Texty: FELZMANN, Rudolf: Krajská přehlídka v Lomnici nad Popelkou. AS 2008, č. 2.

Krajská přehlídka v Lomnici nad Popelkou

Rudolf Felzmann

Krajská přehlídka ochotnického divadla Pojizerské oblasti se konala ve dnech 6.–9. března 2008 v Tylově divadle v Lomnici nad Popelkou. Na přehlídce se představilo 7 souborů (osmý soubor ze Semil krátce před konáním přehlídky svou účast odvolal) a jejich inscenace dosvědčovaly značnou šíři v dramaturgii.
Úvodní večer patřil DS Vojan z Hrádku nad Nisou s inscenací komedie Miroslava Horníčka Tři Alberti a slečna Matylda. Text, který v době svého vzniku mohl nabízet pro českého diváka téma značně vzdálené, se nyní může jevit jako celkem všední příběh o zlodějích a podvodnících, kteří napalují jeden druhého. Tři kumpáni jsou přistiženi slečnou Matyldou při pokusu o loupež v jejím domě. Aby svůj záměr mohli dokončit, musejí přijmout roli sluhů Albertů. Když se zdá, že konečně dosáhnou svého, zjistí se, že i Matylda má zločinné sklony, avšak pravým vítězem se stává její mladinkatá neteř, která je šéfkou prohnaného gangu. Inscenátoři sice lehce zkrátili text, aby představení dostalo větší švih, ale více se soustředili na rozehrání komediálních situací tří Albertů, než by zdůraznili lehce kriminální zápletku s překvapivým a snad i aktuálnějším závěrečným odhalením pravé podstaty zločinu.
Divadlo V Roztocké z Jilemnice se blýsklo odvážnou dramaturgií, když zvolilo dramatizaci skvělého fantasy románu Terryho Pratchetta Soudné sestry. Oněmi sestrami jsou tři čarodějnice, mající předobraz v Shakespearově Macbethovi. Děj, pohybující se mezi jistou travestií na Macbetha či Hamleta s dalšími odkazy na Shakespeara a vtipně poskládanými motivy z pohádek, se odehrává v prudkých střizích dramatických motivů vražd a násilí s půvabnými epizodami naivity v lidských vztazích. Jilemnický soubor jednoduše vyřešil proměnlivost mnoha prostředí bájné Zeměplochy a divadelně účinně si poradil s množstvím kostýmů. Propojení scén zajistila nápaditě volená „irská“ hudba, avšak ta se pak nechtěně stala jistou brzdou ve spádu představení, neboť i po ukončení přestavby scény se čekalo na její doznění. Oporou v košatě rozvinutém ději se především staly představitelky oněch tří soudných sester, které jasně nesly poselství o tom, že lidskému zlu je třeba odporovat. Žel, nenašly už takovou oporu v ostatních představitelích mnoha rolí. Složitému finále, připomínajícímu závěrečný masakr z Hamleta, avšak určujícímu nové a lepší panovníky Zeměplochy, pak chybělo nejen tempo, ale především přehlednost v aranžmá. Jilemničtí nabídli myšlenkově nevšední představení, které i přes některá inscenační úskalí poskytuje inteligentní zábavu a oslovuje široké spektrum diváků. Soudné sestry získaly nejvíce cen: tři za herecké výkony a dvě za scénografii.
S jistou nadsázkou se DS Nakafráno Turnov přihlásil k blížícímu se MDŽ. Čtveřice sympatických žen si totiž zvolila téma sobě velice blízké a autorsky se poprala s problémy životních představ a lásek mladých žen. K originálně zvolenému názvu souboru dodejme ještě název inscenace: Naštěkaná. O předloze můžeme diskutovat, neboť při čtení textu máte pocit, že se jedná o hledání jistot dívek ve věku kolem dvaceti let, ale pak vás reálie přesvědčí, že jde o ženy spíše o deset let starší, a tam už se problém, kdo bude jejich životním partnerem, jeví jako příliš úzce vymezený. Avšak představitelky čtveřice přítelkyň se s textovou předlohou natolik ztotožní (ostatně samy si ji napsaly!), že jí dávají pravdivost a především uplatňují značnou dávku nadhledu a příjemné sebeironie, až váháte, zda se jedná o stylizované a poučené herectví či bezprostřední autentickou výpověď. Komediální situace i vtipné bonmoty chytnou publikum a v jeho ženské části navíc zaznívá jásavé pochopení, včetně uspokojení, že dvě ze čtyř žen stojí na hranici nového života, neboť jsou „naštěkané“, tedy těhotné. Kolektivní cena za autorsko-interpretační vklad do inscenace vyjadřuje rovněž důvod, proč porota navrhla nominaci na celostátní přehlídku Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín.
„Vážnou“ dramatiku zastupovala Sartrova existenciální hra S vyloučením veřejnosti. DS Ambrozia z Hradce Králové však sáhl – aniž by to tušil – po upravené verzi. Zkrácením textu se drama rozvíjí v překotném tempu a záhy je zřejmé, že tři postavy na jevišti už mají po smrti a v onom podivném pekle, do něhož vstupují, se budou bezvýchodně vzájemně nenávidět. Dokomponovaná nepojmenovaná postava muže sedícího v první řadě hlediště však zrychlený proces narůstající beznaděje mění v zřejmě mnohokrát opakovanou varovnou demonstraci, před níž naposled onen divák prchá. Herci volí od samého začátku expresivní výraz hrůzy, umocňovaný i zvukovými podkresy a světelnými efekty, takže už nemají možnost cokoli dál rozvíjet či umocnit. Výpověď inscenace je oslabená a znepřehledněná, ale přesto se jedná o poctivý pokus o zvládnutí mnohavrstevného textu, který se nápadně často začíná vracet i na amatérská jeviště.
Touhou mnohých souborů je nalézt kvalitní komediální text a sáhnou po osvědčených klasicích. Touto cestou se vydal DS Vrchlický z Jaroměře, když zvolil Molièra. Nastudoval komedii Paroháči, což je propojení dvou méně hraných aktovek ve zpracování Vlastimila Pešky. Ten ale Paroháče ušil na tělo svému souboru z Ořechova. Smůla Jaroměřských byla v tom, že neznají specifiku Ořechovských, kteří textu dávají humor svéráznými hereckými akcemi i důmyslným využitím individuality jednotlivých představitelů. Snad nejvíce to prozradila hudební složka, v níž původní bezprostřední muzicírování nahradila reprodukovaná nahrávka kapely mezi popem a dechovkou s předtočeným sborovým zpěvem. Bezprostřední muzikálnost se tak proměnila v předváděnou radostnost. Ztratily se drobné improvizační špílce, nic neulehčovalo zápas s poněkud ztěžklým textem o manželské nevěře, erotické rozdováděnosti či pseudolékařském zkoumání moči. Mimo domácí prostředí se soubor přesvědčil, že svou velkou a poctivou snahu o zábavné divadlo lépe naplní, když veškeré jednání na jevišti odlehčí.
DS Svatopluk z Benešova si zvolil Divadelní komedii finsko-švédského autora Bengta Ahlforse. Text může lákat divadelníky příběhem ze života maloměstské šmíry, pro niž místní autor napíše jakousi hru. V té ale škrtá a připisuje scény podle momentálního vývoje svých postalkoholních či erotických stavů. Pro hlavní roli je najata herečka, jejíž sláva už dávno dohasla, zatím co ředitelka a režisérka občas krom zoufalství při zkouškách zažívá i tlak správní rady, požadující roztomilejší tituly pro zábavychtivé publikum. Inscenátoři se poctivě a především vkusně vyrovnali s textem, který osciluje mezi komediální nadsázkou (bláznivé scény zkoušek) a dojímavým sdělením o existenci umělců na odstrčené štaci. Žel, podlehli jistému poeticko-sentimentálnímu okouzlení z vůně líčidel. Neujasnění, o jakém divadle vlastně hrají, zamlžilo myšlenkové vyznění jinak vkusného a příjemně zábavného představení.
Závěr přehlídky téměř symbolicky navázal na nedořečené téma Divadelní komedie. Ovšem téma posledního představení přehlídky znamenalo obrat zcela zásadní, neboť DS Tyl ze Železného Brodu uvedl komedii Nejstarší řemeslo od americké autorky Pauly Vogel. Výpověď dávno vysloužilých a věkem značně zdecimovaných prostitutek, jež se vyhřívají na chodníku uprostřed velkoměsta, můžeme sice vnímat jako sérii nádherných bonmotů o úbytku životních sil i o neutuchající potřebě tělesnosti, ale záhy se prosazuje hořká výpověď o totální degradaci „veřejných služeb“. Pětice železnobrodských hereček se s vtipným dialogem vypořádala značně dobře, aniž by musela klesnout do roviny kluzkých dvojsmyslů. Avšak uvěřitelnost příběhu, a tím pádem i trpkost zjištění, že svět poctivého řemesla (tj. bez teroru pasáků, zato s autoritou bordelmamá i s pochopením pro zákazníky) nenávratně mizí, oslabuje věkové obsazení jednotlivých postav. Přes solidní vyrovnanost hereckých výkonů zůstává otázkou, zda evidentně mladá a půvabná žena je schopna sdělit životní rezignaci sedmdesátileté ženy, která do poslední chvíle slouží svým drahým stařečkům…
Lomnická přehlídka neměla vyložený propadák, v řadě případů naznačila úsilí o širší myšlenkovou výpověď, a to dokonce i prostřednictvím zábavnějšího repertoáru. Porota šetřila cenami a ani čestnými uznáními nehýřila, avšak mohla konstatovat, že amatérské divadlo v Pojizeří i přilehlých enklávách se dostává nad obligátní inscenování tzv. kasaštyků. Ovšem na výrazně dotažený umělecký počin zatím ještě čekáme.