Texty: Poniklá, Kolár - vzpomínky I. Nechanické - z badatelské činnosti Tomáše Hájka

Moje vzpomínky na divadlo – Irena Nechanická
Dávno tomu - už dávno...
Děti prý si do devíti let mnoho z mládí nepamatují - já taky moc ne. Jen vím, že můj otec i děda oba hráli divadlo. Dokonce táta vyprávěl, že když hrál v jednom legionářském kusu (snad Jízdní hlídka) toho zrádce, že na něj venku čekali kluci, že mu po divadle chtěli nařezat. Tak to tenkrát prožívali. Vždy na "dlouhou noc" před štědrým dnem měli ochotníci u Holubců na sále rozloučení a oslavu - říkali tomu "valná hromada" a babička ironicky nezapomněla podotknout, že co za rok vydělali, že to jdou propít. Snad, možná, dnes už nejsou pamětníci. Můj otec (zemřel, když mi bylo devět let) jim dělal jednatele a jistě jeho krásné písmo někde zůstalo, ale kde a kam se to všechno podělo...
První můj divadelní zážitek byl v "Lucerně", kde můj děda - vysoký vousatý mužský - hrál svoji poslední roli, toho koktavého rychtáře. A já se sestrou jsme hrály v tom houfu družiček, co vítají paní kněžnu. Ale pamatuji, že kněžnu hrála Vlasta Řehořková (paní Tomíčková), dvořana pan Hladík z mladkovského mlýna, Haničku Eva Burghardová a mlynáře F. Kaván. Byla tam nezapomenutelná Klásková, kterou hrála paní Harcubová - Poslová, a její muž Jan Harcuba hrál nádherně sekerníka, dále Helenky a Jany Kobrové děda - starý pan Kobr i pan Hajna. Další už neznám.
Jen si ještě pamatuji na "Naše furianty", kde jsme hrály děti krejčího Fialy, mámu nám dělala paní Skalská - Šrejmová a Jarča Kobrová hrála Kristýnku.
Škoda, přeškoda pamětníků, že jsme je nevyzpovídali.
Divadel se tu nahrálo moc - některý rok i deset divadel, takže opona byla úplně popsána po zadní straně. Byla tady taky celá družina režisérů. Páni Fišera, Holubec ze sálu, Skalský Josef, krejčí Novotný, potom i V. Skalský a u operet se vyznamenal pan Znamínko, účetní z kosťovárny. Oni hráli i učitelé jako herci i vedli hudbu. Pan Jirásko, pan Zelinka.
Jako dospívající mládež jsme sledovali jak se budoval areál "Na sokolovně", kde se v přírodě využíval domek pana Šíra "Vrškovskýho" a potom vedle Krafkových v tom svahu se dělala terasovitě sedadla a dole na rovince bylo jeviště. Celý ten areál byl oplocen 1,5 metrů vysokou jutovou látkou. Kam se poděla, asi se nedozvíme.
Když se hrála první operetka "Uličnice", to bylo před školou u domu pana Fialy. Vzpomínám, že tenkrát si nechali pojistit ten den na to, že kdyby pršelo, že dostanou pojistku. My, mládež, jsme do té mírky, co zachytávala déšť sem tam trochu vody přidali, takže pojistku divadelníci dostali. Poté se vyčasilo a hrálo se od čtyř hodin a dopadlo vše znamenitě. Byla tam skvělá hudba a výborní zpěváci.Eva a Mirek Burghardtovi - první pár, Jarča Kobrová a Mirek Kobrů - druhý pár, Václav Chlumů a Mařenka Kobrová - třetí pár. A melodie si dodnes zpíváme: Já zvedám víno ruměnné na krásu našich dam, vždyť nemám srdce z kamene a nerad sedím sám." To Mirek Poslů občas dodnes notuje.
Později, to už na Vršku, se hrály veselohry "Okolo rybníka", "Podej štěstí ruku", "Z českých mlýnů", "V tom našem kostelíčku".
Někdy už měsíc před představením se lidé těšili a říkali: "Ona prý tam vyleze Vitvarka v plavkách - to bude sranda, to půjdem." Jindy zase: "Bude tam Jarka Ševců v červených trenýrkách..." A bylo pořád na co se těšit.
Když hráli "V tom našem kostelíčku", tak jsme jako školní děti měly zakázáno jít do divadla, že je "nevhodné". Ale hlavní důvod byl, že pan učitel Jirásko tam dělal pejska, chodil po čtyřech, stříhal jako ušima a Eva Burghardtová mu zpívala: "Chtěla bych mít maličkého pejska, abych měla s kým si hrát. Mně se doma samotinké stejská, schází mně tam kamarád. Řekla bych mu, pejsku maličký, stul se v náruč svojí paničky. Chtěla bych mít maličkého pejska s očima jak knoflíčky." No a Jirásko byl malý a tak jsme do divadla v Poniklé nesměli. Ale občas jsme to hodně nahlas zpívali, aby to slyšel.

(Tento text je přepisem originálního rukopisu.)
Zdroj: Tomáš Hájek: Paměť ponikelského divadla, CD 31.7.2008- poskytnuto pro DBČAD