiná ZUŠ, z Jaroměře, vystupující pod názvem Spolu, ale každý sám přivezla originálnější projekt. Jarka Holasová spojila dvě zpracování básně Štědrý večer – klasické Erbenovo a hravé Jiřího Suchého. První v provedení tří dívek, druhé v podání čtyř kluků. Ti „narušovali“ akademický projev dívek, čímž vznikla řada humorných situací. Hravé, voicebandové, nápadité. Vtipné. Přesně rezonující s názvem: Není Štědrý jako Štědrý.
Politické divadlo slibovalo pardubické Divadlo Exil. Hra Hany Hejdukové Tři sestry... v erbu Tulipán zpracovává příběh tří sester žijících v Berlíně v době vzniku berlínské zdi. Každá z nich skončí jinak a všechny víceméně tragicky. Jako by však tak náročné práci chyběl fundament, znalost dobových kontextů a divadelní i životní zkušenost. Obsahově jistě ambiciózní látka byla režijně (Josef Jan Kopecký), herecky a vlastně i dramaticky nahozeným, nedotaženým tvarem. Trochu podobně jako práce Josefa Tejkla.

HUGO
Nevím, nevyvolávám-li předčasné nadšení, ale objevem srovnatelným s raným Divadlem DNO, začínajícími Buchtami a loutkami, anebo dokonce s Petrem Niklem bylo pro mne semilské Teatro Hugo. Přivezli nádherně pitoreskní pimprlové představení nazvané stejně jako soubor sám – Hugo. Písmenná loutka (loutka tvořená jen cedulkou s napsaným textem) Huga v něm prožije jeden divoký den. Ovšem písmenné loutky jsou všechny loutky a rekvizity použité v představení. Zbytek tvoří živá hlava jednoho z herců, prsty, rám, kde se vše děje, recitace, zpěv a kytara. Ony písmenné loutky nazývá autor celé koncepce, student divadelní vědy na FF UK Jan H. Mocek, „psanou skutečností“. Herci ji dokážou rozpohybovat v divokém rytmu kreslených filmů a švankmajerovských surrealistických vizí. Je to sranda, má to švih, humor, je to hravé, plné gagů a bizarností. Uvažte sami – v jednu chvíli spadne na Huga celý klavír. A jindy potká na cestě do práce divadelního kritika. A na závěr se promění v zelenou mouchu... Anebo to byla jen šmouha?