Texty: AS 2003, č. 4, s. 24, Ludmila Kopáčová.

Zamyšlení nad přehlídkou sokolského divadla v Toušeni

Ve dnech 25. – 27. dubna a 17. – 24. května 2003 se letos opět konala v Lázních Toušeň III. národní přehlídka sokolských ochotnických divadel. Zúčastnilo se jí 15 souborů se 14 inscenacemi. Přehlídku zahájil domácí DS při TJ Sokol Toušeň představením hry Drahoslava Vracovského Dubová zátka. Týž den se hrála hra Jana Valáška Kytice pro panenku v provedení DS J.K. Tyla ze Suchdola nad Lužnicí, následoval Ochotnický divadelní soubor Merenda při TJ Sokol Nový Knín, Josef Štoba: Na letním bytě, Divadelní spolek Tyrš TJ Sokol Lány s hrou Václava Dostála Šedá eminence z Elsinoru, DS Jirásek při TJ Sokol Choceň, Jan Paulů Král 3333, spojené soubory Divadla v Roztocké, z Jilemnice a DS Žalý při TJ Sokol Benecko s inscenací Zdeňka Karáska a kol. Poklad?! a Být jiný se neodpouští. Následovaly DS J.J. Kolár Tj Sokol Poniklá, Robert Thomas: Vražedné dědictví, DS Štěk TJ Sokol Štěpánov u Olomouce, H. Lisická, J.M. Bourek: Ženich pro čertici, DS TJ Sokol Bozkov, Adolf Branald: A v tom zámku byla panna…, Divadelní spolek Scéna TJ Sokol Libochovice, kol.: Manžel na inzerát, DS Ucho TJ Sokol Uhříněves, Ivan Kraus: Víkend, DS TJ Sokol Litovel, Jiří Brdečka: Limonádový Joe, divadelní sdružení TJ Sokol Mšeno u Mělníka, bří Čapkové: Ze života hmyzu a divadlo A.K. TJ Sokol Zvoleněves, Jaroslav Vedral: království pro draka.
Je pochopitelné, že úroveň divadelních souborů byla velice rozdílná, což úzce souvisí nejen s délkou jejich působení, a tím i s množstvím zkušeností, ale i s velikostí souborů a se schopnostmi jejich vedoucích. A to se přehlídky zúčastnily, až na dvě úspěšné moravské výjimky pouze soubory z Čech. Nechci proto hodnotit jednotlivá představení, chci se spíše zamyslet nad problémy, které jsou s působením sokolských divadelních ochotnických souborů spjaty.
Velký počet představení klade na organizátory vysoké nároky. Toušenští, včetně paní starostky, velice vstřícně a v čele s bratrem dr. J. Králíkem se s nelehkým úkolem vypořádali více než se ctí, a budiž jim za to dík.
Rozsáhlost přehlídky ukázala nutnost uspořádat ji napříště jako akci výběrovou, k prospěchu pořadatelů, souborů i lektorů, soustředěnou maximálně do dvou a půl dne. I tak zatím nebude možno dopřát souborům možnost vzájemně spatřit svá představení a sdělit si poznatky a zkušenosti. Je to otázka ubytování, dopravy, financí.
S financemi velice úzce souvisí jeden z nejzákladnějších problémů sokolských ochotníků a to dramaturgie. Za současné situace (autorský zákon) lze jen velmi nesnadno vybrat pro soubor i jeho obecenstvo vhodnou hru. Na překážku tu jsou především poplatky za autorská práva. Musíme si uvědomit, že bez povinnosti platit autorské honoráře jsou však jen k dispozici díla autorů, kteří zemřeli před více než 70 lety. To prakticky znamená, že takzvaně volná je jen domácí klasika, protože u cizojazyčné je nutné platit alespoň za překlad. Se současnými hrami našimi i cizími a s díly autorů 20. století je to ještě horší. Sokolské soubory příliš neoplývají finančními prostředky a po opatření textů, dekorací, kostýmů, případně zaplacení nájmu vhodného sálu jim na autorské honoráře už nezbývá. Řeší to tedy často po svém. Píší si hry s větším či menším úspěchem sami. Tam, kde mají ve svém středu ochotného literáta, který se vzdá honoráře a který se třeba dovede inspirovat méně známými dramatickými texty, je to dobré. Horší, když má autor větší sebevědomí i ambice, než je míra jeho schopností. Pak vznikne hra nevalné ceny s nepropracovanými charaktery – a co s tím chudáci ochotníci mají dělat? Přes dobrou snahu a vydané úsilí vidí divák slabší či nedobré představení.
Autorské honoráře sokolských ochotnických souborů by měly být při tvorbě rozpočtu jednot či žup brány v potaz. Mělo by se s nimi počítat, jinak veškerá snaha, elán i schopnosti jednotlivých i velice dobrých souborů půjdou vbrzku do ztracena.
Snad by také stálo za uváženou uspořádat pro vedoucí souborů či režiséry seminář o jevištní řeči. Ta byla mnohdy hlavním úskalím jinak dobrých výkonů sokolských herců.
Toušeňská přehlídka, tak jako již loňská moravská v Litovli, nebyla soutěžní, ale informativní. Kromě již zmíněného problému vedla k radostným zjištěním: že soubory narůstají nejen do počtu, ale i do kvality, že mají ve svém středu hodně mladých a schopných členů, že jim dovedou ti ostřílení starší předávat zkušenosti, že se umějí pro dobro inscenace dva sousední spojit – mám na mysli výtečnou společnou inscenaci Jilemnice a Benecka. Přinesla skutečně radost z toho, kolik nadšenců se věnuje obohacení místní kultury a jejímu šíření, že se přes všechna úskalí sokolským ochotníkům daří.
Ludmila Kopáčová