Texty: ZÁVODSKÝ, Vít: Kojetínská přehlídka dosáhla teenagerovských let. AS 2008, č. 2.

Kojetínská přehlídka dosáhla teenagerovských let
Vít Závodský
Na prahu letošního brzy nastoupivšího jara, 11.-16. března 2008, stalo se centrum mikroregionu Střední Haná Kojetín opět ochotnickým magnetem. Zdejší MěKS ve vstřícné spolupráci s hostitelskou obcí (její představitelé v čele se starostou Ing. Mojmírem Hauptem byli denně přítomni) uspořádalo 16. ročník už tradiční přehlídky amatérských divadelních souborů. Na šestidenním Divadelním Kojetíně 2008 jsme viděli celkem 13 představení stejného počtu souborů z pěti krajů. První polovina a poté závěr přehlídky s pěti tituly patřily hostům (fraška Paroháči Ořechovského divadla, Molièrův Zdravý nemocný z DS J. K. Tyl Brodek u Přerova, Erbenova Kytice z Agentury Jana Olomouc, pohádky pro děti Divadla Andromeda Praha a přerovského Dostavníku). Tvůrci osmi soutěžních nastudování byli jak amatérští režiséři, tak divadelníci z profese. Při zachování pochopitelné tematické různorodosti i žánrové rozbíhavosti a absenci oblasti hudební zůstaly v rovnováze obecenstvem přednostně vyhledávaný rekreativní repertoár a předlohy myšlenkově závažnější. Zásluhou spolehlivé organizace a propagace (vycházel i skromný bulletin Divadelní Koječák) dařilo se v rozlehlém sále zrenovované sokolovny udržet dobrou návštěvnost. Čtyřčlenná porota každé ze soutěžních vystoupení veřejně rozebrala a posléze udělila třináct individuálních, především hereckých, ale také autorských, režijních a scénografických ocenění. Přehlídka jako celek dosáhla solidní umělecké úrovně, bez zřetelného „propadáku“ a s několika mírně nadprůměrnými vystoupeními.
Jedinou ukázku světové klasiky přivezla až ze Slezska teprve rok existující vysokoškolská parta Náměstí osvoboditelů č. p. 14 Loutkového divadla SVČ Opava. Debutující, a také dobře hrající režisérka Tereza Lexová si s dramaturgyní Bárou Kroulíkovou upravila Renčův překlad Sofoklovy Antigony, v němž sloučila epizodní figury a sporně připojila postavu Šaška. V oceněníhodném uchopení s respektem k veršové formě zdůraznila v antické tragédii do smírného závěru ústící individuální konflikty protagonistů na úkor politických problémů polis. Vcelku úspěšně si vedlo rovněž Divadlo Brod z Uherského Brodu, kde agilní zkušený režisér Roman Ševčík sáhl po jedné z variant kischovského příběhu pražské prostitutky – morytátu Tonka Šibenice z pera Ludvíka Aškenazyho. V herecky méně vyrovnaném večeru se uplatnilo více vzájemně ne vždy sladěných poloh: realisticko-psychologická, retro nostalgicko-poetická, absurdně groteskní i kabaretně zcizovací, reprezentovaná vkládanými periferními písněmi.
Na veseloherní strunu hned úvodem zabrnkal právě stotřicetiletý Soubor KS Velká Bystřice s populární předlohou Kazimíra Lupince a Sonyi Štemberové Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, nastudovanou Tomášem Hradilem sice s předepsaným zapojením hlasujících diváků do ordinačních epizod na skutečně funkčním dentistickém křesle, ale přece jen bez patřičného spádu při stupňovaném tlaku bizarního lékařského soutěžení. Po tříleté odmlce se s komediální předlohou přihlásila i domácí Hanácká scéna při MěKS Kojetín. Ve vlastní jevištní verzi populárního amerického gangsterského filmu, nazvané Holt někdo to rád hot, obsadil hostující brněnský režisér Radim Koráb několik mladých začátečníků (také dívky do rolí otrlých mafiánů), kteří ve vtipné minimalistické scénografii louskali tvrdý oříšek se zřetelným apetytem, leč bez žádoucí interpretační invence.
Po loňském Rysu ostřeviděném již podruhé reprezentovalo autorské snahy většinou vysokoškoláky tvořené Divadlo Vysokozdvižného soumara Opava s novinkou účinkujícího Jiřího Karena (na režii se podílel spoluherec Robert Vaněk) Hra. Komorní padesátiminutová aktovka, vzdáleně upomínající na absurdistické předlohy Václava Havla či Davida Drábka nebo na mystifikace brněnského Střeženého Parnassu, spíše nežli rozpačitým scénickým projevem znovu zaujala oceněnou textovou složkou. Výchozí metaforický motiv současného různorodého gamblerství byl tu formou zaujaté generační výpovědi o ztrátě lidské identity a nebezpečí manipulace s druhými vsazen do abstraktní existenciální situace, dovedené do tragického, bludným kruhem se vracejícího závěru, a oživen rozličnými jazykovými perličkami.
Zbylé tři renomované soubory, jež v Kojetíně už dříve vybojovaly postupové úspěchy, a také nakonec zaujaly „medailová“ umístění, volně spojovalo promyšlené soustředění na široce pojímanou složitou problematiku manželských, respektive partnerských vztahů, na věčné téma soužití muže a ženy. Herecky zdatná Malá scéna Zlín, směřující k nadcházející profesionalizaci, zvolila si v české premiéře a v autorově pohostinské režii hru o čase a křehké pomíjivosti lásky od uměleckého šéfa tamního městského divadla Dodo Gombára Mezi nebem a ženou, již hojně reprízovanou v Budapešti. V podání Marty Bačíkové a Jana Vacka jsou tu peripetie setkávání obou pohlaví traktovány trojím postupem: od Adama a Evy po současnost, v rámci jednoho lidského života a současně ve dvanácti podle měsíců nazvaných sekvencích ročního koloběhu. Inscenačním svorníkem celkového, Gombárem s oblibou využívaného antiiluzivního rámce má pak být při živé kytarové hudbě oceněného Jana Podhorného figura jevištního technika, obdařená místy básnivými, ale i umluvenými monology.
Loňský kojetínský vítěz, Divadlo bez střechy při o. s. Thalia a MKS Vyškov, objevil si rovněž pro českou premiéru předlohu plodné a vážené maďarské autorky starší generace Katalin Thuróczyové Schody pro kočku, přeloženou Andrásem Halászem. Hodinové nonstop nastudování dramaturga Vladimíra Goldy a režiséra Tomáše Dorazila mladšího bylo prokráceným, konfliktním a pečlivě strukturovaným dialogem dvou žen, Žofky a Gity (diplomy oceněné kreace Adriany Roučkové a Terezy Suchomelové), v nočním baru, a to o sice nepředstaveném, avšak jakoby stále přítomném muži, tedy jejich manželu a milenci. Před obecenstvem usazeným na jevišti rozehrál rovněž oceněný T. Dorazil sled přesně vypracovaných, pečlivě pointovaných situací s postupným odkrýváním masek, detailní vývojovou charakteristikou protagonistek a překvapivým koncem.
Po předchozí žánrově příbuzné konverzačce Mira Gavrana Vše o ženách nabídl ostřílený Divadelní spolek Kroměříž další první české amatérské uvedení soudobé zahraniční hry, tentokrát Manželského vraždění od světoznámého francouzského dramatika filozofujících a historických látek Erica Emmanuela Schmitta. Poměrně dlouhý večer (licenční podmínky prý znemožnily zasáhnout do překladu Michala Lázňovského potřebnými škrty), pohostinsky režírovaný hercem Městského divadla Brno Ladislavem Kolářem, nás zavádí do domácnosti Gillese (odměněný Jiří Kašík) a Lízy (Jana Štěpánková, oceněná za nejlepší herecký výkon celé přehlídky) v okamžiku, kdy se manžel vrací z nemocnice se ztrátou paměti a my se postupně dovídáme bezmála šokující fakta o tomto patnáctiletém manželství. Převážně verbálně založené „rozhlasové“ drama, ne nepodobné Albeeho vivisekci rodinných vztahů Kdo se bojí Virginie Woolfové, Kroměřížští zbytečně přesytili nadužitou hudební nahrávkou; při potlačení humorné předlohy děje a soustředění na jeho vážné valéry dokázali však s respektuhodným pamětním zvládnutím replik nabídnout bezprostřední, interpretačně ukázněný a suverénní vhled do proměnlivosti odcizovaného i sbližovaného spolužití dvou svérázných osobností.
Vítězem 16. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na celostátní přehlídku Divadelní Děčín /Divadelní Třebíč 2008 se tedy stala inscenace Manželské vraždění Divadelního spolku Kroměříž. Druhé místo a 1. doporučení náleželo Divadlu bez střechy Vyškov s nastudováním hry Schody pro kočku, třetí příčku s 2. doporučením pak obsadila Malá scéna Zlín za provedení Gombárovy hry Mezi nebem a ženou.