Texty: Polná, STROTZER, Milan: Lounské divadlení 2008 aneb Absolutorium pro všechny - Ostře sledované vlaky. AS 2008, č. 2.

Bezesporu nejodvážnějším a nejoriginálnějším divadelním počinem byla v Lounech inscenace Divadla Duha Polná. Režisér Petr Vaněk připravil a uvedl vlastní dramatizaci novely Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky. Jeho textová předloha nekopíruje Hrabalovu prózu (1965), respektive její Nývltovu dramatizaci pro divadelní jeviště, ale ani slavnou filmovou verzi Jiřího Menzela (1966), oceněnou mj. americkým Oscarem (1967). Přesněji řečeno, jevištní obrazy nezachovávají řazení vyprávění a výjevů tak, jak jsou uspořádány ve výchozí předloze s jejími těsnými spoji mezi líčením válečných obludností a těch nejobyčejnějších lidských trampot, libůstek atp., s jejím kontrastním kladením motivů života a smrti formou montáže a reminiscencí. Stejně tak není užit způsob lineárního vyprávění příběhu, jaký zvolili tvůrci filmu.
Petr Vaněk organizuje strukturu jevištního přepisu po svém a je zjevné, že cíleně k tomu, aby došel svou inscenací k přesahu do současnosti. Ne náhodou otevírá hru ryčný pochod „dějinného kalibru“ a zavěšení vlajky s hákovým křížem dělníky železniční stanice, aby vzápětí rada Zednicek provedl hned na začátku představení své první (a zdaleka ne poslední) ideově-politické školení o úspěšném postupu nacistických vojsk. Nezačíná se jako v novele či ve filmu historií Hrmovy rodiny. Tu Petr Vaněk rozstřihal do několika sekvencí, přičemž poslední z nich umístil až před samotný závěr hry. Po zmíněné úvodní scéně se přes lehký vídeňský valčík ocitáme v hodinovém hotelu, kde se však neuděje kontinuálně scéna s podřezáním žil Miloše Hrmy a jeho záchranou, ale přichází na řadu první sekvence z historie rodiny, a dost. A opět, scéna s podřezáním žil, do které diváci takto právě vstoupí, se odehraje ve střizích až v dalším průběhu hry. Následující obraz Vaňkovy dramatizace přivádí Hrmu, hlásícího se po léčbě do služby na železniční stanici, tedy na začátek novely (pomineme-li úvodní vyprávění o rodině). Nechci, a ani zde nemohu popisovat Vaňkův scénosled, myslím že pro představu, jak dramatizátor pracoval, je to dostačující.
Zbývá říci, že nic zásadního z novely v inscenaci nechybí, že jsou využita některá řešení scén z Menzelova filmu, ale hlavně, že hra nekončí explozí ostře sledovaného vlaku a Hrmovou smrtí. Po úspěšné záškodnické akci přichází vzápětí zpráva o konci války. Za všeobecného veselí, pramenícího z toho, že je tu konečně mír, strhnou ze sebe staniční dělníci montérky a zjeví se jako dvojka do půl těla obnažených neonacistů s vyholenými hlavami. Poskládají strženou vlajku s hákovým křížem, aby ji mohl obřadně převzít kolaborant, rada Zednicek, a aby s ní pospolu odešli vstříc budoucnosti.
Vaňkova dramatizace a inscenace je nesporně zajímavým a odvážným divadelním počinem (cena). Nabývá v ní zřetelně na převaze sdělení o nebezpečí vyvěrajícím z praktik totalitní moci a ze stále živého podhoubí, z něhož vyrůstá. Úpravou, spočívající především ve zmnožení střípků mozaiky původní hrabalovské koláže a nadto doplněné přidanými obrazy (mimo již zmíněného též dvojím odnášením přetrženého kanape k čalouníkovi a dal.), dochází k rozvolnění dramatického tahu a pro diváky neznalé předlohy patrně i k určité nepřehlednosti, možná i k nepochopení některých dějových faktů. Mimo to se ztrácí cosi z hrabalovské poetiky, pramenící z těsného spojení a kontrastu niterného světa protagonistů příběhu a vnějšího okolí hroutící se válečné mašinérie. Ochuzení o z toho plynoucího napětí je citelné zejména ve finále, které není navíc dostatečně připraveno v průběhu hry. Podobně je tomu s dopsaným závěrem, který tak působí více jako přílepek než organicky připravované vyústění, a to navzdory tomu, že v polenské inscenaci dostává podstatně větší prostor postava rady Zednicka a staniční dělníci. Naproti tomu se ze hry poněkud vytrácí výpravčí Hubička.
Velké množství časoprostorových proměn je zprostředkováno pomocí staničních dělníků a mohutnou všepřekrývající vlajkou s hákovým křížem, tu rozvinutou, tu shrnutou. Zdá se to být dobrým prostředkem střihu, avšak jen do chvíle, kdy začne být tento způsob překážkou tempa inscenace. Z herecky poměrně vyrovnaného kolektivu zaujali Miroslav Vala v roli Miloše Hrmy a Petr Vaněk v postavě Přednosty stanice (čestná uznání). Ostře sledované vlaky Duhy Polná se staly nejdiskutovanější inscenací Lounského divadlení, ale také nejpodnětnějším příspěvkem z hlediska přemýšlení o možnostech divadla. Inscenace byla doporučena k účasti na třebíčsko-děčínské celostátní přehlídce.