Texty: HULEC, Vladimír: Maturitní otázky z divadla - Stodůlečský Píseček 14. – 16. 3. 2008. AS 2008, č. 2.

Maturitní otázky z divadla
Stodůlečský Píseček 14. – 16. 3. 2008

Vladimír Hulec

Stodůlečský Píseček proběhl letos podvanácté. Tak jako na mnohých obdobných krajských postupových přehlídkách „mladého“ divadla konaly se v jeho rámci vlastně přehlídky dvě – studentské divadlo směr Náchod a takzvaně „experimentující“ směr Písek. Je to logická symbióza, nicméně do budoucna neudržitelná. Nejenže souborů a inscenací je hodně a během víkendu se téměř nedá vše stihnout (a pořadatelé jsou mnohdy nuceni odmítat), ale i charakter, měřítka a smysl většiny inscenací každého ze směrů, (ne)zkušenost tvůrců i důvod, proč se divadlu věnují, bývají značně odlišné. V klubu Mlejn, kde se tato pražská přehlídka tradičně koná, to bylo letos víc než patrné. Prolínání obou směrů téměř nenastalo a ani mně nezbývá, než v tomto textu obě přehlídky striktně oddělit.

Před maturitou
Na třídenní přehlídce vystoupilo šestnáct souborů se svými inscenacemi. Čtyři z pěti pátečních plus po jedné ze soboty a neděle usilovaly o Náchodskou prima sezónu. Pro tento druh divadelních aktivit je to velmi pozitivní zpráva. Vzniká totiž skutečně jakýsi nový proud v amatérském divadle čerpající nejen z práce ZUŠ, ale zabydlující se i na základních a středních školách – hlavně zásluhou osvícených pedagogů a jejich snah o rozvoj dramatické výchovy. Právě tak se konstituoval soubor ŠOK – Študenti od Keplera. Loni postoupili do Náchoda s inscenací Ferda s Brouky v Labyrintu louky odvážně propojující poutníka z Komenského se Sekorovým Ferdou mravencem. Z loňské skupiny zbyl v současné jediný. Téma, forma inscenace a vlastně i zpracování nové látky – inscenace se jmenovala Hudebně-dramatický koláč o životě, pokrytectví a pěti dějstvích – byly zcela jiné, a přesto v čemsi obdobné: v nasazení, kolektivním přístupu, v ohledávání prvotních zákonitostí divadla. Téma bylo opět literární – tentokrát Škvoreckého vzpomínky Ze života lepší společnosti s odkazy na další jeho texty. A zvládli je opět s kreativitou a velkým pochopením. Právě takový přístup je vhodný na studentské přehlídky, a soubor tedy logicky získal nominaci. Je téměř instruktážní prací, jak poznat skrze divadlo autora, jeho dobu a dokonce odkrývat i další žánry (jedna pasáž je parodií na opery). A jak skrze autora objevovat divadlo – studenti používali loutky ve formě manekýnů, kabaretní vstupy, tanec, zpěv, živou hudbu, občas si dovolili improvizovat. A navíc Škvorecký do Náchoda patří!
Stejně tak tam určitě patří jazykozpytecká práce Klubu uměleckých katastrof KUK, nazvaná Komunikační etudy. V jednoduchých pohybových etudách nabízeli studenti různé situační a slovní hrátky se slovními druhy. Byly to zhusta velmi vtipné hříčky, z nichž by mohl mít radost i Werich nebo Ivan Vyskočil. Jednoduché, úderné, chytré a plné fantazie. I když sem tam nějaká pointa ulítla či rytmus škobrtl, jednalo se opět o velmi inspirativní práci – jak pro pedagogy, tak pro studenty.
A třetím porotou do Náchoda jmenovaným (druhým doporučeným) byl soubor Hele při ZUŠ Křtinská s inscenací Goldflamovy hry z roku 1988 Sci-fi aneb Slavný Peterka. Režisérka a pedagožka, herečka Hana Doulová-Krobotová text přizpůsobila na „tělo“ svému souboru a vzniklo jakési bláznivé absurdní drama plné nečekaných situací a humoru vyvěrajícího ze spontaneity jednoho ztřeštěného herce a tří praštěných hereček. Opět inspirativní ukázka „mladého“ divadla, tentokrát ale divadelně poučenějšího. Režisérka se nespokojila s textem tak, jak je, ale rázně do něj sáhla a vytvořila tak prostor pro kreativitu a osobní přístup všech zúčastněných. Vedle herectví (nádherně vulgární vpád dvou dívek) je třeba vyzdvihnout i výběr kostýmů. Horší to už bylo se scénou – sestávala z jediného stolu a židlí kolem něj, což se ukázalo jako přece jen příliš limitující.
Největší diskuze na festivalu ale vyvolalo Divadelní sdružení Horních Počernic DDS Počerníčci s muzikálem Pavla Dostála Výtečníci. V jistém směru téměř profesionální představení je postaveno na playbacku celé hudební části, což u muzikálu – byť nahrávky jsou v provedení samotných účinkujících – je přece jen těžko přijatelné. Počerníčci to vynahradili velkým nasazením, skvělými pohybovými a tanečními čísly, jež si nezadaly s profesionálním přístupem. Byl to vpád broadwayského přístupu k divadlu – efektní, pozitivně laděné divadlo plné krásných mladých lidí, jež bere „za srdíčko“. Nedivím se, že je inscenace úspěšná a v Náchodě by jistě zazářila. Pro divadelníky je však takovýto přístup přece jen příliš pragmatický. Raději trochu pěvecké falše a menší nástrojové barevnosti než němé otevírání úst s bohatým reprodukovaným zvukem. Ovšem „mimo soutěž“ bych inscenaci doporučoval. Za prvé přiláká do divadla celé město a za druhé může posloužit k hlubší reflexi, co je vlastně studentské divadlo a jakému ideálu by mělo sloužit.
Divadelně poctivější přístup k muzikálu nabídl pražský Ty-já-tr inscenací Těžké Barbory Voskovce a Wericha. Ve všem všudy byla ale předloha (byť značně upravená) nad síly mladých herců i režisérky Radky Tesárkové. Je jasné, že nelze chtít od začínajících herců profesionální výkony, ale aspoň špetka autorského přístupu, víc výtvarné a herecké fantazie a odvaha k improvizaci by této práci značně prospěly.

U maturity
Směr Písek, to už by měly být soubory a práce divadelně poučené a opravdu hledající. Jak řekl během festivalu přihlížející režisér Petr Lanta: „Ty soubory neexperimentují s tím, jak divadlo dělat, ale s tím, jak divadlo vůbec udělat.“ Neplatilo to sice na všechny soubory, ale na mnohé ano. DS Patologické jahody s autorským katastrofickým sci-fi mystériem Cililink, Havranprkno s postmoderní parodií na historizující literární kýče Duch Llana Estacada, Divadlo Nahoď s jarryovskou klasikou Ubu paroháčem, Ztracená existence s mírně existenciální variací na televizní sitcomy Privátní mejdla, to všechno byly přístupem poctivé, divadelně „kutavé“ práce, ovšem se skutečným experimentem se míjely. Využívaly soudobé inscenační prostředky, ale spíše se s nimi seznamovaly, než aby je rozvíjely či s nimi nějak nově či zajímavě nakládaly. Porota, jež doporučila soubory Divadla Potrvá a Ztracené existence, ocenila hlavně spontaneitu, nasazení a autorský přístup. U prvního souboru v literární (textové) rovině, u druhého v generačním pohledu přetavovaném v divadlo reflektující posun doby k banalitě, prázdnotě a jiným médiím.
Banalitu „jinak“ reflektoval i další soubor – Divadlo Venkoncem s kabaretem ze IV. cenové Nuzné Nusle. Byl nádherně švihlý, unaveně pomalý, maximálně autentický, plný odkazů na staré dobré hospody a jejich pábitelské obyvatele. Jako by kosteleckým Černý švihákům rostla v Praze konkurence. Ale patřil jinam – jak prostorově (vyhovuje mu uspořádání blížící se co nejvíc hospodskému, „klasické“ jeviště, kde vystoupil, ho téměř zabilo), tak formou: starý dobrý kabaret, nic víc. Také vystoupil až v noci „mimo soutěž“ a druhý den odjel na jinou pražskou přehlídku, kde – údajně – velmi uspěl.
Ani Ženáč x Singl D. S. Antonín a Ivan, Kamil a Dušan souboru Krvik Totr nejsou kdovíjakými experimenty. Vědomě a důsledně však pracují s otevřenou divadelní formou, již dotahují k maximální možné (a v případě D. S. Antonín až přehnané) preciznosti. Obě inscenace režíroval a text napsal jeden autor – Martin Švejda. Intelektuálním přístupem si jsou blízké. První je závěrečným dílem triptychu Ty ještě nemáš dítě?, s jehož předchozími částmi Surovosti a laskavosti (2005) a Dítě! (2006) se D. S. Antonín probojoval vždy do Písku a odtud až do Hronova. Tentokrát neuspěl, byť formou i textovou „čistotou“ je Ženáč x singl asi nejsofistikovanější. Problém však vidím v tom, že předchozí téma měli tvůrci zažitá (seznamování, svatby, první dítě), kdežto současné téma rozchodů a opuštěnosti je spíše čekají. A tak obsahové řešení jednotlivých výstupů bylo příliš „vymyšlené“, nepřekvapivé a vesměs povšechné. To Krvik Totr svou živelností a technickou bravurou jak ve zpěvu, tak v pohybu a herecké stylizaci diváky strhl. Krátká – v podstatě – etuda na téma banalita a kýč muzikálu napsaná a zpracovaná neobyčejně chytře a vtipně byla osvěživá jak dobře vychlazené šampaňské. Jako by ji napsal Woody Allen. Byli nominováni na Písek, tak se o nich jistě ještě dočtete.

Po maturitě
A tak vlastně jen tři inscenace lze s čistým svědomím označit za „experimentující“. V prvé řadě již svým přístupem proslulé Divadlo Kámen. Jejich nejnovější práce Žáby (druhé doporučení) je pokus o skutečně „čistou“ – pure formu. Šest herců, dvě židle a kýbl. Existenciální dialogy řešící banální situace a ještě banálnější příběh. Vše podstatné se odehrává až v druhém a dalších plánech. Je to tajemné, záhadné, fascinující. Ale ten příběh – ať mi autor a režisér Petr Macháček promine – je nestravitelný. Je to tak „čistá“ – pure banalita, že jen velký fanda bude se chtít pod její slupku dostat. V tom je velká bolest této minuciózní hodinářské práce.
Druhým s formou experimentujícím divadlem bylo Divadlo Potrvá s lynchovsky laděnou inscenací vlastního textu Grandhotel Kupari. Ocenit je třeba zvláště stylizovaný výtvarný a herecký přístup, důsledně dodržovanou stylizaci a práci s až poeovsky tajemnými hororovými prvky. Výsledek však narážel na přílišnou krkolomnost textu a banální režijní řešení celku. Chyběla gradace, zkratka, text často přebíjel ostatní divadelní složky. Obdobné výhrady lze mít i k Divadlu líných forem a jejich happeningu Ze života velryb. Tam však mladým autorům a hercům současně zřejmě nešlo o moc víc, než se – tak trochu po cimrmanovsku – vyblbnout. A vcelku se jim to podařilo. Zvlášť když se dva přísedící proměnili ve velryby a třetí je šel po greenpeacovsku zachraňovat.

Maturitní apendix
Festival zakončili dva studenti „od Keplera“ (nazvali se Dva ve jhách) s vášovským výstupem Fyzikální inspirace. Osvěžující desetiminutovka, jakých by na „píseckých“ festivalech měla být přehršel. Fyzické básnictví oběma „básníky“ samo objevované (Vášu vůbec neznali). Svěží, chytré (parodovali a zrapovávali maturitní otázky a odpovědi) a podmanivé. Jen houšť. Tudy cesta vede.