Texty: CÍSAŘ, Jan: KAROLINSKÉ SNAŽENÍ. AS 2008, č. 2.

KAROLINSKÉ SNAŽENÍ

Jan Císař

Z osmi inscenací, které se představily na IV. ročníku Krajské přehlídky amatérských divadelních souborů ve Valašském národním divadle v Karolince (28.–30. března 2008) se pět snažilo uskutečnit náročné či alespoň náročnější cíle. Tři z nich tyto snahy jen naznačily jako záměry a nedosáhly – nebo jen částečně – žádoucího a žádaného scénického tvaru. Malá scéna Zlín si zvolila jevištní adaptaci Šrámkova Stříbrného větru, kterou před lety hrálo Divadlo na provázku. Přes všechnu uspořádanou jevištní organizaci na výrazně divadelní, neilustrativní scéně s rockovou kapelou v pozadí a lyricky posedlým Janem Ratkinem Petra Hubíka se nepodařilo naplnit reálie a příběh z Rakouska-Uherska současným obsahem; zůstalo jen u převyprávění dávných událostí a faktů epické předlohy. DS Uvidíme z Prahy se pokusil objevit dnešní možnosti hry Suchého a Šlitra Člověk z půdy. Byla to však jen příjemná vzpomínka pro pamětníky a ctitele této dvojice a připomenutí jejich počátků. A konečně Divadlo Zdeňka Štěpánka z Napajadel se pustilo do textu Christophera Duranga, jejž hraje pod názvem Běloch, 185, hledá kokoholiv zn: za účelem styku. Bohužel, představení nasadilo tak zběsilé tempo mluvy doprovázené nejrůznějšími groteskně nesmyslnými akcemi, že se pod touto záplavou zcela ztratilo jádro této hořké komedie, v němž se zrcadlí naše doba, v níž osamocení a ztracení lidé hledají pomoc u psychologů, kteří na sebe berou ohromnou odpovědnost za řízení cizích životů.
A tak pouze dvě inscenace dospěly k podobě, která proměnila ony snahy ve zřetelný scénický tvar. Také však obě tyto inscenace spojuje i to, že ani v jednom případě nezůstaly bez určitých otazníků, jež zabránily dovést tento tvar k výsledku bez problémů. Soubor BLIC z Ostrožské Nové Vsi si zvolil velice náročnou literární předlohu: Sartrovu úpravu Euripidových Trójanek. Už u Euripida je to situace poníženého, zdeptaného a znásilňovaného lidství, kdy si vítězní Řekové dělí trójské ženy jako válečnou kořist a kdy tyto bezmocné oběti pochopí, že jsou opuštěny bohy. Sartre tento moment zesiluje: člověku nezůstává nic jiného než být, existovat. Ale i v této situaci se sám musí snažit učinit tím, čím je. Inscenace tento smysl „lidské existence ve světě bez bohů“ nijak nezvýrazňuje – ale samozřejmě v ní ten smysl je. Režisérka Andrea Helmichová usiluje o to, aby jej sdělila s náležitou divadelností. Vrací se proto k syntetičnosti antického řeckého divadla, v hereckém projevu propojuje zpěv, taneční pohyb a slovo. Kde se podaří – jako třeba Hekabě Jiřiny Fojtové či Andromaše Kamily Nekolové – dojít touto cestou do roviny vnitřně pravdivého výrazu, dochází i v inscenaci k divadelně – tedy i divácky – působivým situacím. Ne vždycky tomu tak je; někdy zůstane právě jen u snahy, což přirozeně působí nevyrovnanost úrovně inscenace. Kromě toho scénografie (kostýmy a scéna) je vedle tohoto úsilí o hlubinné postižení „situace lidské existence“ příliš umělá, efektní, takže tragičnost občas posouvá k jakési módní apartnosti. Ale to nic nemění na tom, že je to inscenace, jejíž snažení překračuje běžný standard amatérského divadla.
Totéž platí o inscenaci hry Grigorije Gorina Thyl Ulenspiegel. DS Masarykova gymnázia Vsetín tuto „perestrojkovou“ hru, která promlouvala před lety především svou oslavou svobody, uchopil jako výraz touhy po velkých hodnotách, jejichž nositelem se stává Thyl jako ideální i idealistický obraz hrdiny. Ten čtyřicetičlenný kolektiv mladých lidí – teenagerů – vzal tento smysl plně a spontánně za svůj, slouží mu oddaně, ukázněně, přesvědčeně. Je to vskutku ansámblové herectví, kdy každý ví, o čem se hraje a jak právě on může přispět svým dílem – byť sebemenším – ke zdaru celku. Režisér Miroslav Urubek na tomto základě zbudoval inscenaci, která je „velkou činohrou“ jak v tématu, tak v jeho provedení. V první části inscenace se tato „velikost“ naplňuje onou kolektivní ansámblovitostí beze zbytku; situace se řetězí dynamicky v děj, příběh je předváděn s naléhavou názorností. V druhé části se přece jen projeví jisté limity dané jak lidskými, tak divadelními zkušenostmi členů toho mladého kolektivu a ani sympatický a uličnicky radostný Maxim Kratochvíl jako Thyl Ulenspiegel už nestačí rozvinout a naplnit všechny situace s náležitou intenzitou. Ale i tak platí, co bylo už řečeno: Je to inscenace, v níž karolinské snažení rovněž dospělo k poloze přesahující běžnou úroveň standardního amatérského divadla. A to ještě nebyla řeč o tom, že je to v současných podmínkách zcela jedinečná podoba „studentského divadla“ stejně jako rovina „velké činohry“ je také v přítomnosti jevem ne častým a hojným.