Texty: STROTZER, Milan: Lounské divadlení 2008 aneb Absolutorium pro všechny. AS 2008, č. 2.

Lounské divadlení 2008 aneb Absolutorium pro všechny

Milan Strotzer

Lounské divadlení, jehož 4. ročník se uskutečnil ve dnech 14.–16. března 2008 ve Vrchlického divadle v Lounech, má ustálenou kvótu pěti soutěžních inscenací. Letošní programová skladba přinesla takovou dramaturgickou rozmanitost, že se v ní neopakoval žádný divadelní žánr dvakrát. Viděli jsme postupně hru se zpěvy, účelově napsanou pro věkově kompaktní kolektiv šestnáctiletých, situační komedii, pohádku se širokou diváckou adresou od dětí po dospělé, původní dramatizaci literární předlohy a konverzační komedii s hořkým koncem. Pouze v jednom případě šlo o vpravdě zábavný repertoár, zbývající tituly byly spíše problémového typu, byť některé nepostrádaly humor. Pozitivním jevem bylo i to, že se v programu, až na jednu výjimku, objevily tituly na českých jevištích zcela nové nebo v amatérském divadle nepříliš frekventované. Dvě inscenace zahraničních autorů dokonce soubory uvedly v české premiéře.
S potěšením lze konstatovat, že úroveň lounské krajské přehlídky setrvale stoupá, čehož důkazem bylo mj. doporučení tří inscenací z pěti k postupu na přehlídky celostátní. Čtvrtá inscenace vykazovala dobrý průměr a jen jedna byla poznamenána začátečnickými chybami.
Ohlédnutí za přehlídkovými představeními začnu tím nejméně zdařilým. Divadlo Navenek z Kadaně nastudovalo v režii Jana Losenického a Františka Červeného hru se zpěvy amerického autora Geralda P. Murphyho Olivie Twist. Autor ji napsal cíleně pro studentské divadlo šestnáctiletých, z Olivera Twista Charlese Dickense převzal některé vnější atributy a zasadil ji do prostředí současného dětského domova. Předloha je to velice chabá. Sympatickému mladému divadelnímu kolektivu plnému elánu, leč nepříliš zkušenému, nemohla poskytnout potřebnou oporu, což se promítlo do výsledného inscenačního tvaru. Soubor Olivii Twist uvedl v české premiéře, sám si ji vyhledal, přeložil z angličtiny a složil si pro svou inscenaci vlastní hudbu.
Také soubor Havlíček z Neratovic se pustil po nevyšlapané cestě svou volbou hry současného francouzského autora Jeana-Paula Alègreho Agnes Belladonne, kterou s největší pravděpodobností přivedl jako první na česká jeviště. Jde o komedii konverzačního typu z prostředí divadelního zákulisí, jejíž ústřední postavou je úspěšná herečka Agnes Belladonne (Marie Živná – cena za nejlepší herecký výkon), procházející hrou od hvězdných výšin až po naprostou vyčerpanost končící smrtí. Režisér Milan Šára inscenoval předlohu jako realistický obraz s psychologickými motivacemi postav. Zřekl se inscenačního využití alegorické roviny hry, která zůstala skryta v předlouhém monologu Agnes. To, spolu s žánrovým posunem, oslabilo možnost dát zaznít Alègreho komedii, oceněné v r. 2004 Francouzskou akademií, naplno. Vedle představitelky hlavní role získala cenu za herecký výkon při ztvárnění postavy Anny Laurel Soňa Klimešová. Čestné uznání za kostýmní výpravu bylo uděleno Marii Živné.
Divadelní soubor Scéna Libochovice vystoupil se svým nastudováním hry Jana Drdy Hrátky s čertem. Režisér Jaroslav Kodeš provedl dramaturgickou úpravu textu. Poměrně košatou textovou předlohu zkrátil, aniž by však jinak do ní zasahoval či jí vtiskl nějaký aktualizující významový přesah. To nečinil ani při budování inscenace, a tak její vyznění zůstává spíše v obecné nezpřítomňující rovině a míří především k dětskému publiku. Na představení byla oceněníhodná poučená režijní, či lépe režijně-pedagogická práce (čestné uznání za režii) a nad jiné v přehlídkovém kontextu práce scénografická (cena za nejlepší scénografii Jiřímu Chadrubovi, Jaroslavu Kodešovi a Olze Psotové). Domyšlený scénický objekt členil účelně výškově hrací prostor a umožňoval svými horizontálně a vertikálně umístěnými průlezy, využitím šikmy a vůbec celkovým simultánním řešením rychlé změny prostředí. Scénografickým oříškem bývá u této Drdovy hry krom početných proměn také prezentace „vyvrhelova lože“. I zde si scénografie poradila na výbornou, a to prostřednictvím veliké pekelné knihy, z níž šlehají skutečné plameny. Divákům je tak umožněno sledovat čelně chování protagonistů této scény přímo v centru jeviště. Tady však práce herecká a režijní ještě nevytěžila ani zdaleka možnosti, které jim scénografie připravila.
Početný vícegenerační soubor má na dobré typové obsazení, a toho také plně využívá. Přes výrazný posun v herecké práci mnoha jeho členů, za nímž stojí režijně-pedagogické vedení, nelze pominout jisté rezervy. Ty jsou především v důslednějším jednání některých herců v daných situacích. Namnoze se hrál výsledek a ne proces, což se odráželo negativně v temporytmu inscenace. Představení vévodil Jiří Dědourek, který vytvořil svébytnou postavu Martina Kabáta (cena). Velice zdařile se vypořádal s postavou Otce Školastyka Zdeněk Zvěřina (čestné uznání). Kořením představení byly kreace Sylvie Konšelové coby režisérem připsané Čertovy kuchařky. Inscenace byla doporučena k účasti na národní přehlídce činoherního divadla pro děti Popelka v Rakovníku.
Bezesporu nejodvážnějším a nejoriginálnějším divadelním počinem byla v Lounech inscenace Divadla Duha Polná. Režisér Petr Vaněk připravil a uvedl vlastní dramatizaci novely Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky. Jeho textová předloha nekopíruje Hrabalovu prózu (1965), respektive její Nývltovu dramatizaci pro divadelní jeviště, ale ani slavnou filmovou verzi Jiřího Menzela (1966), oceněnou mj. americkým Oscarem (1967). Přesněji řečeno, jevištní obrazy nezachovávají řazení vyprávění a výjevů tak, jak jsou uspořádány ve výchozí předloze s jejími těsnými spoji mezi líčením válečných obludností a těch nejobyčejnějších lidských trampot, libůstek atp., s jejím kontrastním kladením motivů života a smrti formou montáže a reminiscencí. Stejně tak není užit způsob lineárního vyprávění příběhu, jaký zvolili tvůrci filmu.
Petr Vaněk organizuje strukturu jevištního přepisu po svém a je zjevné, že cíleně k tomu, aby došel svou inscenací k přesahu do současnosti. Ne náhodou otevírá hru ryčný pochod „dějinného kalibru“ a zavěšení vlajky s hákovým křížem dělníky železniční stanice, aby vzápětí rada Zednicek provedl hned na začátku představení své první (a zdaleka ne poslední) ideově-politické školení o úspěšném postupu nacistických vojsk. Nezačíná se jako v novele či ve filmu historií Hrmovy rodiny. Tu Petr Vaněk rozstřihal do několika sekvencí, přičemž poslední z nich umístil až před samotný závěr hry. Po zmíněné úvodní scéně se přes lehký vídeňský valčík ocitáme v hodinovém hotelu, kde se však neuděje kontinuálně scéna s podřezáním žil Miloše Hrmy a jeho záchranou, ale přichází na řadu první sekvence z historie rodiny, a dost. A opět, scéna s podřezáním žil, do které diváci takto právě vstoupí, se odehraje ve střizích až v dalším průběhu hry. Následující obraz Vaňkovy dramatizace přivádí Hrmu, hlásícího se po léčbě do služby na železniční stanici, tedy na začátek novely (pomineme-li úvodní vyprávění o rodině). Nechci, a ani zde nemohu popisovat Vaňkův scénosled, myslím že pro představu, jak dramatizátor pracoval, je to dostačující.
Zbývá říci, že nic zásadního z novely v inscenaci nechybí, že jsou využita některá řešení scén z Menzelova filmu, ale hlavně, že hra nekončí explozí ostře sledovaného vlaku a Hrmovou smrtí. Po úspěšné záškodnické akci přichází vzápětí zpráva o konci války. Za všeobecného veselí, pramenícího z toho, že je tu konečně mír, strhnou ze sebe staniční dělníci montérky a zjeví se jako dvojka do půl těla obnažených neonacistů s vyholenými hlavami. Poskládají strženou vlajku s hákovým křížem, aby ji mohl obřadně převzít kolaborant, rada Zednicek, a aby s ní pospolu odešli vstříc budoucnosti.
Vaňkova dramatizace a inscenace je nesporně zajímavým a odvážným divadelním počinem (cena). Nabývá v ní zřetelně na převaze sdělení o nebezpečí vyvěrajícím z praktik totalitní moci a ze stále živého podhoubí, z něhož vyrůstá. Úpravou, spočívající především ve zmnožení střípků mozaiky původní hrabalovské koláže a nadto doplněné přidanými obrazy (mimo již zmíněného též dvojím odnášením přetrženého kanape k čalouníkovi a dal.), dochází k rozvolnění dramatického tahu a pro diváky neznalé předlohy patrně i k určité nepřehlednosti, možná i k nepochopení některých dějových faktů. Mimo to se ztrácí cosi z hrabalovské poetiky, pramenící z těsného spojení a kontrastu niterného světa protagonistů příběhu a vnějšího okolí hroutící se válečné mašinérie. Ochuzení o z toho plynoucího napětí je citelné zejména ve finále, které není navíc dostatečně připraveno v průběhu hry. Podobně je tomu s dopsaným závěrem, který tak působí více jako přílepek než organicky připravované vyústění, a to navzdory tomu, že v polenské inscenaci dostává podstatně větší prostor postava rady Zednicka a staniční dělníci. Naproti tomu se ze hry poněkud vytrácí výpravčí Hubička.
Velké množství časoprostorových proměn je zprostředkováno pomocí staničních dělníků a mohutnou všepřekrývající vlajkou s hákovým křížem, tu rozvinutou, tu shrnutou. Zdá se to být dobrým prostředkem střihu, avšak jen do chvíle, kdy začne být tento způsob překážkou tempa inscenace. Z herecky poměrně vyrovnaného kolektivu zaujali Miroslav Vala v roli Miloše Hrmy a Petr Vaněk v postavě Přednosty stanice (čestná uznání). Ostře sledované vlaky Duhy Polná se staly nejdiskutovanější inscenací Lounského divadlení, ale také nejpodnětnějším příspěvkem z hlediska přemýšlení o možnostech divadla. Inscenace byla doporučena k účasti na třebíčsko-děčínské celostátní přehlídce.
TMA divadlo z Terezína se zaskvělo na lounských divadelních prknech v situační záměnové komedii Michaela Cooneyho Nájemníci pana Swana aneb Habaďůra. Cooneyho komedie je z rodu well made play (dobře napsaná hra). Jde o nepřetržitý řetězec nesčetných situací a záměn, jehož výchozím bodem je ztráta zaměstnání a následné podvody pana Swana na sociálním úřadu a odtud plynoucí neoprávněné pobírání nejrůznějších sociálních dávek za nájemníky jeho domu, které se snaží zamaskovat jak před úředníky, tak před manželkou a dalšími aktéry příběhu. Stále se komplikující situace vyžadují přesné členění a budování jednotlivých sekvencí hry a vedení herců k jednání ve stále složitějších okolnostech. To se daří režisérce Evě Andělové měrou vrchovatou (cena za nejlepší režii), ale také takřka všem členům hereckého souboru. Cooney předurčuje ústřední postavu pana Swana jako hlavní hybnou sílu veškerého dění a klade tak na jejího představitele nezměrné nároky. Úspěch terezínské inscenace tkví mj. v tom, že má pro představitele pana Swana Martina Soudského, herce, který jim může dostát (cena za nejlepší mužský herecký výkon). Soubor vládne možnostmi dobrého typového obsazení všech dalších postav hry. Má výborného Františka Hose na roli kontrolora sociálního úřadu (cena), nadprůměrné herecké výkony předvedli Miroslav Letafka v roli Normana Bassetta, Jaroslav Legner jako strýček George a Alice Kundrátová coby vedoucí kontrolorka Ms. Cowperová (čestná uznání).
Velice zdařilá inscenace získala nominaci na celostátní přehlídku. K dokonalosti jí chybí důkladnější zpracování scénické výpravy a v souvislosti s tím vyřešení scén s odvážením domnělého nebožtíka. Nahrazení herce figurínou je poněkud nešikovné, především však vybočuje z jinak stylově čistého jevištního tvaru (cena za nejlepší inscenaci). Nájemníci pana Swana si krom všech již zmíněných ocenění odvezli i cenu diváků.
V úvodu Lounského divadlení vyjádřil ředitel Vrchlického divadla Vladimír Drápal přesvědčení, že budou s přehlídkovými představeními diváci spokojeni stejně, ne-li více, jako s těmi, která jim nabízejí soubory profesionální, že je tu většinou rozdíl jen v tom, že jedni hrají za peníze a druzí zadarmo. Jeho slova se potvrdila takřka na sto procent, neboť i soubor, který odborná porota (předseda PhDr. Milan Strotzer, členové MgA. Petr Michálek, Mgr. Milena Nečesaná, Ladislav Valeš, MgA. Veronika Valešová a Mgr. Milena Zikmundová) na rozborových seminářích chválila nejméně, diváci ohodnotili velice pozitivně. A tak lze na závěr konstatovat, že absolutorium za práci předvedenou na lounské přehlídce náleží jak všem zúčastněným souborům, tak řediteli Vrchlického divadla a jeho spolupracovníkům, spolupořádajícímu Rádobydivadlu Klapý, sponzorům přehlídky a v neposlední řadě Městu Louny, které propůjčilo již počtvrté svůj krásný kulturní stánek k prezentaci a konfrontaci práce amatérských divadelních souborů.